Ultra light backpacking

Na ultra light backpacking (u nás se vžil výraz „chození nalehko“) jsem narazil začátkem roku 2014. Tehdy jsem krom jiných zdravotních komplikací řešil špatně fungující kolena a natrženou achilovku. Věděl jsem, že pokud se chci i nadále hýbat musím zhubnout a pokud možno zmenšit váhu toho, co nosím sebou. Ale asi bych tenkrát nevěřil nikomu, kdyby mi tenkrát tvrdil, že se po dvou letech dostanu na třetinovou váhu batohu (aktuálně 6,4 kg základní váhy).

Jak sám název napovídá, jedná se o chození s co možná nejmenší zátěží. Běžně se dá dostat na 6 – 7 kilo základní váhy (base weight) a to s výbavou na několik dní či týdnů. Samozřejmě lze potkat i „mistry“, kteří se vejdou do 2,5 kila. Do základní váhy se počítá vše v batohu nesené bez jídla, vody, paliva do vařiče – obecně věcí určené k brzké spotřebě (takže třeba pasta, krém na opalování a tak dál). Krom base weight se občas uvádí i skin out weight, která krom věcí nesených na zádech zahrnuje i věci oblečené, případně nesené po kapsách.

Chození (výletování) má být zábava a ne dřina. Když po pár kilometrech nemyslím na nic jiného, než na chvíli, kdy budu moci shodit to těžké monstrum co mám na zádech, přestanu vnímat všechno ostatní. Krajinu, přírodu, parťáka a myšlenky začnou směřovat ke chvílím odpočinku. Ze zábavy se stane otročina. S menší zátěží můžu naopak jít déle a dále, aniž bych se trápil. Zažiji víc s výdejem menší energie. Víc si to užiji. Samozřejmě dnes je to lehčí než dříve díky rozvoji technologií v materiálech, či zpracování konzervované stravy. Ale to rozhodně není to nejpodstatnější.

Ne nadarmo se za babičku UL backpackingu považuje Emma Rowena Gatewood zvaná  Grandma Gatewood (25.10. 1887 – 4.6.1973). Většinu života strávila jako žena v domácnosti, která vychovala jedenáct dětí a dočkala se 24 vnoučat. Pak se ve svých 67 letech se vydala na  3.500km dlouhou Appalachain Trail jen s minimální výbavou – s dekou a umělohmotným sprchovým závěsem. Bez spacáku, stanu, kompasu, či mapy. Tuto stezku prošla celkem třikrát (naposledy ve věku 75 let). Krom toho urazila 3.200km na Oregon Trail, každý den 35km. Když se jí v roce 1970 (to jí bylo 83 let) zeptali, co si myslí o lehké  outdoorové výbavě odpověděla:

„Ušijte si pláštěnku, tašku přes rameno a kupte si pořádný tenisky. V místních obchodech si kupujte párky. A všechno ostatní najdete podél cesty….“

Ostatně není náhodou, že poncho které používám zároveň jako tarp je pojmenováno právě po ní: Gatewood Cape.  Takže to hlavní není v technologiích, v drahé výbavě, ale v přístupu.

Stačí se držet několika základních pravidel:

Nejlehčí je to, co nechám doma. Když doma nechám dvoje náhradní kalhoty, měděný kotlík s trojnožkou,  druhý boty, rozhodně to na svých zádech poznám. S tím souvisí to že je důležité dělat rozdíl mezi tím co potřebuji a tím co chci.

Orientovat se v krajině potřebuji. Kvalitní mapa a kompas, bez toho se neobejdu. Na druhou stranu nepotřebuji sebou tahat drahou a (relativně) těžkou GPS navigaci u které se navíc musím strachovat o její rozbití, dostatek baterek atd.  Nádobu na vaření potřebuji (pokud se tedy nerozhodnu jít „stoveless“ a stravovat se pouze studenou stravou), ale rozhodně se obejdu bez konvičky na čaj a hrníčku. Ano, má to své nepopiratelné kouzlo. Stejně tak sekera a pila. Ale pokud nejedu stavět srub, či dětský letní tábor, je to nejspíš něco co chci mít sebou, ne něco co potřebuji. Camel bag s hadičkou vedoucí z batohu rovnou k ústům je sice komfortní, ale stejnou funkci splní i plastová láhev od minerálky uložená v postranní kapse batohu. A navíc – camel bag se člověk musí neustále starat, čistit ho – láhev od minerálky je „bezúdržbová“.

Strach = kila. Často sebou člověk tahá spoustu zbytečností ze strachu, že by mu v nepředvídané situaci chyběly.  Pro případ, kdyby se náhodou hodily. Mačky v letních Krkonoších je asi moc extrémní případ, ale dva náhradní svetry, zimní spacák v srpnu už je docela realistický. Nemusím mít sebou čtyři vyžehlené košile, pro případ že bych potkal dívku svých snů. Mj. jedno s prvních hesel které jsem si osvojil zní: it’s ok to stink (přesto se snažím denně mít a přepírat si oblečení).

Stejně tak nepotřebuji velký multifunkční nůž s kleštěmi a pěti šroubováky jen pro případ, kdyby se náhodou hodil. Ve většině situací si člověk vystačí s jednoduchým nožem a manikůrními nůžtičkami. Jsou i extrémisti („Zélóti“), kteří místo nože nosí žiletku. Teda jen její půlku. Oblíbenou hrou Zélótů je krácení zubních kartáčků a vyvrtávání děr do jejich rukojetí, aby se odlehčily. Nebo sušení zubní pasty (vymačkaného „hada“ zubní pasty usušit, a pak nakrájet na kuličky). Každému co jeho jest. Kdo si hraje nezlobí, a každý máme hranici nastavenou jinde. Ale pozor: jedna věc je být ultra light a druhá je  být stupid light. Jsou určitý hranice, za který by člověk jít neměl. Proto je důležitý dodržet tři zásady:

  • Zachovávat tepelný komfort – můžu mít lehké oblečení, ale nebudu chodit v zimě jen v triku s krátkým rukávem, brodit se sněhem v sandálech, spát v záhrabu v letním spacáku. Příklady jsou extrémní, ale princip je jasný.
  • Vždy mít dostatek výživy – ano, jídlo a voda je ve finále to nejtěžší co sebou člověk nosí, ale je třeba si uvědomit, že při aktivním pohybu, pokud chodí v terénu 30 – 50 kilometrů denně, vydá dvojnásobek energie než obyčejně (pokud se zrovna neživí prací na šachtě).
  • Neohrožovat vlastní bezpečnost – nepolezu bez jištění, bez maček a cepínu na ledovec. Nevyrazím do pouště s jedním litrem vody. Ok, opět extrém, ale ne nereálný. Ale třeba šetření váhy tím, že nepoužívám vodní filtr či chemické ošetření přírodních vodních zdrojů považuji za docela nerozumné riziko.

Často stačí používat zjednodušené verze běžné výbavy. V klimatických podmínkách mírného pásma není nutné používat dvouplášťový stan – stačí jednoduchý jednoplášťový tarp, tedy přístřešek bez podlážky. Rozdíl váhy je několikanásobný.

Spím-li v péřovém spacáku jeho spodní část (slehlé peří na kterém ležím) prakticky tepelně neizoluje. Je to jen mrtvá váha. Místo toho lze používat quilt – to jest jakýsi spacák bez zad. V podstatě jde o outdoorovou peřinu.

Od země mne ve finále izoluje „jen“ karimatka. Ale tak tomu je i v případě klasického péřového spacáku. Ano, chce to trochu cviku se v quiltu naučit spát, aby se člověk nočním otáčením neodkrýval. Ale doma to s peřinou zvládáme taky. Zatím mám spaní pod quiltem prakticky vyzkoušeno do -15°C a zima mi v něm nebyla.

Člověk by se neměl bát vzít nůž a odstranit z výbavy to co nepotřebuje. A nemusí to být cedulky na oblečení, jako to svého času dělal Josef Rakoncaj. Například pěnové karimatka může být zúžená a zkrácená, aby sahala jen od ramen po zadek (torso).

Nejjednodušší a nejpraktičtější způsob dosažení nižší váhy je spojování (multiplikace) funkcí jednotlivých částí výbavy. Poncho můžu mít přes den v dešti na sobě a chráním jím před vodou i svůj batoh. Na noc si ho postavím jako tarp (stan).

Na spaní si obléknu lehkou péřovou bundu a můžu tak nosit lehčí spacák s nižším tepelným komfortem (jsou tací co tvrdí, že pokud si na noc člověk neoblékne všechno oblečení co má sebou, nese ho zbytečně moc).

Nemusím nosit krosnu s pevným rámem na zádech, místo toho mohu pro zpevnění zad použít karimatku, kterou bych jinak přes den nepoužil.

Pakliže spím na zkrácené karimatce (torso délka), dám si na noc pod nohy prázdný batoh.

Trekové hůlky se na noc promění na hůlky stanové.

Šátek kterým si chráním krk mohu použít pro první hrubou filtraci vody ze znečištěného vodního zdroje.

Místo ešusu na vaření, hrníčku a misky na jedení používám jednu a tu samou nádobu. A tak dále.

A v poslední řadě pomáhají, jak jsem zmínil na začátku, nové technologie a materiály.
Nepromokavé látky (silnylon, cubenfiber) jsou dnes velmi lehké a odolné. Titanové nádobí je lehčí než železo, či hliník. Dělají se karbonové trekové hůlky.
Vodní filtry využívající materiály s nano otvory se vejdou do dlaně. Plastové skládací láhve (v podstatě pytlíky na vodu) jsou výrazně lehčí než čutory nebo láhve z tvrdého plastu. Flanelové košile nahradilo merino. Místo těžkých svetrů se používají lehké péřovky Ovšem za vyspělé technologické materiály se platí i vyšší cena. Nicméně jak jsem napsal výše, technologie není to nejpodstatnější. Často jde jen správnou volbu vhodné výbavy. Místo nepromokavého batohu či nepromokavého lineru do batohu můžu použít plastový pytel na odpadky. Ano, po měsíci používání ho budu muset vyměnit, ale při jeho ceně je to zcela zanedbatelné.

Místo plynového vařič můžu použít vařič na tekutý líh. A takový vařič si můžu vyrobit doma sám z plechovky od rajského protlaku. A nebo si můžu koupit sofistikovanou verzi z titánu včetně závětří a stojanu, která pořád váží pár desítek gramů. Navíc nebudu muset tahat těžké a drahé kartuše na plyn, tekutý líh seženu v každé zemi v drogérii.

Pokud nevyrážím na himalájskou stezku, je zbytečné nosit pevné a těžké pohory. Ostatně domorodým šerpům většinou stačí sandále. Říká se, že půl kila na noze je jako dvě kila v batohu. My si ve většině případů vystačíme s lehkými botami na běhání. Pokud možno bez voděvzdorné úpravy. Především pak noha lépe dýchá, nemaceruje se. A pak, ve finále každá bota jednou promokne. Ta bez voděvzdorné úpravy uschne za několik hodin. Těžká kožená pohorka za několik dní. A jak se v takové těžké mokré botě dělají puchýře, o tom by po našem přechodu Korsiky mohl Marek H. vyprávět.

Než nosit speciální oblečení do různých klimatických podmínek, je lepší používat více oblečení univerzálnější a to vhodně kombinovat – vrstvit.

Stejně tak pokud nejedu na místo s vysokou vlhkostí, není třeba brát spacák se syntetickou výplní. Ta sice izoluje i mokrá, ale je výrazně těžší než peří, které má naopak větší isolační schopnosti, dokud je suché.

Obecně lze říci, že nejdůležitější příprava: zjistit co nejvíc informací o klimatických podmínkách, o terénu, o dostupnosti vodních zdrojů a potravin v místě do kterého jedu. Ostatně právě voda a potraviny jsou největší proměnnou ve váze zavazadla. Pokud zrovna nejdu pouští, je irelevantní táhnout sebou 7 litrů (tj. 7kg) vody. Stačí si dopředu s mapou vytipovat místní zdroje a používat vodní filtr (či chemické ošetření).

A co se jídla týká, pryč jsou doby, kdy byl člověk odkázán na těžké sýry, trvanlivý salám a konzervy. Dnes je poměrně pestrý výběr hotových dehydrovaných jídel, které stačí zalít horkou vodou (netřeba vařit – šetří se i váha paliva). A ne, nemluvím tu o instantních polívkách Vitana a Knorr. Ano, porce takového kvalitního jídla odpovídá cenově porci jídla ve slušný restauraci, ale dehydrované jídlo si může člověk připravovat i sám doma. Stačí sušička na ovoce (v extrémním případě i trouba) a dostatek času na experimentování. Už to nějaký čas praktikuji.
Ještě jedna věc mne na UL backpackingu baví. To je jeho přesah. Když jednoho dne zjistíte, že nejhezčí chvíle zažíváte s tak málo věcmi, začnete přemýšlet, jestli vám doma, v „normálním životě“ neberou věci kterými jsme obklopení příliš mnoho času. Příliš mnoho pozornosti. Nezpůsobují příliš mnoho starostí. Na cestě do Santiaga de Compostela mi pak došlo, že sebou tahám nejen zbytečnosti kterých se nechci vzdát v batohu, ale spoustu z nich, které mne „tíží“ nosím v sobě. Neodpuštění, nesmíření, kterého se sám „nechci“ vzdát. Ale to je na jiný povídání a kázání nechám kazatelům.
Tomu, kdo chce o UL backpackingu vědět víc doporučuji prosurfovat internet. Je tam toho spoustu. Zvláštní pozornosti doporučuji dvě osobnosti:
  • Ray Jardin – dobrodruh a „otec“ současného UL backpackingu. Doporučuji jeho web a četbu některé z jeho knih.
  • Andrew Skurka – UL backpacking popularizátor. Jeho kniha The Ultimate Hiker’s Gear Guide je považována za UL bibli. I jeho blog stojí za pozornost

.         

Pokud si někdo chce přečíst něco kratšího a esenciálního, odkážu na výbornou knihu Mika Clellanda Ultralight Backpackin‘ Tips: 153 Amazing & Inexpensive Tips For Extremely Lightweight Camping.

A jako zdroj v českém jazyce musím uvést server nalehko.com, kterému ostatně sám za mnoho vděčím. Je to nejen UL obchod, ale i zdroj spousty UL informací a zkušeností.
Další odkazy jsou na stránce Literatura a Weby.