NKL návrat 3. den

Budím se ve čtyři, kdy terminál ožívá nově příchozími. Vzhledem k tomu, že mě čeká „hladový let“, posnídám ještě na letišti. Po předchozích zkušenostech už si na delší lety vozím vlastní zásoby, abych nebyl závislý na letištních krámcích.

V šest se naloďuji na svůj druhý let, směr Vídeň. Jsem rád, že tentokrát je to bez zpoždění, ve Vídni mám jen hodinu na přestup. Většinu dvouhodinového letu prospím. Přistáváme podle letového řádu, přestup stíhám s dvacetiminutovou rezervou.

Poslední skok do Prahy trvá jen 45 minut a já si užívám jasného počasí a výhledu z okýnka. Na Ruzyni přistáváme v 10:30.

A tam se naplní má černá můra. Marně postávám u pásu vydávající zavazadla. Můj batoh tentokrát opět nedorazí. Od návratu z Camina 2015 se toho pokaždé děsím. Hlásím ztrátu a snažím se to brát pozitivně. Horší by to bylo cestou na trail. Věci se nahradit dají, ale zážitky už mi nikdo nevezme. Pořád je to lepší, než se po cestě nějak vážně zranit. A pořád je naděje, že se ještě najde.

Každý pravidelný čtenář deníku ví, že mé kroky nevedou domů, ale do naší „domácí“ hospody. Tam už na mě čeká M. a táta. Oceňuji tematické triko s nápisem Scandinavia, které si táta pro tuto příležitost oblékl, byť tvrdí, že je to náhoda. Dám si s nimi první domácí pivo a oběd.

Doma mě pak čeká další překvapení. Vzhledem k opravě vodovodního řadu nám dnes neteče voda. To je po 24 hodinách na cestě (a s měsíc zažranou špínou z trailu) opravdu povzbudivá novina. Mně to je ale v tuhle chvíli úplně jedno, protože na následující tři hodiny upadnu do hlubokého spánku. Když se vzbudím, mám pocit, že jsem zpátky v Laponsku. Nebo spíš, že jsem si laponské počasí přivezl zpátky do Čech. Venku probíhá tak mocný přívalový déšť, že dokonce odkládáme náš odchod na tradiční večerní ponávratové setkání s kamarády do hospody vzdálené 300 metrů. Ale déšť se utiší a chvíli po sedmé už se začínají trousit první ze spřízněných duší. Nejprve to vypadalo, že nás moc nebude – velká část se omluvila, že tráví prázdniny na chalupách, ale nakonec máme docela slušnou účast.

Už je to pro mě vlastně důležitější oslava, než oslava narozenin. Čím dál víc si uvědomuji, že musím být vděčný za to, že se vracím v pořádku a s naakumulovanou energií na celý rok. A taky, že se mám za kým a ke komu vracet. A je dobré si to připomínat.

Zlatým vrcholem večera je telefonát letištního kurýra. Stojí před naším barákem i s mým nalezeným batohem a je dokonce tak hodný, že mi ho doveze až před hospodu.

DG, tentokrát to dopadlo dobře. Takže budu mít zase s čím vyrazit do světa. Kdy to bude a kam? To momentálně nemám nejmenší tušení. Ale těším se už teď.