NKL ohlédnutí

Ohlédnutí za Nordkalottleden jsem dlouho odkládal. Mohl bych se vymlouvat (právem) na tisíc pracovních povinností, rodinné události, ale to nebyl ten skutečný důvod. Upřímně, nevěděl jsem, jak se ke zpětnému hodnocení postavit. 

Potkal jsem pár lidí, kteří jsou do Skandinávie nekriticky zamilovaní a asi už trochu rozumím proč. Byla to procházka pohádkovou krajinou. Pravda, místy spíš připomínala krajinu pohádek bratří Grimmů. A ty mám rád. Člověk začne trochu víc chápat tíhu severské mytologie. Mnohá místa mě uchvátila a budu se na sever rád vracet. Ostatně, je to jedno z mála míst na evropském kontinentu, kde lze ještě zažít syrovou divočinu. Jedním dechem ale musím přiznat, že už jsem asi rozmazlený z jiných cest, které nabízejí větší pestrost. Když jde člověk z Mexika do Kanady, je logické, že prochází celou řadou různých ekosystémů, střídá poušť s hlubokými lesy, zasněžené vrcholky hor s rozkvetlými loukami, prázdné prérie plné divokých koní s hlubokými kaňony a bystrými řekami. Ale třeba samotný i Utah s Arizónou (Hayduke Trail) nabízí větší pestrost, byť je to převážně pouštní krajina. A Laponsko je proti tomu hodně minimalistické. Už i taková Pyrenejská hřebenovka (HRP) mi občas přišla jednotvárná. Tam ale stačilo na půl den odbočit, proběhnout si rozkvetlou louku v údolí, a člověk už se zase těšil na kamenitou hřebenovku. Nordkalottleden mi ve vzpomínkách (s výjimkou třiceti kilometrů v národním parku Reisa) splývá v jednu univerzální podobu. Krásnou, ale možná by mě zcela saturovala během čtrnácti dnů.

O co méně jsem měl podnětů vnějších, o to víc jsem si užíval samotu a čas vyhrazený vlastním myšlenkám, nebo ještě lépe času, kdy se člověk může od myšlenek oprošťovat. A tahle stránka chození je pro mě koneckonců čím dál tím víc důležitá. Ale myslím, že další výlet si dopřeji do krajiny, která bude zase o něco pestřejší.

Co se výbavy týče, myslím, že je v současné době již ustálená a přesně v rovnováze, kdy mi i v nepříznivém počasí dopřává dostatek komfortu, aniž bych na zádech tahal velkou almaru. I proto se tentokrát zmíním pouze o novinkách. Jinak je hodnocení identické s hodnocením výbavy na Hayduke Trail 2022 s některými doplňky (hrudní kapsa, pončo), které jsem měl (a hodnotil) o dva roky dříve na cestě po hranicích České republiky.

Stan Zpacks Duplex (Spruce green)

Původně jsem chtěl jít s jeho menším sourozencem Zpacks Solplex, který se mi osvědčil na CDT a Hayduke Trailu.  Rozbitý zip mě ale dohnal k tomu, vzít si větší verzi určenou pro dvě osoby. A hned po prvních deštivých dnech jsem za to děkoval osudu. Samozřejmě že bych to zvládl i s menší variantou. Ale ten extra prostor, ve kterém jsem si mohl rozložit mokré oblečení, aniž bych se bál, že si namočím suchý spacák, to byl skvělý bonus. To za těch 163 gramů navíc rozhodně stálo. Naopak je to horší, věřte mi. Osobně jsem si to zkusil. Jednou jsem na společný zimní výšlap s M vzal omylem pro nás dva verzi “jednomužnou”a tahle vzpomínka patří do zlatého fondu rodinných historek. Jedinou nevýhodu “dvoumužné” verze (kromě vyšší váhy a většího objemu) jsem viděl v horší stabilitě při velkém větru, kterému jsem byl často vystaven. Prostě mu byla exponována větší plocha, daná nejen větší metráží, ale i méně aerodynamickým tvarem. Ale i tak Duplex obstál v silných větrech na výbornou. Snadno se staví, i když je pravda, že to chce  trochu praxe, aby ho člověk správně vypnul. Po čtyřech letech, co stany od ZPacks používám, už mi stavění trvá přibližně čtyři minuty. A přestože je jednoplášťový, poskytuje veliký komfort i při náročnějších povětrnostních podmínkách. Při používání ve dvou velmi oceňuji symetričnost – vstupy na obou stranách s identickými předsíňkami. Ve všem ostatním se shoduje s hodnocením, které jsem dal Solplexu po loňském Hayduku. Jen bych ještě vypíchl, že se jedná o variantu z tlustšího materiálu než je standard (0.75 oz/sqyd oproti 0.55 oz/sqyd), která zajistí větší odolnost a trvanlivost. Rozhodně ji každému doporučuji.

Lihový vařič VESUV Hotspot 40

Už jsem se zmínil, že tenhle vařič vyvinuli kluci z Nalehka spolu s firmou Vesuv Outdoor po naší loňské zkušenosti na Hayduku, kdy můj vařič ZELPH Modified StarLyte zvládal uvařit i při použití alternativníhgo paliva – desinfekce na ruce – zatímco jejich liháče od Evernew ne. Navíc eliminoval nebezpečí vylití hořícího paliva (riziko vzniku požáru), dal se uhasit prostým sfouknutím (to většina liháčů neumožňuje) a po uzavřením plastovým víčkem uchovával nevyhořelé palivo na příští vaření – což radikálně zvedá jeho úspornost. No a kluci vzali konstrukční základ StarLytu a ještě jej vylepšili. Princip je stejný. Jedná se o malou kulatou krabičku vyplněnou filcem z uhlíkového vlákna. Ta absorbuje nalité palivo, omezuje riziko jeho vylití při náhodném převržení. Vršek není, narozdíl od Zelphu, krytý žádnou mřížkou redukující hoření. Plamen je tedy vyšší. Tím se zvýšila výhřevnost a teoreticky by se měla zvednout i spotřeba paliva. Ano, voda se mi vařila za kratší dobu, ale větší spotřebu paliva jsem nezaznamenal. Za celou dobu jsem spotřeboval cca 0,9 l technického lihu a to jsem většinou vařil 3x denně. Velkým vylepšením je i kovové šroubovací víčko, které je trvanlivější a lépe těsní, než nasazovací víčko plastové. A přitom tahle paráda váží jen fantastických 16 g.

Nepromokavá bunda NALEHKO Etalon

Další nový kousek z dílny Nalehka v mé výbavě, který se osvědčil. Díky povětrnostním podmínkách jsem ho měl na sobě častěji, než bych si přál. Je ušitá z třívrstvého Pertex Shieldu. Ani při větším fyzickém zápřahu jsem se v ní nepařil, před deštěm a větrem mě ochránila luxusně. Abych byl fér, musím zmínit, že při velkém dešti jsem přes ni ještě natahoval pončo bez rukávů, které zároveň chránilo i batoh (Zpacks Groundsheet poncho). Bunda má skvělou kapuci s kšiltem, která se dá stahovadlem dobře přizpůsobit, příjemné je i stahování na spodním lemu. A nesmím zapomenout na prodloužená záda. Po měsíci intenzivního používání vypadá stále jako nová. Mám jen dvě výtky. Kluci navrhují oblečení na své postavy. Jenže jsou to vysportovaní hubeňouři, loni na Hayduku jsem měl mnohokrát příležitost spočítat všechny jejich žebra. Z toho plyne, že pokud si nějaké oblečení od nich kupuje normální smrtelník, musí si vyžádat o číslo větší velikost. A to už se situace zlepšila, před dvěma roky by to byla čísla dvě. Druhá věc, se kterou jsem trochu zápasil, je zip. Rozumím tomu, že zip na lehké bundě může značně zvednout její celkovou váhu. Ale zvolená varianta mi přijde až moc titěrná a občas jsem s ním zápasil. Naopak za jeho benefit považuji voděodolnost. Upřímně, není to první kousek ultralight vybavení, u kterého jsem se se zipem potýkal. Věřím, že tu ještě je rezerva ke zlepšení. Nicméně klady převažují a bunda se stává mou oblíbenou součástí výbavy na dlouhé traily.

Nepromokavá sukně NALEHKO Etalon skirt

Sukni namísto nepromokavých kalhot jsem si zamiloval už při cestě kolem ČR. Doteď jsem používal ZPack Vertice Rain kilt, která byla o šestinu lehčí, ale materiál byl výrazně horší a o jeho nepromokavosti mohu po čtyřech letech značně pochybovat. Sukně Ethalon je ušita ze stejného materiálu jako stejnojmenná bunda, velmi se mi osvědčila a její jedinou slabinou je opět zip. Ještě musím zmínit, že ač chození v sukni do deště preferuji před nepromokavými kalhotami (lépe dýchá, rychleji a jednodušeji se nasazuje, dá se použít jako podložka při odkládání výbavy na mokrou zem), je fér zmínit i jeden velký nedostatek. Při jejím používání se musí člověk smířit s tím, že bude mít mokrá lýtka. A jsou situace (chladnější klimatické podmínky), kde bych přece jen raději volil kalhoty. Ale na sever Skandinávie v letních měsících byla skvělá.

Hodinky GARMIN Enduro 2

Roky jsem používal jednoduchá outdoorové hodinky CASIO ProTrek PRV-3000. Vypadaly hodně lacině, ale byly naprosto spolehlivé. Kromě zobrazení času, tlaku, výšky a teploty toho o moc víc neuměly. A mně to stačilo. Hlavně byly naprosto bezúdržbové – integrované solární napájení pokrylo veškerou spotřebu, jedinkrát jsem v nich nemusel měnit baterku. Ale samozřejmě jsem celou dobu pošilhával po nějakých lepších, chytrých hodinkách. Když značka Garmin uvedla model Enduro 2, samozřejmě jsem po nich zatoužil. Nejen že jsou nabité spoustou funkcí, ale slunce je při používání v režimu chytrých hodinek udrží v činnosti 36 dní, než je třeba je dobít ze sítě, nebo power banky. Nebo 150 hodin při souvislém využívání GPS funkcí. A nebo 172 dní v expedition módu, kdy je většina senzorů vypnuta. Ale cenovka 25.000,- korun je stále držela zařazené v kategorii “nice to have”, tedy jako něco hezkého, ale ne nezbytného. Raději jsem investoval do důležitějších věcí. Ale pak jsem je letos na jaře dostal od M a celé rodiny k padesátinám. Z ruky jsem je už nesundal, nosím je neustále. Nechávám si je připnuté i přes noc a hračičkovsky si měřím kvalitu spánku. Každý den si hlídám nachozené kroky, nastoupaná poschodí, spálené kalorie… Ale tohle vnímám pořád jako hraní si (byť to někoho může motivovat ke zlepšování fyzické formy). O to víc jsem se těšil, až je ozkouším na trailu. Hned z kraje jsem se rozhodl, že je nebudu používat k navigaci, nebo záznamu trasy. Ano, navigace s nimi je velmi příjemná. Doma jsem si to zkusil. Naplánoval jsem si trasu na telefonu v aplikaci Mapy.cz, přenesl si GPX data do hodinek a pak vypnul mozek a nechal se hodinkami vést. Vibracemi mě upozorňovaly na odbočkách, zvukovým alarmem při sejití z trasy. Ano, pokud bych s někým závodil nebo řešil krizovou situaci a spěchal, bylo by to super. Ale na trailu jsem to nevyužíval. Jednak jsem nechtěl ždímat baterku, ale hlavně by mě to asi nebavilo. Brzo by mi zakrněl mozek. Všichni to známe z auta. Od té doby, co používáme elektronickou navigaci, netušíme, kudy vlastně jedeme. Hlavně se pořád bráním spoléhání se stoprocentně na elektroniku. A že občas bloudím? To k dobrodružství patří.

Takže jsem na severu používal hodinky stejně jako dřív. Odečítal jsem z nich tlak, výšku a teplotu. Musím říct, že na velkém a přehledném displeji se tyhle hodnoty odečítaly výrazně lépe, než na mých starých hodinkách. Skvělá byla kombinace s malou externí teplotní sondou GARMIN Tempe (10 g) umístěnou na batohu.

Díky ní jsem mohl mít hodinky celou dobu na ruce a přitom odečítat nezkreslenou teplotu okolí. Dřív jsem musel nosit na batohu samotné hodinky, aby nebylo měření teploty zkreslené teplotou zápěstí. Jedinou nevýhodou při tom je časová prodleva měření. Sonda totiž není kvůli úspoře energie s hodinkami propojená nepřetržitě a vyžádané propojení trvá zhruba půl minuty. Naopak skvělé je, že zobrazuje i nejvyšší a nejnižší teplotu za posledních 12 hodin. Tak se třeba stačí na hodinky podívat až ráno a člověk hned ví, zda mu v noci mrzlo, nebo ne. Samozřejmě že jsem občas použil i jinou funkci. Měřil jsem si ušlé kroky a vzdálenost (co se týká vzdálenosti, tak teda dost kecají), už zmíněnou kvalitu spánku, tepovou frekvenci, spálenou energii a tak. Ale to bylo hraní si. Co naopak velmi často používám (byť tady na severu k tomu nebyl důvod) je integrovaná led svítilna. Taková blbost, ale využívám ji často. Tak samozřejmě to není na to svítit si čtyři hodiny na cestu hustým lesem. Ale posvítit si v noci cestou na záchod nebo při pohybu v kempu, na to je tohle led světlo skvělé a neustále při ruce. A dokonce ji lze použít i v neoslňujícím módu červeného světla. Další drobnost, kterou na nich mám rád, je buzení pouhými vibracemi, což je skvělé při nocování ve větší společnosti. Suma sumárum, jsem rád, že tyhle hodinky mám, byť je stále považuji za luxusní doplněk. Ale kdo ví, může nastat nouzová situace, kdy budu jejich navigační funkce potřebovat, a dostatečně je ocením. Už teď jsem rád, že mám jen jedny jediné hodinky a nemusím jako dřív střídat “městské a outdoorové”.

A teď už rychle jen drobnosti. Solární nabíječka (ANKER PowerPort Solar) se mi vzhledem k otevřené krajině osvědčila stejně jako v minulosti v krajinách jižnějších a kromě prvních pěti dnů intenzívního deště mi poskytovala dostatek energie pro všechny mé potřeby. Překvapivě měla dostatečný příkon i ve chvílích, kdy mě od slunce dělila vrstva mraků.

Opět se mi hodně osvědčila hrudní kapsa OMM chest pod připnutá na popruhy batohu. Nejen že jsem měl všechny drobnosti neustále při ruce, ale díky používanému ponču zůstávaly bezpečně suché i za většího deště.

Péřovka FEATHERED FRIENDS Eos Men’s Down Jacket byla možná zbytečně teplá, asi bych si zcela vystačil s loni prověřenou a o třetinu lehčí RAB Kaon Jacket.

Jako úplně zbytečná se v létě za polárním kruhem ukázala čelovka. Člověk by ji mohl využít snad jedině v tmavších koutech turistických chat. Stejně tak zbytečný byl filtr na vodu, kvalita vodních zdrojů jeho použití nevyžadovala.

Pár lidí se mě ptalo, proč jsem si s sebou nevzal nepromokavé ponožky a jestli mi nechyběly. Měl jsem je s sebou zatím jen na dvou dlouhých trailech. Ve Skotsku a na CDT. Ve Skotsku jsem je užil docela dost, ale tam jsem měl nižší teploty. Zároveň mě tam i docela potrápily, protože po pěti hodinách na nohách se mi dělaly slušné opruzeniny. Po té jsem je používal jen krátkodobě, typicky první ranní hodinu chůze mokřadem, pak jsem zase nechal nohy volně dýchat. Na CDT jsem je využil jen několikrát v kempu při teplotách kolem bodu mrazu, kdy jsem se po celodenní chůzi zastavil a oblékl jsem si je pod promáčené boty, abych si zvedl tepelný komfort ve chvíli, kdy už nešlapu. Při chůzi jsem je nepoužil ani jednou. Takže letos jsem se bez nich obešel, aniž bych pozoroval jakýkoli diskomfort. Pravda je, že byla půlka léta. Na jaře nebo na podzim bych si je naopak určitě vzal. Ale takhle by byly jen mrtvou vahou v batohu.

Musím se zmínit o jednom trablu, o které jsem v deníku nepsal a který s mou výbavou souvisí. Můj milovaný batoh Gossamer Gear Mariposa už má mnohé za sebou. Už loni jsem myslel, že dosloužil, ale ještě jsem ho vyspravil a dobře mi posloužil i tentokrát. Až na jeden detail. Opravu bederního pásu jsem značně odflákl. Lépe řečeno, zalepil jsem ho lepící páskou tak nedbale, že mě na zádech dřel. Nepřikládal jsem tomu velkou pozornost. No tak co, budu trochu odřený, jsem velkej kluk, to vydržím. Jenže najednou jsem byl odřený do masa. Bolelo to. Začal jsem si svědivé místo nevědomky škrábat. Pořád jsem si říkal, že to musím vydržet, doma se to přece zahojí. Jenže po návratu se stav naopak zhoršil. Záda byla nepěkně flekatá, jen kvetla. Než jako odřenina to vypadalo, jak to říct kulantně… jako nějaká nemoc “gentlemenů”. Co bylo ještě horší, jak jsem si to škrábal, roznesl jsem si “lišej” po celém těle, “rozkvetl” mi i obličej. To už bylo jasné, že se jedná o infekci a já pelášil na kožní. Paní doktorce stačil jeden pohled a hned mi hlásila, že se jedná o streptokoka. Dostával jsem ho z těla přes dva měsíce. Dva měsíce trápení (s trailem samotným vlastně tři) kvůli nedbalosti a neřešení malého problému. Poučení pro příště. I jedna malá přehlížená odřeninka může způsobit velké trable. A přitom řešení bylo snadné. Stačilo deset minut práce s lepící páskou. Nebo kdybych byl jo líný, mohl jsem použít výměnný bederák ze své Gorilly od Gossamer Gearu, který je identický a v bezvadném stavu. Holt někdo se učí tou těžší cestou…

O trápení s achilovkou jsem psal docela podrobně. Dnes už jsem zcela přesvědčený, že hlavní příčinnou bylo, že jsem narozdíl od všech předchozích trailů vyrazil na cestu zcela nerozchozený. Nárazová velká zátěž v kombinaci s vlhkem a chladem udělaly své. Ještě dnes se mi trochu ozývá, ale je to týden za týdnem lepší a lepší. Podle mých zkušeností o ní už příští jaro nebudu vědět. I tady to beru jako poučení a na příští trail rozhodně nevyrazím nerozchozený.

Načasování

Tentokrát jsem si termín nevybíral, naopak, vybíral jsem cestu podle termínu, který jsem měl pevně daný. Vím, že hodně lidí vyráží na sever na podzim, kdy příroda hraje všemi barvami a kdy v ranních mrazících pomrznou otravní komáři. Mně prostředek léta vyhovoval. Teploty mi neklesly pod +6 °C, užil jsem si bílé noci a po předchozích zkušenostech mi ani komáři nepřišli příliš obtížní (a znovu zdůrazňuji – ve srovnání s časným létem v Oregonu či Wyomingu). A když jich náhodou přece jen bylo víc, než snesitelně, skvěle zafungoval repelent (Paranit Repelent Maximum) a o zbytek se postarala moskytiera. Vedle mraků borůvek jsem si užil i sladkých cloudberries (Ostružiník moruška) – ostružinám podobných bobulí jasně oranžové barvy.

I přes vrchol turistické sezóny jsem nepotkával moc lidí, většinou tak 2 – 3 za den. Výjimku tvořily úseky společné s jinými traily (Kungsleden, Padjelantaleden). Až se vydám na sever Skandinávie znovu, budu volit podobný termín.

Orientace

Osvědčená kombinace vytištěné mapy trailu v měřítku 1: 25000, mechanický kompas a dvě záložní aplikace s offlinovými mapovými podklady a s vynesenou trasou v mobilu (CalTopo + mapy.cz) se osvědčila i letos. Na pár místech jsem měl zřejmě špatná GPX data a do mapy se mi vynesla rovná přímka vedoucí zcela nelogickým terénem, občas i prostředkem jezera.

Nic, s čím by si zdravý rozum v kombinaci s vytištěnou mapou neporadil. Turistické značení mělo střídavou kvalitu. V turisticky atraktivních oblastech jako byl národní park Padjelanta nebo finská Käsivarsi Wilderness Area bylo spolehlivě vidět od značky ke značce. V jiných místech, jako byl třeba stokilometrový úsek před jezerem Akajaure, jsem byl rád, když jsem na nějakou značku narazil jednou za půl hodiny. Musel jsem se víc spolehnout na kompas s mapou, případně na aplikaci v mobilu. Dost jsem kufroval, ale jak už jsem se jednou zmínil, i tohle patří k dobrodružství a netrápilo mě to. Naopak jsem si “alternativní trasy” vychutnával.

Zásobování

Spolehnutí se na pouhé tři zásobovací zastávky ve městečcích, kde jsou obchody, mi vyšlo. Čím dál tím víc upouštím od systému zasílání “resupply boxů” – zásobovacích balíků na chaty a do usedlostí bez obchodů. Člověk nikdy neví, co se mu přejí a jak se mu změní plány. Ano, znamenalo to nést v jednom případě zásoby na 320 km. Klidně jsem mohl část potravin doplnit v obchůdcích na švédských turistických chatách. Ale nevěděl jsem, jestli se na to můžu stoprocentně spolehnout, a nechtěl jsem riskovat.

Náklady

Počítal jsem s tím, že tentokrát to bude o něco dražší. Severské země jsou obecně nákladnější. Ale nakonec to tak hrozné nebylo. Celkově vyšel měsíc ve Skandinávii na téměř 40.000,-. Při rozpočítání na dny strávené na trailu to vychází na necelých 1.500,- na den. Nejvíc jsem dal tradičně za jídlo (hospody + nákup potravin v obchodech), téměř třetinu všech nákladů. Čtvrtinu jsem dal za dopravu (letenka + autobusy). A to jsem ještě volil hodně ekonomický let s dvěma přestupy a přespáváním na letištní lavičce. Přímější let by vyšel cca o 6.000,- dráž. Mohl jsem si místo letu užít cestu vlakem, většina lidí to doporučuje. Ale já šetřil čas. A po bouři Hans byla vlaková doprava dost komplikovaná a zpožděná (alespoň jsem to tak slyšel), takže nelituji. Pětinu nákladů jsem dal za ubytování na svých zásobovacích zastávkách a cestě domů. Zbývající dvacetina padla na vše ostatní, především na poplatky za komunikaci (satelitní komunikátor inReach) a léky.

Položka	Částka	%
Letenka	11.133 Kč	28%
Pojištění	1.179 Kč	3%
Doprava	2.607 Kč	7%
Ubytování	7.777 Kč	20%
Potraviny	7.509 Kč	19%
Hospody	4.197 Kč	11%
Komunikace	4.094 Kč	10%
Ostatní	963 Kč	2%
SUM	39.458 Kč

Shrnutí

Klasický je můj povzdech: “kdybych měl víc času, nehnal bych se tolik.” Denní kilometráž byla akorát, ale asi by mě bavilo se třeba na den, na dva zastavit a jen tak si pobýt v chatě u nějakého jezera. Cestu tam a zpátky bych absolvoval po železnici. Ale holt jsem naplno využil časové okno, které jsem měl letos k dispozici. Příště bych si rozhodně předem napsal o klíč k norským chatám a zaplatil si roční členství v jejich turistickém klubu. Přestože bych preferoval spaní venku, bylo by hezké mít možnost se v případě psího počasí kde schovat. I kdyby to mělo být jen na pár hodin přes den.

Na sever jsem se těšil moc a dostalo se mi ho vrchovatě. Určitě se tam vrátím. Jen se asi příště pokusím zvolit trasu s větší diverzitou, nebo vyrazím s parťáky. Ale jak už jsem se zmínil, jsem rozmazlený z mnoha jiných cest. Rozhodně bych tenhle trail doporučil každému, kdo chce zkusit svůj první thruhike mimo civilizaci (thruhike je definován jako kontinuální pěší cesta dlouhá minimálně 500 mil / 800 km). Není tak náročný a dlouhý jako jiné, a přesto si na něm člověk užije dostatek divočiny. Možná jsem ho měl absolvovat ještě před svými americkými cestami. Věřím, že zážitek by pak byl výrazně větší. Ale jako u mnoha věcí ve svém životě si říkám: raději pozdě, nežli vůbec.

A příště? Příště nejspíš zase někam, kde bude tepleji. Ale kdo ví. Chceš-li Pána Boha rozesmát, řekni mu o svých plánech. A tak neplánuji. Sním. Jdu si tedy nechat něco hezkého zdát. Dobrou noc a na viděnou ráno!