Knížka 4 – Hayduke Trail

Čtvrtá knížka, papírové vydání tohoto deníku, spatřila světlo světa. Tentokrát jsou to zápisky z Hayduke trailu z roku 2022. Od předchozích knížek (trailů) se výrazně liší tím, že se po celou dobu jednalo o sdílený zážitek. Tři parťáci na cestě toho zažijí víc, než když jde člověk sám. Tři páry očí toho víc vidí a dokáží se o to podělit. Kluci z části přispěli i do knížky samotné, ať už písemně, nebo fotografiemi. Mám z toho velikou radost.

Nepřestává mě fascinovat, že se najde dost lidí, které baví číst čistě deníkové zápisky typu: vstal jsem v tolik a v tolik, šel jsem tudy a tudy, pak jsem se najedl, znovu jsem šel do kopce, z kopce, pršelo a pak zase nepršelo, šel jsem spát, když padla tma, v noci jsem slyšel výt kojoty, vlky, spolunocležníky. Žádný dobrodružný román, žádné zkoumání vlastního nitra, čistě jen popis každého dne na trailu. Vím o pár reakcích, kdy takováto strohost čtenáře zklamala. I proto jsem do posledních dvou knížek dal na začátek varování, kde na tento fakt upozorňuji.

Deníky z cest jsem si historicky psal jen sám pro sebe. Jen abych si mohl později oživit vzpomínky. Styl zůstal stejný, i když jsem je časem začal uveřejňovat online, jen abych uklidnil své nejbližší, že jsem v pořádku. Upřímně mě překvapilo, že si časem našly čtenáře také u širší veřejnosti. Způsob psaní jsem nezměnil ani poté. Jinak to prostě neumím.

Občas se na textu projeví skutečnost, že jeho valná část vzniká uprostřed noci, při „noční směně“, jak to pracovně nazývám. Večer totiž bývám značně unaven a ráno už jsou mé nohy nedočkavé, brání mi marnit den dopisováním deníku. Jediný čas ke psaní mi tedy zbyde někde mezi jednou a čtvrtou hodinou ranní. Trvá to tak 90 až 120 minut, než se mi do telefonu podaří jedním prstem vyťukat své denní zážitky, vybrat a zpracovat přibližně deset fotografií a vše umístit na blog. Některé dny jsou zábavnější, některé jsou všední. Tak to prostě na cestách bývá a já neumím a ani nechci své zápisky dodatečně kořenit květnatou mluvou a přibarvovat své zážitky. Nervu se s živly, nezažívám krajní situace. Tomu se snažím vyhnout, chci si cestu užít. To neznamená, že nezažívám žádné emoce, ale nemám potřebu je vystavovat na odiv. Většinou těm, kdo dávají okatě najevo svá citová pohnutí, moc nevěřím.

Proč tedy své strohé deníkové záznamy zveřejňuji a to dokonce i knižně? Protože sám hladově hltám podobné zápisky jiných. Protože mě baví vnímat cesty očima druhých. Protože mi přinášejí informace z první ruky o cestách, o kterých sním. Nezkreslené beletristickou potřebou vyprávět příběh. Mnohému jsem se tak naučil, na mnohé se připravil a vyvaroval se chyb druhých.

Umožní mi nahlédnout na každodenní fungování na konkrétním trailu, včetně těch fádních a opakujících se dní. Vždyť to k tomuhle „sportu“ patří. Vlastně ze stejného důvodu nemám příliš v lásce nejslavnější knížku o Pacifické hřebenovce „Divočina“. Z velké části totiž podává dosti zkreslený obraz toho, co to znamená Pacific Crest Trail šlapat.

Nechápejte mě špatně: ta knížka dobře ukazuje autentickou osobní krizi autorky, která si díky extrémní situaci, vystoupení ze své komfortní zóny, dokáže srovnat svůj život. Žel díky tomu dnes na PCT vyráží stovky holek a kluků bez větší přípravy, kteří doufají, že zažijí to samé. A často jsou pak rozčarování právě tou všednodenností a velkým fyzickým zápřahem. Často bez předchozí zkušenosti samostatného fungování v přírodě, bez schopnosti se orientovat, bez schopnosti správně vyhodnotit klimatické podmínky a možné nebezpečí. V lepším případě to končí zklamáním. V horším ohrožením nejen vlastního života, ale i životů těch, kteří je musí z případné šlamastiky tahat. Právě proto raději čtu „suchopárné“ zápisky, které více přibližují každodenní realitu. A doufám, že podobně to mají i čtenáři mých deníků. Ať už čtou elektronicky na blogu, a nebo v papírových knížkách.

A jako vždy dodávám, že knížka je k dostání u všech dobrých knihkupců či přímo na stránkách vydavatele: https://www.albatrosmedia.cz/tituly/84485504/jakubuv-cestovni-denik-4/