Kdyby mi před rokem někdo řekl, že absolvuji celý Hayduke Trail, asi bych mu nevěřil. V pověstech vyprávějících se v thruhike komunitě je tahle stezka opředena legendami. Prý je to nejbrutálnější trail v celých Spojených státech, jen pro ty nejdrsnější z drsných. Postupem času jsem nabyl dojem, že ho mohou absolvovat jen skuteční supermani. Proto jsem nikdy vážně neuvažoval, že na něj vyrazím. Ale takhle nějak asi začínají všechny sny, ne? Že člověk začne přemýšlet o něčem zdánlivě nedosažitelném.
Dnes, když se dívám zpět, tak se tomu musím smát. Ne, není to cesta pro supermany. Ne, nejsou tam úseky schůdné jen pro vrcholové atlety. A ne, nemyslím si, že je to nejbrutálnější trail v USA. Myslím, že většina “neprošlápnutých” trailů bude asi náročnější. Třeba cokoli na Aljašce bude daleko drsnější. Ale nemám srovnání. Hayduke trail je přece jen už nějak definovaný, popsaný (i když… k tomu se ještě vrátím) a pořád je tu dost lidí, kteří ho každý rok projdou od začátku do konce. Není jich moc. Ještě na začátku cesty se mi číslo 30 lidí za rok zdálo přehnaně malé. Po týdnu na cestě jsme zjistili, že je před námi jedenáct lidí. To už mi ta třicítka tak veliká nepřišla. A ve finále jsme „v cíli“ tento rok obsadili pomyslné čtvrté až šesté místo. Vzhledem k teplotám, které nastanou v příštích měsících se po nás zřejmě žádné davy taky neobjeví.
Na druhou stranu můžu s čistým svědomím prohlásit, že to rozhodně byl ten nejtěžší trail, který jsem osobně absolvoval. Ano, PCT a CDT byly delší, ve větší nadmořské výšce. Byly rozmanitější. Ale zároveň velmi dobře popsané, zmapované, prošlápnuté. Na PCT na mnoha místech stačilo sledovat vyšlapanou pěšinu. Na CDT, pokud byl člověk líný, stačilo tupě sledovat čáru v aplikaci Guthook (i když tomu jsem se osobně snažil vyvarovat). Ale Hayduke trail je ve většině případů jen čára v mapě. O prošlápnutém trailu (s výjimkou části, kde se kryje s Arizona Trailem a některých pasáží v Grand Canyonu) si člověk může nechat zdát. A ani ta čára v mapě v mnoha případech neodpovídá realitě. Často jsme měli pocit, že se Li Branfors teprve až doma snažil rozpomenout, kudy vlastně šel, a tu čáru do mapy vynesl jen tak od ruky. Člověk na ní nesměl stoprocentně spoléhat, vždy bylo nutné zapojit hlavu a hledat si vlastní cestu.
Jedním dechem ale musím říct, že do značné míry jsem měl situaci ulehčenou. Nebyl jsem na to sám. A to byla pro mě zcela nová zkušenost. Ano, i na CDT jsme vyráželi ve dvou, ale záhy se ukázalo, že to nefunguje. Ano, občas se dám cestou s někým dohromady, ale to je dočasné parťáctví. Lépe řečeno souputnictví, které trvá jen chvíli a může kdykoli skončit. Budu upřímný. Zpočátku jsem z toho měl trochu strach. O klucích jsem nepochyboval. Pochyboval jsem o sobě. Na cestách jsem spíš solitérní typ, který si svou samotu užívá. Mám rád svůj rytmus, možnost se kdykoli zastavit. Možnost s nikým celé dny nemluvit a nechat se prostoupit tichem. Chození se pro mě stalo důležitým způsobem terapie, pro kterou je samota důležitá. A budu ještě upřímnější. Vím, že umím být pěkný morous a protiva. Bál jsem se, že to kluky po čase přestane bavit a že se budeme muset rozdělit. I proto jsem si sebou nesl vlastní papírové mapy a satelitní messenger. O to víc jsem šťastný, že tahle situace ani náznakem nenastala.
Ale protože vím, že v kapitole “Ohlédnutí” čtenáři nejvíce čekají na recenzi výbavy, nebudu to dále protahovat a tady je. S ohledem na to, že se jednalo o “dlouhou” cestu, zmíním úplně vše, byť jsem značnou část výbavy hodnotil již dříve a budu se tedy v některých případech slovo od slova opakovat. V některých případech využiji pro zpestření i možnosti srovnání své výbavy s výbavou kluků.
Výbava
Batoh GOSSAMER GEAR Mariposa 60
Dlouhodobě nejlepší velký batoh z těch, které jsem ozkoušel. S oblibou používám i jeho menšího bratra, padesátilitrovou Gorillu. Větší verzi jsem bral kvůli potřebě nosit větší množství zásob, danou týdenními intervaly mezi zásobovacími zastávkami a delšími úseky bez vodních zdrojů. Kromě fantasticky nízké váhy (709 gramů) oceňuji pohodlné široké popruhy a bederák, velké kapsy na bederáku a zdánlivě do nekonečna se nafukující velkou síťovou kapsu. V té běžně nosím věci do deště, mikinu, velké balení čipsů a cokoli dalšího, co potřebuji rychle odložit. Místo vyztužení zad se používá složená pěnová karimatka. Nejen že tak plní dvojí funkci, ale je i po ruce při každé krátké zastávce, můžu se na ni okamžitě posadit, či položit, pokud mám tu potřebu. Netradiční je také umístění tří bočních kapes: dvě malé nad sebou na pravé straně a jedna dlouhá na levé. Do té dlouhé se pohodlně vejde stan a ground sheet a jsou tak okamžitě k dispozici. V případě deště ani nemusím při stavbě přístřešku otevírat samotný batoh. V malé spodní kapse nosím láhev na vodu (pohodlně na ni při chůzi dosáhnu) a palivo do vařiče (to nechci nosit uvnitř batohu, kdyby došlo k jeho úniku). V malé horní kapse pak mám sáček se stanovými kolíky, lopatkou a toaletním papírem (jak čistým, tak použitým). Také se tam vejde powerbanka, která je po většinu dne připojena k solárnímu panelu upevněnému na vršku batohu. Pro zajištění nepromokavosti vkládám do batohu pytel na suť . Je výrazně větší než samotný batoh a dá se tedy z vrchu zarolovat. Nejen že zabrání navlhnutí obsahu za deště, ale také při brodění hlubokou řekou či při případném pádu do vody. Kluci místo pytle na suť používali padesátilitrový Pack liner firmy Six Moon Designe. O kvalitě batohu vypovídá i skutečnost, že jsme ho měli všichni tři, každý jinou generaci. Můj byl nejstarší, mám ho od roku 2015. Hodně toho se mnou zažil, mimo jiné i přechod Korsiky a CDT. Je to na něm dost znát a obávám se, že žádnou delší cestu už nezvládne. Už tak se mnou prošel přes 6.000 km v náročném terénu. Nové modely jsou o něco těžší (cca o 150 gramů), zato však z odolnějšího materiálu. Pro takto náročný trail byla Mariposa šťastné volba.
Quilt KATABATIC GEAR Alsek 22°F
Nevím, kdy jsem naposledy spal ve skutečném spacáku. Quilt je jakýsi kříženec mezi spacákem a peřinou. Spacák bez zad. Vychází z teorie, že slehlé peří ztrácí své termoizolační schopnosti. Ta část, na které člověk ve spacáku leží, je tedy téměř zbytečná, mrtvá váha. Mnohem lepší je investovat do karimatky s dobrým tepelným odporem. Ostatně, doma pod peřinou nám to divné nepřijde. Ano, chce to určitý cvik naučit se pod quiltem spát tak, aby se člověk neodhrnoval. Aby se odhrnování omezilo, lze většinu quiltů nějakým způsobem připevnit ke karimatce. Katabatic gear má jedinečný způsob upevnění v osmi bodech, po dvou na čtyřech místech. Pakliže člověk není líný a pořádně quilt připne, k odhrnutí prakticky nemůže dojít. Naopak za horkých nocí je příjemné být přikrytý jen zčásti. Quilt Alsek 22°F je vyplněn 430 gramy husího peří (900 cuin) a slibuje použitelnost do -6°C. Na rozdíl od Evropy neudává americký výrobce komfortní, limitní a extrémní teplotu. Zkušenost je taková, že pokud jsem dobře oblečen (mám na sobě mikinu a péřovku), do -5°C se vyspím komfortně, do -10°C to zvládnu. Musím se přiznat k jedné chybě. Za pět let, kdy tento quilt intenzivně používám, jsem ho nedal ani jednou čistit. Spím v něm přece oblečený, nemůžu ho nijak zašpinit. Omyl. Na kvalitě loftu – tepelných vlastnostech – je to hodně znát. Bylo tedy pár nocí, kdy jsem to měl s tepelným komfortem na hraně. Časem jsem to při očekávání nízkých teplot řešil stavbou stanu. Pokud by byl quilt vyčištěn (a teď už je na cestě do čistírny), neměl bych problém ani pod širákem.
Stan Zpacks Solplex (Spruce green)
Stany / tarpy od ZPACKS patří mezi příznivci ultralight backpackingu k nejoblíbenějším. Právem. Je vyroben z oblíbeného ultralight materiálu, z netkané látky – cuben fiberu, dnes nazývaného Dyneema® Composite Fabric. Zvolil jsem variantu z o něco tlustšího materiálu než je standard (0.75 oz/sqyd oproti 0.55 oz/sqyd). Je o něco těžší (ale stále je to fantastických 476 gramů), ale zato je i po cca 6.700 km ve fantastickém stavu. Poslední týden na Hayduke trailu mě začal zlobit zip, pravděpodobně kvůli všudypřítomnému jemnému písku. Předpokládám ale, že se podaří opravit. Prostor uvnitř je malý, ale mohu se v něm bez problémů posadit. Předsíňka je dostatečně velká pro odložení batohu a bot. Jedná se o jednoplášťový stan, takže je nutné počítat s větší kondenzací. Prostor ale dobře odvětrává i díky dvěma postranním stěnám tvořeným všitou moskytiérou. Staví se na dvě trekové hůlky, kotví se osmi stanovými kolíky. K dispozici jsou ještě čtyři další body k upevnění, například za využití extra provázku a okolních stromů. Občas jich využívám. Za jednu z největších předností považuji právě stabilitu ve větru.
Kluci místo stanu nesli tarpy Deschutes Plus od Six Moon Designe (370 gramů). Jsou fantasticky prostorné a díky integrované moskytiéře volně splývající k zemi poskytují i značnou ochranu. Pokud ale mohu srovnávat, Solplex se snáze stavěl, byl stabilnější ve větru a hlavně poskytoval větší ochranu před elementy. Nejvíc se to projevilo v noci z 11. na 12. dubna, kdy já spal za písečné bouře jako nemluvně a kluci nezamhouřili oka. Ráno byli zcela zavátí pískem. Podle jejich slov, jako by na ně někdo neustále házel písek lopatou. Na druhou stranu jejich přístřešek vážil víc jak o čtvrtinu méně než můj a hlavně byl o dvě třetiny levnější. Pro mě bude Solplex v případě nutnosti spaní na zemi nadále jasná volba. Žel ZPACKS ukončil jejich výrobu a nahradil ho obdobným modelem Plex Solo Tent, který se ale staví jen na jednu hůlku (předpokládám menší vnitřní prostor a horší stabilitu) a má menší odvětrání, tedy i více kondenzace.
Groundsheet Zpacks Flat
Jednoduchá cuben fiberová plachta na zem (105 x 215 mm) pro spaní pod širákem či pro polehávání o poledních pauzách. Oproti Tyveku, který používali kluci, je výrazně lehčí a zabírá méně místa. Je ovšem i méně odolná (i když ta má je po třech letech stále neporušená) a nedá se použít jako cedule při stopování. Má šest poutek a může tak být přikolíkovaná k zemi. Pakliže fouká vítr (což bylo skoro vždy), je tato drobnost k nezaplacení. Pořizovací cena je vyšší než u Tyveku či u tradiční celty, ale komfort, který nabízí, to vyváží.
Karimatka Therm-A-Rest RidgeRest SoLite
Oříznutá klasická pěnová karimatka o rozměrech 47 x 72 mm. Torzo velikost ji určuje k umístění mezi rameny a stehny. Na třikrát složená slouží jako zadní výztuha batohu. Permanentně na ní mám umístěné dva provázky (2 mm), sloužící k připevnění quiltu. Zvažoval jsem, že si tentokrát vezmu komfortnější nafukovací karimatku (na Haute Route Pyreneese 2019 se mi osvědčila Women’s NeoAir XLite). Nakonec rozhodla obava z možného defektu. Oba kluci nafukovačku měli (Klymit Insulated V Ultralite SL a Klymit Static V2), oba museli nějaký defekt řešit. Ale vyřešili ho. Neměl jsem pocit, že bych trpěl nepohodlím, to mívám, jen když jsem na cestě víc jak tři měsíce, ve chvíli, kdy můj tukový prstenec opadne natolik, že mne tlačí kosti. Na dlouhé cesty budu i nadále preferovat pěnovku.
Alumatka Yate Alu Matte
Alumatka v plné délce doplňuje karimatku, výrazně tak zvedá tepelný komfort. Obvykle ji strkám dovnitř quiltu, resp. spodní konec zastrčím do foot boxu a zbytek obepnu krajem quiltu. Alumatka tak vlastně vytváří chybějící záda “spacáku”. Kromě pár nocí, kdy teplota klesla pod -5°C, jsem neměl pocit tepelného diskomfortu. I pak to bylo k přežití, jen jsem se musel častěji otáčet z boku na bok.
Kolíky 6.5 inch Red Tough Titanium Tent Stakes (7x)
Jednoduché jehlicové kolíky. Měl jsem trochu obavu, zda budou dostačující pro písčitou půdu jižního Utahu a severní Arizony, ale při dodatečném zatížení kameny jsem neměl problém ani v největším větru.
Extra kolík sněhový REI Snow Stake
Jako osmý kolík jsem používal široký duralový sněhový kolík. Slouží mi zároveň jako pomocný nástroj při kopání důlku pro exkrementy.
Ešus EVERNEW Titanium Ultralight 600ml Pot
Osvědčený titanový ešus. Občas se setkávám s názorem, že je příliš malý – kluci měli o třetinu větší. Mně však dlouhodobě stačí. Ano, pokud si vařím vodu i na teplý nápoj (většinou kafe, občas čaj, nebo prostě jen horkou vodu), musím vařit nadvakrát. Zvykl jsem si, vyhovuje mi to, nebudu měnit. Je ale také pravda, že teplé jídlo většinou doplňuji ještě něčím dalším – tortilou, sušenkou, kouskem sýra. Kluci používali ešus s nepřilnavou úpravou povrchu (non stick verzí), ale já nikdy neměl s její absencí problém.
Zateplení ešusu
“Cozy” vlastní výroby. Termoizolační fólie (podobná té, ze které jsou vyrobeny alumatky), lepící paska, nůžky a pět minut práce. Jeden kus s vystřiženým otvorem na držadlo se nasazuje na ešus zespod a druhý kus, který ho celý zakryje, shora. Něco tak primitivního má neuvěřitelné termoizolační schopnosti, jako dělané pro “thru-hikerské vaření”. To znamená, že jen přivedu vodu do varu (někdy se k němu jen přiblížím) a přimíchám dehydrované jídlo. To pak nechám v již v odstaveném ešusu uloženém v zateplení rehydrovat. Když se k němu vrátím po dvaceti minutách, je jídlo i přes okolní teplotu kolem 10°C nejen dostatečně rehydrované, ale i teplé, často víc, než je třeba.
Vařič ZELPH Modified StarLyte
Geniální vařič na tekutý líh. A jak to v podobných případech bývá, jeho genialita lpí v konstrukční primitivnosti. Lehká hliníková nádoba o průměru 55 mm, vysoká 25 mm. Z vrchu je uzavřena drátěnou mřížkou, uvnitř vyplněna uhlíkovou vatou. Oproti běžným vařičům na tekutý líh, jaký měli kluci (Evernew), má menší plamen. Trvá tedy o něco déle, než přivede vodu do varu, ale není to až zas tak zásadní rozdíl. Čtyřista mililitrů vody (tj. to, co nejčastěji ohřívám) přivedu při okolní teplotě 21°C k varu za pět a třičtvrtě minuty. Samozřejmě, plynové vařiče jsou výrazně rychlejší, obzvlášť, pokud se jedná o sofistikované typy jako Jetboil. Tekutý líh, nebo „žlutý” Heet (přípravek určený k odstraňování námrazy v palivovém systému motorů) se shání výrazně lépe, než kartuše k plynovým vařičům. Ty jsou navíc výrazně dražší. Často je nutné nést dvě plynové kartuše zároveň – jednu docházející a jednu novou. O váze ani nemluvím. Na Hayduku se mi stalo vůbec poprvé, že jsem ve dvou případech nemohl sehnat do lihového vařiče palivo. Ale jak se ukázalo, můj vařič si hravě poradil i s desinfekcí na ruce. Sice trochu smrděla a přivést k varu 400 ml vody ji trvalo osm minut, ale s tím se dalo žít. Navíc má tento vařič oproti jiným vařičům na tekutý líh ještě tři další výhody. Není nutné přesně odměřovat dávku lihu na jedno vaření, lze jej, narozdíl od jiných, snadno sfouknout. Jako svíčku. Zbytek lihu zůstává po uzavření plastovým víčkem uchován na další vaření. Uhlíková vata uvnitř zabraňuje nebezpečí vylití lihu při náhodném převrácení vařiče. Minimalizuje se tak možnost způsobení požáru. Jen mě mrzí, že vařič nelze koupit v Evropě. Výrobce ho prodává pouze napřímo a mimo USA ho nezasílá. Tak jen doufám, že jeho princip někdo okouká a vyrobí Evropskou variantu, tak jako se to stalo u následující položky.
Závětří TRAIL DESIGNS Caldera cone
Titanové závětří sloužící zároveň jako stojan pro můj ešus EVERNEW. Při koupi tohoto závětří je nutné vybrat rozměr odpovídající konkrétnímu ešusu. Ten je totiž uchycen za vrchní vystouplý okraj. Díky tomu je ohříván nejen zespod přímým plamenem, ale i horkým vzduchem ze stran. Celý vařící systém je tak velmi stabilní a efektivní. Právě kombinace úsporného vařiče a závětří způsobuje fantastickou spotřebu paliva – půl deci na den při vaření tří teplých jídel, většinou i s dvěma teplými nápoji (celkem cca 1,8 litrů vody). Srolované závětří se vejde do samotného ešusu a nehrozí tak jeho ztráta. Žel ani tento produkt není možný zakoupit u nás, výrobce odmítá evropskou distribuci. Ano, lze si ho nechat zaslat přímo z USA, ale to je finančně poměrně náročné. Toho se chopila pardubická firma Vesuv Outdoor a vyvinula ve spolupráci s Nalehko vlastní závětří na stejném principu. Liší se jen tvarem a rozmístěním děr pro přívod a odvod vzduchu a systémem upínání. Dnes už jsou k dostání téměř po celém světě. Japonský výrobce outdoorového vybavení Evernew je dokonce distribuuje spolu se svými ešusy. Jedinou nevýhodou je, že se zatím vyrábí jen ve dvou rozměrech.
Lžíce SEA TO SUMMIT Alpha Light short
Malá verze populární hliníkové lžíce. Ne že by pro mě rozdíl dvou gramů oproti standardní verzi hrál takový rozdíl. To kluci naopak používali její prodlouženou verzi umožňující jíst jídlo i z hlubokých pytlíků dehydrovaných jídel od výrobců jako je Travellunch, Backpacker’s Pantry, Adventure Menu, Lyofood, Summit to Eat či Mountain House. Mně ale malý rozměr vyhovuje především proto, že mohu lžíci skladovat spolu s ešusem uvnitř zateplení a zmenší se tak riziko jejího poškození a ztráty.
Nůž DEEJO 27g Naked
Minimalistický nůž s čepelí dlouhou 8 cm. Už mnohokrát se někdo podivoval, že vyrážím na dlouhé cesty s tak malou “rybičkou”. Ale já nemám pro bytelnější nůž využití. Nezápasím s ním na život a na smrt. Nestahuji uloveného jelena. Neštípám s ním třísky. Jediné, na co ho potřebuji, je občas si ukrojit chleba, namazat si na něj paštiku nebo sýr, uříznout kus špagátu, provést drobnou opravu výstroje. Popravdě, za celý Hayduke Trail jsem ho vytáhl asi tak pětkrát. Pokud ho někdy ztratím, pořídím si jeho menšího bratra s čepelí 5,5 cm. Naproti tomu kluci používali miniaturní multitool LEATHERMAN STYLE CS vážící 41 gramů obsahující nůžky, šroubovák, pilník, pinzetu, otvírák a nůž s čepelí 4,06 cm. V minulosti jsme ho také zkoušel, ale minimalismus nože Deejo u mne nakonec zvítězil a raději si k němu nosím extra nůžky. Váhově mě to vyjde téměř stejně.
Láhev na vodu 1,5 L Dobrá voda
Láhev od Dobré vody jsem záhy vyměnil za láhev její americké sestry Smart Water o stejném obsahu – je o něco širší a nižší, lépe drží v malé kapse v batohu. Využívání plastových lahví od komerčních nápojů má dvě výhody. Jsou všude dostupné a není problém je za jednu cestu několikrát vyměnit. Občasná výměna je vhodná z hygienických důvodů. Spotřební láhve jsou také výrazně lehčí, než láhve “outdoorové”. Pro někoho je problém, že nejsou BPA free, ale já to moc neprožívám, ani na trailu, ani mimo něj.
Sak na vodu EVERNEW Water Carry 2L
Na přenášení většího množství vody se mi nejlépe osvědčily vaky od firmy Evernew. Oceňuji u nich bytelné a těsnící víčka (ne, to není samozřejmost), ale především jejich celkovou robustnost a trvanlivost. Používám je jak na vodu čistou, tak na špinavou. Mám je samozřejmě striktně oddělené. Tu na špinavou poznám okamžitě, nechávám ji trvale umístěnou v síťce s poutkem (Sawyer) určené k zavěšení lahve při gravitační filtraci. Za tím účelem ji také používám. Tentokrát jsem vyrážel se třemi vaky, od začátku bylo jasné, že budeme potřebovat velkou kapacitu. Jednotlivé vodní zdroje byly značně vzdálené, nejdelší úsek měl 41 mil (66 km). Kluci je používali rovněž, ale kombinovali je s vaky firmy Sawyer, které je značně potrápily svou malou bytelností. Časem je museli nahrazovat například vaky od firmy Platypus. Ty jsou však ještě horší.
Filtr na vodu s láhví SAWYER Micro + Stříkačka na čištění
Filtry Sawyer SP129 – Point One Squeeze jsou dnes po právu nejpopulárnější. Před dvěmi roky jsem na své cestě po hranici České republiky začal používat jejich menší a lehčí variantu Micro. V domácích podmínkách, kdy člověk filtruje převážně z vodních zdrojů neobsahujících mechanické nečistoty, fungoval skvěle. Stejně tak při mé loňské cestě napříč Slovenskem po Cestě hrdinů SNP. Jenže špinavější vodní zdroje jižního Utahu brzy ukázali, že menší průtok verze Micro může být problém. Ve chvíli, kdy jsem používal gravitační filtraci, vak se špinavou vodou jsem zavěsil na větev stromu a nechal působit gravitaci, tak ta za 10 – 15 minut vodu filtrem prohnala. To bylo ok. Horší situace nastala, když jsme se jen na chvíli zastavili u vodního zdroje a potřebovali jsme co možná nejrychleji nafiltrovat větší množství vody. Pro kluky se standarní velikostí filtru Sawyer Squeeze to nebyl problém, ale já v tu chvíli zdržoval. Takže jsem 27. den ve městě Kanab zakoupil větší filtr LifeStrew Flex (89 gramů).
Sawyery nebyly v Kanabu k mání. Nový filtr se dal používat buď samostatně, identickým způsobem jako Sawyer, a nebo s využítím přiloženého plastového hydrovaku o obsahu 0,7 litru, do kterého se filtr zašrouboval, ho bylo možné používat jako lahev, ze které se dal přes filtr rovnou pít špinavá voda. A nebo s jeho pomocí rychle filtrovat. Obecně platí, že čím menší vak se ke “squeeze” filtraci používá, tím je rychlejší. Další výhodou LifeStrew filtru je, že se dá rozšroubovat a lépe vyčistit, případně vysušit. Jeho nejcitlivější část – uhlíková kapsle – je výměnná, není tedy nutné po jejím opotřebování měnit celý filtr. S novým filtrem jsem byl spokojen, byť se asi časem vrátím ke klasice od Sawyeru. Subjektivně mi totiž přijde, že má o stále o něco větší průtok. Pro úplnost dodávám, že všechny mechanické filtry je nutné brát na noc do spacáku, tedy v těch případech, kdy hrozí, že teplota klesne pod bod mrazu. Případný led ze zbytků vody v něm by filtr zcela znehodnotil.
Příslušenství na gravitační filtraci – mix doplňků SAWER a MSR
Využívat gravitační filtraci jsem se naučil na CDT, kdy jsem neměl jinou možnost a koupil jsem filtr MSR Autoflow Gravity Microfilter. Bezpracnost gravitační filtrace mě okamžitě okouzlila. Prostě se vak se špinavou vodou umístí výš než láhev / vak na vodu čistou, propojí se 140 cm dlouhou pryžovou hadičkou s filtrem a zbytek zařídí zemská přitažlivost. Čím větší je výškový rozdíl, tím je celý proces rychlejší, ale pakliže není po ruce žádný strom či keř, na který by bylo možné vak se špinavou vodou zavěsit, postačí položit ho na větší kámen, využít terénní nerovnosti. Občas k tomu využívám vlastní batoh. Po čase, když se mi na CDT vlastní MSR filtr zanesl, jsem se vrátil k Sawyeru. Z MSR systému jsem si ale uchoval hadičky a plastový kolíček k uzavírání průtoku. Za pomoci adapterů Sawyer (SP110) používám gravitační filtraci dál. Samozřejmě lze použít i originální hadičku od Sawyeru, ta je ale velmi krátká. To ale není žádný problém, stačí zajít do akvaristiky a koupit si hadičku libovolné délky. Ano, člověk nosí víc krámů (80 gramů) a sestavení celé soustavy zabere nějaký čas, ale následná bezpracnost vlastní filtrace mi za to stojí. Čas, který bych trávil mačkáním vaku se špinavou vodou, využiju lépe pro jinou činnost. Pakliže jsme nespěchali, využívali gravitační filtraci i kluci.
Zapalovač plynový
Obyčejný plynový zapalovač. Po předchozích zkušenostech nosím jen takový, kde se škrtá stlačením tlačítka, nikoli otáčením kolečka. To bývá s prokřehlými prsty značně bolestivé. Cestou jsem z domova dovezený zapalovač vyměnil za jiný, MK Jet Pocket lighter, který má delší a koncentrovaný plamen. Musím uznat, že zapalování vařiče s ním bylo komfortnější. Váhový rozdíl jsem nezaznamenal.
Pytlík na jídlo ZPACKS Roll Top Food
Osvědčený cuben fiberový vak o rozměru 31 cm x 49.5 cm a obsahu 10,7 litrů. Je skvělý, Footprint používá roky identický, ale je pravdou, že vzhledem k většímu množství nošeného jídla se nám prakticky nikdy nedařilo uložit do něj vše potřebné. To Damajkyč na tom byl s dvacetilitrovým pytlem Lightweight Dry Sack od Sea-to-Summit o něco lépe.
Péřovka RAB Kaon Jacket
Velmi lehká péřovka Kaon už se mi osvědčila na loňské Cestě hrdinů SNP. Je pravda, že jsem měl zpočátku obavu z toho, že na Hayduku bude svým tepelným komfortem nedostatečná. Obsahuje pouze 70 g husího peří s plnivostí 800 cuin. Ale mé obavy byly liché. V kombinaci s ostatními vrstvami mi ani jednou nebyla zima. Její kouzlo tkví v nerovnoměrné distribuci termoizolačního materiálu. Místo peří jsou partie, kde se předpokládá větší mechanické namáhání a pocení (například při zatížení batohem), to jest v oblasti krku, ramen, boků a rukávů, vyplněny syntetickou izolací Stratus. Ta nejen lépe udrží teplo i za vlhka, ale také lépe schne. V podpaží a části rukávů, kde se člověk potí nejvíc, je využitý pružný Pertex Air bez izolace. Tato místa jsou v klidu chráněna pažemi, při pohybu umožňují odvod přebytečného tepla a vlhkosti. Při dosažení fantastické váhy (262 gramů) tak péřovka zajišťuje překvapivě velký tepelný komfort.
Bunda teplá NALEHKO Alpha Aspiring
Zvláštní hybrid z dílny Nalehko. Něco mezi větrovkou a mikinou. Zní to divně? Jo. Ale funguje to skvěle. Vrchní neprofuková vrstva je z materiálu Pertex Quantum Air, a díky tomu skutečně vypadá jako větrovka. Navíc je ošetřena DWR, takže má vodoodpudivé vlastnosti. Uvnitř je zateplena fleecovým materialem Polartec Alpha. Jeho funkčnost jsem si ověřil loni na fantastické mikině od RABu Alpha Flux Jacket. Zpočátku jsem měl strach, že se vrchní Pertexová vrstva brzy poškodí. Obzvlášť díky častému nošení pod batohem a častému prodírání se trnitým křovím. Ale přežila to bez ztráty květinky. Dokonce i dobře dýchala, takže jsem se ani při větší námaze nekoupal ve vlastním potu. V prostředí, kde se teploty po značnou část dne pohybovaly mezi 0°C – 10°C a přitom téměř neustále foukal vítr, byla k nezaplacení. Kluci ji měli pochopitelně též, a díky tomu jsme si chvílemi připadali, jako bychom měli společný dres. Pro mě to byl jeden z největších pokladů ve výbavě.
Lehká mikina NALEHKO Hayduke (prototyp)
A tohle byl druhý největší poklad ve výbavě. I když nebyla má. Tady musím přiznat, že jsem trochu podcenil přípravu. Po pár dnech se ukázalo, že mi narozdíl od kluků chybí druhá lehká vrstva. Ve všech předchozích případech jsem si vystačil se čtyřmi vrstvami: triko, mikina, péřovka, nepromok. Ale tady jsme se často pohybovali v prostředí, kdy už bylo na triko zima a na mikinu moc teplo. Nebo, ve větším chladu zima na triko s mikinou a teplo na péřovku. Vždy mi tam chyběl jeden mezistupeň. Kluci to řešili lehkou mikinou RAB Syncrino Light Fleece Pull-On. Naštěstí pro mě ji Damajkyč střídal s prototypem nového produktu pro Nalehko, který má obdobné vlastnosti. Jen je ještě o něco jednodušší a zároveň lehčí (196 g). Nebál bych se to opět nazvat jakýmsi hybridem mezi trikem s dlouhým rukávem a mikinou. S sebou ji vzal, aby ji pořádně otestoval. Když viděl, že mně tato vrstva chybí, nabídl mi, jestli bych se dalšího testování neujal já. Bez zaváhání jsem to velkým vděkem přijal a Damajkyč na sebe opět nevlékl osvědčené Syncrino. Střih mikiny Hayduke je opravdu přímočarý. Nemá kapuci, nemá kapsy, zkrátka nic navíc. Jen krátký zip. Vnitřní vrstva je pro větší tepelný komfort ze čtverečkovaného merina, vrchní pro větší odolnost ze syntetiky. Musím přiznat, že jakmile jsem ji na sebe oblékl, už jsem ji téměř nikdy nesundal. Hodně zkusila při prodírání se různým křovím, a přitom jsem ji donesl do cíle v dobrém stavu. Kluci ji příznačně pojmenovali názvem trailu. Už se těším na první sériové kousky, do budoucna nesmí v mé výbavě chybět.
Ponožky BRIDGEDALE Hike Lightweight Performance Boot
Mnohokrát ozkoušená klasika. Kombinace Enduro vlny (38%) se syntetikou (62%) skvěle balancuje mezi hřejivostí a pevností. Místa vystavená větší zátěži jsou zesílena. Loni jsem experimentoval s lehčí verzí BRIDGEDALE Ultra light T2, ale v nich mi už byla při nižších teplotách zima. Mám rád, když je noha dobře “izolovaná” a může si vytvořit vlastní mikroklima. Stále nosím tři páry, které rotuji, pokud možno v denních intervalech. I když na této cestě byly díky nedostatku tekoucí vody o něco delší. Jeden pár nosím, ve druhém spím a třetí dosychá po vyprání.
Kalhoty HIGH POINT Saguaro
Další “držák” v mé výbavě. Téměř nezničitelný kousek sušického High Pointu. Jsou dostatečně pružné, neškrtí mě ani v náročnějším terénu. Dobře dýchají a rychle schnou. Mají odepínací nohavice, takže mám dlouhé kalhoty i kraťasy v jednom. Hodně lidí chodí ve sportovních trenýrkách, ale mně by u nich chyběly dvě postranní kapsy, ve kterých standardně nosím teplou čepici, rukavice, sluchátka a mapu. Navíc mi přijde jednodušší si odepínat a připínat nohavice, než se dvakrát za den převlékat. Příjemné je stahování spodní části nohavic, takže si je neošlapu. Ale za největší bonus považuji kvalitní zpracování. Je znát, že se šijí v Čechách a ne v Asii. Po tomhle výletě už je žel musím poslat na odpočinek, ale mají za sebou přes 9 000 km v náročných terénech. Konkurenční výrobky se mi začaly rozpadat (zejména povolovat ve švech) po nějakých 1 000 km. Takže si jdu samozřejmě koupit nové Sagury.
Triko s krátkým rukávem Merino Triko RAB Forge
Oproti dříve používaným trikům RAB MeCo 120 a Merino +120 má menší podíl merina (47%) a větší podíl polyesteru (53%). Merino vlna je do syntetického vlákna zapletena tak, aby byla chráněna proti oděru. Triko bylo tedy mechanicky výrazně odolnější (u starého modelu by se na něm už po dvou měsících objevily první díry) a díky většímu podílu syntetiky rychleji schlo. Za to však je méně pachu odolné. Vzhledem k tomu, že triko zhruba jednou za tři – čtyři dny přepírám v potoce, neviděl jsem v tom problém a změnu poměru použitých materiálů vítám.
Triko s dlouhým rukávem NALEHKO Tri-ko
Díky tomu, že jsem měl triko s krátkým rukávem od firmy RAB, mohl jsem tak lépe srovnávat. Materiál má větší podíl vlny: 55% merino a 45% polyester. Parta z Nalehka navíc používá na směs úpravu Polygiene Stays Fresh na bázi stříbra, které má zvýšit pachuvzdornost. A ono to opravdu funguje. Pokud jsem měl na sobě tři dny pocené triko RAB, už jsem měl ve společnosti dalších lidí jisté výčitky. U trika z Nalehka ne. Navíc bylo i příjemnější na kůži. Popruhy batohu mi zanechávaly u trika z RABu na ramenou větší odřeniny. Nevýhodou je menší trvanlivost, ale nijak dramatickou. Má už na sobě žmolky, ale prodřené není nikde a to má za sebou přes 2.200 km. Už loni jsem si sliboval, že na příští delší výlet budu brát obě trika z dílny Nalehko. Spořivost mě přiměla donosit triko od RABu, ale příště už to určitě udělám.
Podvlíkačky RAB Forge Leggings
Stejně jako u trika má tento model RABovských podvlíkaček větší příměs umělotiny oproti merinu (technické vlny). Teoreticky by měly méně hřát a být méně zápachu odolné. V praxi jsem to neměl šanci poznat. Co bylo naopak znát na první pohled, je zvýšená mechanická odolnost této směsi. U starého modelu (RAB MeCo) jsem s bál při každém oblékání, kdy do nich protrhnu díru. Také se mi to u nich povedlo. U modelu Forge jsem takový problém nezaznamenal a zůstává tedy i nadále v mé výbavě.
Boxerky RAB Forge Boxers
Platí o nich to samé, co o podvlíkačkách. Ano, tady je teoreticky na místě řešit menší pachuodolnost, ale při frekvenci přepírání jednou za tři dny jsem nezaznamenal problém.
Teplá čepice WARMPEACE Thermolite
Další stálice v mé výbavě, byla se mnou všude. Na lehkou čepici velmi hřejivá, větru odolná, ideální kousek na třísezónní užívání.
Rukavice DIRECTALPINE Skisport
Když jsem je před lety kupoval, pohoršoval jsem se nad jejich cenou. Ale vydržely mi strašně dlouho a to jsem je nešetřil. Dobrý poměr váha / tepelný komfort. Pravda je, že slabý větruvzdorný softshell není tak teplý jako fleece, ze kterého bývají vyrobené lehké rukavice některých jiných značek. Ty však většinou nepřežijí více, než jeden thruhike. Dlaň a prsty jsou navíc zesíleny protismykovou technickou tkaninou, která usnadňuje manipulaci s hůlkami a dodává větší jistotu při hledání opory.
Nepromokavá bunda INOV-8 Racelite 150 Stormshell
Lehká běžecká bunda (2,5 vrstvý Nylon s ripstopovou strukturou) by byla do oblastí s většími srážkami možná nedostatečná, ale pro klimatické podmínky jižního Utahu a severní Arizony byla dobrá až až. Vytáhl jsem ji všehovšudy asi pětkrát a stejně jako na PCT se mi velmi osvědčila. Kromě váhy na ní oceňuji i palcová očka, které zajistí větší ochranu dlaní při špatném počasí. Kluci měli bundy z vlastní dílny NALEHKO Etalon.
Nepromokavá sukně ZPACKS Vertice Rain kilt
Pro nepromokavou sukni, kterou jsem si tolik oblíbil v posledních dvou letech, jsem tentokrát neměl využití. Tedy kromě chvil, kdy jsem ji měl oblečenou místo kalhot, které se momentálně praly. Na cestách, kde jsem ji využíval v dešti, jsem si pochvaloval, že se narozdíl od kalhot do deště snadno a rychle nasazovala, nepařil jsem se v ní a méně mne omezovala v chůzi. Kluci se přidrželi kalhot – RAB Phantom.
Šátek (nákrčník) BUFF
Slouží nejen jako ochrana krku před sluncem a chladem, ale ve větší zimě je možné si z něj udělat kuklu přes celý obličej. To oceňuji zejména za chladnějších nocích. Ale využil jsem to i za sněhové chumelenice, či při jízdě na korbě pick-upu za písečné bouře.
Klobouk SUNDAY AFTERNOONS Charter Hat
Jsem spíš “čepicový typ”, ale s kloboukem jsem měl skvělou zkušenost na přechodu Pyrenejí (2019). Říkal jsem si, že do slunného Utahu to bude dobrá volba. A byla. Široká krempa zajišťovala dostatek stínu nejen pro obličej, ale i pro týl. Pokud nosím kšiltovku, musím si často chránit týl extra šátkem, pak se ale zase více potím. U klobouku SUNDAY AFTERNOONS Charter nevíc dýchá i zakrytá část hlavy, díky síťované části na vrchu koruny. Díky pevné šňůře mi seděl na hlavě jako přibitý i při silném větru. Drobné vychytávky, jako kapsičku na drobnosti v dýnku nebo otvory na uchycení odložených slunečních brýlí, jsem nevyužil (i tentokrát jsem měl brýle se se samozabarvovacími skly). Nicméně jeden problém jsem zaznamenal. Cestou jsme museli často překonávat prudké stoupání hraničící s lezením a v tu chvíli mne zadní část krempy při nasazeném batohu omezovala v zaklánění hlavy. Musel jsem si ho proto v některých pasážích sundavat a nahrazovat čepicí vytvořenou z Buffu. Po té, co jsem ho zapomněl u prádelny na South Rimu, jsem ho nahradil reklamní kšiltovkou z Phantom Ranche. Ač jsem si ten klobouk oblíbil, musím uznat, že kšiltovka je přece jen praktičtější. Kluci měli kšiltovku, také od firmy SUNDAY AFTERNOONS. Konkrétně Sun Guide Cup s přídavným límcem chránícím krk. Myslím, že v tomto případě si vybrali lépe než já.
Boty TOPO Terraventure 3
Boty. Nic mě dlouhodobě netrápí při výběru výbavy víc, než právě boty. Dal jsem na mnohá doporučení, že právě TOPO Terraventure převzalo po ALTRA Lone Peak pomyslnou štafetu „nejlepší boty na dlouhé traily”. Já jsem s těmito tvrzeními velmi opatrný, protože každému vyhovuje něco jiného a neexistuje ideální bota pro všechny. Ale už po prvním obutí jsem byl z tohoto modelu nadšen. Jednak má, podobně jako Altry velmi širokou špičku a nízký drop (sice to není nula, ale 3 mm jsou téměř neznatelné). Oproti Altrám ale lépe obepínají patu. Noha pak zůstává v botě více “zamknutá”, nemá tendenci v ní “putovat”. Největší překvapení ale přišlo v terénu. Na nerovném kamenitém povrchu jsem měl větší pocit jistoty, bota neklouzala a dobře držela i v místech, kde bych se dříve bál. A hodně toho vydržela. Díry se v ní nezačaly dělat po stranách v místě největšího namáhání, ale překvapivě ve špičce. A zvětšování děr se podařilo včasným ošetřením jejich okrajů lepidlem výrazně omezit. Nachodil jsem v nich 800 km v náročném terénu a možná by ještě jednu stovku zvládly. Jen vlastní hloupost způsobila, že jsem si zavčas neobjednal nové. Místo nich jsem dal ještě jednou šanci zavržené lásce:
ALTRA Lone Peak 6. Asi bych to sám od sebe neudělal, ale náhoda tomu chtěla, že jsem znovu obul Lone Peaky. Mám tedy přímé srovnání s Terraventurama. Pro připomenutí podotýkám, že do modelu 3.5 to byla má nejoblíbenější bota, ale po změně majitele došlo k radikálnímu zhoršení její kvality. Model 4.5 se mi na cestě po hranicích ČR velmi rychle rozpadl a podobnou zkušenost udělalo i spousta jiných lidí z chodecké komunity (pro pořádek dodávám, že ne všichni). I s dalšími modely se ke mně dostávaly negativní ohlasy. Ale když jsme ve městě Kanab narazili na model 6 a neměli jsme v podstatě žádnou jinou volbu za co nahradit dosluhující Terraventure, vzal jsem je na milost. A dobře jsem udělal. Po prvním nazutí jsem opět pocítil známý pocit “bačkurkovitosti”, který jsem měl dřív tak rád. Špička je přece jen ještě o něco širší, nulový drop navozuje pocit, že jde člověk naboso. Pocit nadšení vystřídalo po dvou dnech zděšení – po pár kilometrech se mi začala odlepovat gumová obšívka. To samé se se stejnou botou stalo i Damajkyčovi. Jenže u toho už zůstalo. Ochranná obšívka se sice odlepila na více místech, ale svršek zůstal neporušený a dál držel připevněný na podšívce. Ta bota dostala strašně zabrat, obzvlášť v dvěstěosmdesátikilometrové etapě skrz Grand Canyon. Pořád jsem čekal, kdy se v ní začnou objevovat první díry, ale po víc jak pětistech kilometrech jsem se jí nedočkal. Tímto si u mě Altra dobila zpět ztracenou důvěru. Nicméně po zkušenosti s TOPO jsem najednou cítil, jak mi uvnitř boty noha “plave”. Při mírném profilu cesty mi to nijak nevadí, naopak jsem jako dřív oceňoval tu volnost, jakou noha cítila. Jenže Hayduke Trail je všechno možné, jen ne mírný profil cesty. Najednou jsem ztratil jistotu při přelézání skalek a hald kamení. Subjektivně mám pocit, že i přilnavost samotné podrážky byla o něco menší, než u TOPA. Podrážka TOPA zároveň lépe tlumila, takže jsem měl v druhé půlce více namáhaná chodidla. Zejména na ostrém kamení v Grand Canyonu to bylo značně bolestivé. Altra naopak lepe “dýchala”.
Takže když to shrnu: Altra si u mě spravila ztracenou reputaci, ale TOPO mi momentálně vyhovuje lépe a budu ho v budoucnu preferovat.
Damajkyč měl Altra Lone Peak po celou dobu – vycházel s modelem 5 a ten vyměnil stejně jako já za model 6. S obojími byl spokojen. U Footprinta dlouhodobě vede značka Inov-8, vyrážel s modelem Roclite recycled 310. Byl z něho nadšen a vlastně je v Kanabu ani nemusel měnit, tak málo byly opotřebovány. Jenže věděl, že by k tomu nejpozději na South Rimu došlo, a tak zvolil Altra Timp 4, které mají výrazně tlumenější podrážku. A dobře udělal, ostré kamení s nimi zvládal výrazně lépe, než my s Damajkyčem. Sám do té doby nebyl velkým příznivcem značky Altra, ale vypadá to, že si u něj značně zlepšila reputaci.
Návleky Altra Trail Gaiters
Bez použití lehkých průvzdušných návleků se do nízké běžecké boty dostává spousta nečistot, které nejen tlačí, ale především následně způsobují puchýře. Obzvlášť ve spoustě hlubokého písku, kterým jsme procházeli, bylo použití návleků téměř nutností. Tyto návleky byly skvělé, ocenil jsem, že jsou rovnou od výrobce vybaveny suchým zipem pasujícím na suchý zip v patě Alter. Žel, byly z předchozích cest už hodně potrhané, a tak jsme měl velikou radost, když mi Damajkyč daroval k narozeninám návleky z dílny Nalehko. Jsou o něco jednodušší, tlustší, takže nedýchají až tak dobře, ale svůj účel plnily. Ale abych jen nechválil. Do dvou týdnů se mi u obou kusů utrhl háček, kterým se návlek přichytává vpředu za tkaničky. Evidentně nešlo o vadný kus, ale o „technologickou slabinu“. Věřím, že to kluci do budoucna vyřeší.
Ortéza na koleno MUELLER Compact Knee Support
Na kolena trpím už od základní školy a v minulosti jsem minimálně dvakrát pro bolest v nich málem přerušil dlouhou cestu (Continental Divide Trail 2018 a High Route Pyrenées 2019). Pokaždé mě zachránila ortéza. Od té doby už ji beru jako standardní součást výbavy. Tuhle jsem koupil na CDT ve Walmartu v městě Rawlins a poskytuje mi dostatečnou podporu. Jenže jak je Hayduke Trail technicky náročný, není na něm tolik výškového převýšení, na kterých kolena nejvíce trpí. Po pravdě, nasadil jsem si ji pouze jednou, při prvním sestupu do Grand Canyonu. A to ještě jen preventivně. Zbytek času ležela na dně batohu. Ale je jasné, že kdybych ji neměl s sebou, skončil bych někde v bolestech.
Pytlík na oblečení ZPACKS Large Rectangular Dry Bag
Lehký cuben fiberový pytlík o obsahu 14 litrů. Velká spokojenost, asi bych se spokojil i s menším.
Kartáček na zuby No name
Skládací kartáček na zuby je už historický kus v mé výbavě a pořád slouží dobře.
Mezizubní kartáček CURAPROX + zubní nit
Párkrát jsem zažil, že někoho na trailu chytily zuby, a tak nosím a používám i jednoduchý mezizubní kartáček.
Lékárnička
Obsahovala: Ibuprofen (bolest), Dikflofenac (antirevmatikum), Endiaron (střeva), černé uhlí (žaludek), Zyrtec (alergie), Strepsils (krk), Sumamed (třídenní antibiotika), Jodisol (desinfekce), oxid chloričitý (záložní chemická dezinfekce pitné vody), hořčík (svalová tenze), multivitamíny, lepící páska 3M Transpore. Na rozdíl od jiných cest byla využívána nejvíc desinfekce Jodisol. Velmi se osvědčila i Ichtoxylová mast, kterou jsme dokoupili cestou.
Nůžtičky
Stařičké nůžky na nehty. Stále vychází váhově lépe mít zvlášť jednoduchý nůž a nůžky, než nějaký multitool. O snazší manipulaci nemluvě.
Lopatka Deuce of Spades
Jednoduchá lehká lopatka z leteckého hliníku, nezbytný nástroj pro vykopání cat hole, jamky pro exkrementy. V kombinaci se sněhovým kolíkem funguje i v tak tvrdém podloží, jaké se nachází v kamenitém Utahu a Arizoně jako ultimátní kombo.
Pytlík na hygienu ZPACKS Small Stuff Sack
Malý, lehký, cuben fiberový, po sedmi letech již lehce omšelý, ale stále funkční. Až doslouží, chci stejný.
Telefon iPhone XR + obal Catalyst Waterproof case
Centrální mozek lidstva. Ano, na cestách jsem rád odstřižen od světa, sítí, povinností. Těší mě, že nemusím co chvíli kontrolovat telefonní obrazovku. A přesto se bez něj neobejdu. Kromě telefonování a povšechné komunikace se světem ho používám především jako psací stroj pro tento deník, editor fotografií, záložní medium pro fotografie a sekundární navigační nástroj. Občas mám potřebu si pustit nějakou hudbu (tentokrát minimálně), nebo mluvené slovo (tentokrát vůbec). iPhone volím proto, že jsem již přes dvacetpět let polapen v ekosystému firmy Apple, baví mě jeho přímočarost a spolehlivost. Přestože je model XR už starší, stále mi maximálně vyhovuje. Jsem rád za větší obrazovku, už bych měl nosit brýle na čtení, větší písmenka mi ulehčují psaní. Dříve jsem míval problém s neustále klesající kapacitou baterie. Pak se ale ukázalo, že si za to můžu sám. Nechával jsem telefon přes noc mimo spacák, a tak několikrát za výšlap prošel mrazem. A právě to působilo ztrátu kapacity. Od chvíle, kdy jsem na to přišel, ho nechávám v náprsní kapse mikiny, ve které spím, a je po problému. Alespoň mne mohl v noci na psaní budit budík pouhými vibracemi beze zvuku, a já tak nebudil spolunocležníky. Letos jsem poprvé ocenil funkci Dual SIM, mohl jsem tak zároveň používat jak české, tak americké číslo. Ochranné pouzdro je nutností, nejen kvůli možnému pádu na zem, ale i kvůli teoretickému pádu do vody. Pouzdro Catalyst mám ozkoušené již z minulosti. I letos se mi osvědčilo a minimálně dvakrát mi telefon zachránilo před zničením. Jedinou nevýhodou je zhoršení akustických vlastností mikrofonu a reproduktoru, to je ale řešitelné telefonováním se sluchátky. iPhony měli i oba kluci, na rozdíl ode mne měli novější, s lepším fotoaparátem a valnou většinu fotek na ně i pořídili. To mě to nedalo a na focení jsem si nesl:
Foťák SONY RX100 m6 + pouzdro Lowerpro Dashpoint 10
Další evergreen mé výbavy. Focení mě čím dál víc baví, občas mi i nějaká fotka vyjde tiskem, takže si nedokážu představit, že bych si vystačil s telefonem. Zároveň jsem rezignoval na představu, že bych táhl veliký foťák a několik pevných objektivů. S oblibou říkám, že SONY RX100 je dlouhodobě Ferrari mezi kompaktními fotoaparáty. Dříve používanou třetí generaci této řady jsem před třemi roky vyměnil za generaci šestou, která vyniká především kvalitním objektivem v rozsahu zoom 28 – 200 mm (ekvivalent) s relativně velkou světelností f/2,8-4,5. Dalším benefitem je na kompakt velký snímač (1”) s rozlišením 20,1 Mpx, elektronický hledáček, výklopný displej, možnost dobíjet přes USB port, bezdrátový přenos do telefonu a možnost pracovat v manuálním režimu. Upřímně, párkrát mi vyšla v novinách či časopise fotka pořízená tímto kompaktem zamíchaná mezi fotkami z větší bezzrcadlovky a nikdo to nepoznal. Nechávám z něj bez problémů dělat zvětšeniny do velikosti 40 cm x 60 cm, u větších už je limitace malým čipem znát.
Solární nabíječka ANKER PowerPort Solar
Používání solární nabíječky dává ve slunečných státech jako je Utah a Arizona velký smysl. Díky psaní deníku, vysoké frekvenci focení, přenosu a zpracováváním fotek a následnému nahrávání deníku na blog mám velkou spotřebu energie. V porovnání s předchozími cestami jsem měl nabíječku se znatelně vyšším výkonem: 21W oproti 15W (CDT, HRP, SNP), 7W (PCT) či 5W (SNT). Díky tomu jsem byl prakticky zcela nezávislý na dobíjení ze sítě. Ano, když jsem tu možnost měl, tak jsem síťovou nabíječku použil, protože jsem paranoidní a pořád jsem si říkal: co když se mi zítra můj solární panel rozbije. Ale nerozbil se a moje power banka nebyla nikdy vybita víc než na 75% celkové kapacity. Panel nosím celý den přidělaný na vrchu batohu a průběžně dobíjím power banku (není tak citlivá na výkyvy v nabíjecím proudu). Ve chvílích delšího odpočinku (typicky při obědové pauze), kdy je výkon soláru stabilní, připojuji napřímo zařízení, která potřebuji udržet v chodu. Kromě telefonu to byl foťák, satelitní komunikátor a čelovka. Nabíjení napřímo je efektivnější, nedochází u něj k takovým ztrátám, jako při použití power banky coby mezistupně.
Power banka ALZAPOWER Onyx 20000mAh
Powerbanka s touto kapacitou by při troše snažení dokázala udržet všechna má zařízení v chodu po dobu jednoho týdne. Jak už jsem se zmínil, tentokrát bych si vystačil s kapacitou o polovic nižší a ještě bych měl dostatečnou rezervu. Onyx od Alzy má fantastický poměr cena / výkon, při zachování relativně nízké hmotnosti. Za velkou výhodu považuji možnost mít při jejím nabíjení připojeny na výstupech ještě dva další přístroje a dobíjet tak tři zařízení zároveň. Při tom je ale nutné počítat s pomalejším / delším nabíjením. Damajkyč měl stejnou a Footprint nesl NITECORE NB20000 o stejné kapacitě. Kluci netrávili tolik času zuřivým psaním, a tak jim spolehlivě dodávala energii minimálně 14 dní v kuse.
Satelitní komunikátor GARMIN inReach MINI 2
Věděli jsme, že budeme většinu času bez signálu, a nechtěli jsme způsobovat našim milým doma nejistotu, co s námi je. Navíc víme, že neštěstí se stát může a satelitní komunikátor je v divočině jediná možnost, jak si přivolat pomoc. S GARMINEM inReach už jsem udělal dobrou zkušenost na CDT. Po návratu jsem ho poslal do světa. Pořídit si na další cestu jeho mladšího, menšího a výrazně lehčího brášku byla jasná volba. Verze Mini vyžaduje k plnohodnotnému používání připojení chytrého telefonu. Zprávy se píší v aplikaci GARMIN Explore. Zprávy přijaté se rovněž lépe čtou na velkém displeji mobilu, než na minidispleji přístroje samotného. V aplikaci je také možné používat mapové podklady, i když upřímně řečeno, nejsou příliš kvalitní. Používat inReach jako GPS navigaci nedává v době chytrých mobilních telefonů, které samy fungují jako satelitní navigace, moc smysl. Co naopak smysl dává, je možnost vyžádat si předpověď počasí, ať už jednoduchou (v ceně jedné zprávy), nebo detailní (za příplatek). Pro fungování přístroje je nutné zvolit některý z předplacených tarifů. My zvolili ten za 40 Eur měsíčně, ve kterém je 40 textových zpráv (do toho se počítají i zprávy přijaté), neomezené množství zaslání přednastavené zprávy pevně daným uživatelům (ty jsme používali nejvíce pro zaslání polohy na mapu, na které bylo možno sledovat náš postup, nebo zprávu pro naše blízké “Jsme ok”), neomezené množství automaticky zasílaných trasovacích bodů (nevyužívali jsme) a samozřejmě to hlavní: možnost přivolat si po stisknutí velkého tlačítka S.O.S. pomoc. K tomu jsem si ještě připlatil pojištění (80 EUR) pro pokrytí nákladů případné záchranné operace. Ty mohou být ve Státech opravdu vysoké. Vždy se mi vybaví historka mého kamaráda Larry Boye, jak po té, co ho před dvěma lety potrhal v Yellow Stonu grizzly, šel krvácející deset mil pěšky k nejbližší silnici, než aby si přivolal vrtulník a zadlužil se na pět let. InReach je nejpoužívanější zařízení svého druhu, ale nutno říct, že co se softwarové úrovně, způsobu oživení, ovládání a komunikace s technickou podporou týče, je firma Garmin zhruba o dvacet let pozadu. Na obnovení svého účtu u nich a iniciace přístroje jsem strávil několik dní. Odpověď z jejich technické podpory mi přišla asi po týdnu, kdy už jsem si vše vyřešil sám. To je u přístroje, na jehož funkčnosti může záviset lidský život, přinejmenším znepokojující. Nezbývá než doufat, že v kritické situaci bude fungovat jak má. Podle všeho to je z dostupných alternativ stále ta nejlepší volba. Měli jsme s sebou dva, pro případ, že bychom se museli rozdělit.
Sluchátka BOSE SoundSport In-Ear Device
Uši mě živí, a tak jsem, co se sluchátek týče, celkem vybíravý. BOSE SoundSport In-Ear Device je má oblíbená “chodící” varianta. Mají na svou velikost velmi slušný zvuk, jsou vlhku odolná, bytelná a hlavně – velmi dobře drží i ve zpoceném uchu. Navíc zcela nezacpou zvukovod, takže člověk neustale slyší, co se kolem něj děje. I v době, kdy zcela dominují sluchátka bezdrátová, preferuji na cestách sluchátka s kabelem. Odpadá tak nutnost dobíjení, telefon, ze kterého se hraje, se nevybíjí tak moc a eliminuje se možnost ztráty při vypadnutí z ucha. Žel tentokrát jsem ty svoje ztratil už na letišti v Amsterdamu. Musel jsem se pak spokojit s bezejmennými sluchátky za deset dolarů ze supermarketu. Hodnotit je nemá význam, nebyla dobrá ani konstrukčně, ani zvukově. Vlastně bych se bez nich obešel úplně, nepotřebovat je pro vlastní telefonování, které by bez nich bylo s ochranným krytem na telefon obtížné. A nakonec přišly vhod i ty dva dny, kdy jsem potřeboval duševní vzpruhu a na pár hodin jsem si do uší hudbu pustil. Jinak jsem tu potřebu neměl. Nejen že člověku stačilo vnímat vše, co se kolem něho dělo, ale s klukama jsme si měli do posledního dne co říct a to je rozhodně zábavnější. Damajkyč měl drátová sluchátka od Applu, Footprint je nepoužíval vůbec.
Čelovka PETZL Core Actik
Přetože jsem loni udělal dobrou zkušenost s miniaturní čelovkou PETZL Bindi (35 gramů!), na HDT jsem si přece jen vzal větší kousek. Přestože osobně raději za tmy nechodím (především kvůli dravcům, kteří jsou v noci aktivnější než ve dne), tušil jsem, že tady se tomu nevyhneme. Nakonec toho bylo méně, než jsem čekal, asi bych si s malou Bindi vystačil, ale byl jsem rád, že jsem měl její větší a robustnější sestru. Má dobíjecí akumulátor, odpadá tedy nutnost nosit s sebou náhradní baterie. Má tři úrovně svítivosti, přičemž nejvyšší je 350 lm, což je velmi jasné světlo (dosvit 95 metrů). Má i režim červeného světla, který je šetrný k zachování nočního vidění i k lidem okolo. Není zcela vodotěsná, ale lehký deštík zvládá. Za jediný nedostatek považuji nemožnost uzamknutí spínače před náhodným rozsvícením a následným vybitím v kapse.
Nabíječka 2x USB AT&T
Jednoduchá dvouportová USB nabíječka se sklopnými konektory o výkonu 24W. Mám ji od svého druhého dne v USA (PCT 2016). Letos jsem ji chtěl vyměnit za tříportovou s větším výkonem, abych mohl při městských zastávkách rychleji dobíjet veškerou elektroniku. Nicméně se mi v kamenném obchodě nepodařilo objevit žádnou v rozumné velikosti (váze), a tak jsem zůstal u své staré. Nakonec mi díky výkonnosti solární nabíječky bohatě stačila i tentokrát. Dokonce jsem se o ni dělil s klukama. Footprint měl podobnou, též dvouportovou a Damajkyč veškerou žádnou. Čtyři dobíjecí porty rozšířené díky průchozím power bankám na osm byly pro nás tři zcela dostatečné.
Napájecí kabel iPhone (2x) Apple lightening
Od doby, kdy mi uprostřed jedné etapy na PCT přestal fungovat dobíjecí kabel a já byl pár dní bez funkčního telefonu (čti musel jsem pak dopisovat deník za několik dní zpět a zabilo to celý čas vyhrazený na odpočinek ve městě), nosím nabíjecí kabely zdvojené. Žel u lightening kabelů je docela znát, zda se jedná o originál, či nikoli. Pro klid na cestě nosím dražší originály.
Napájecí kabel micro USB (2x)
Tady platí to samé co u lighteningu, jen je celkem jedno, kdo je vyrábí. Nosím jeden delší na běžné pohodlné používání a jeden krátký, záložní.
Napájecí kabel USB-C (2x)
Platí to samé, co pro micro USB.
Stuffsack elektronika ZPACKS Rock Stuff Sack
Další jednoduchý cuben fiberový sáček. Možná zbytečně luxusní na svůj účel, ale když už ho mám…
Šití, lepení
Režná niť, dvě jehly. A spousta Gaffa pásky omotané na trekových hůlkách. Hojně jsme využívali lepidlo Stormsure Glue Flexible, které měli ve výbavě kluci. Do budoucna ho zařadím i do výbavy své.
Batůžek do města/stuffsack na drobnosti SEA TO SUMMIT Ultrasil Day Pack
Maličký batůžek ze silnilonu, který se sbalený vejde do dlaně. Používám ho jako kabinové zavazadlo v letadle, jako batůžek při městských pochůzkách a na trailu jako vak na drobnosti, sáčky s elektronikou, hygienickými potřebami, lékárničkou atd. Při letošním nošením většího množství zásob sloužil i jako pomocný vak na jídlo.
Špunty do uší 3M E.A.R. Classic
Při občasném spaní ve skupině spolunoceležníků praktická nutnost. Nicméně s klukama se nám vždy podařilo se rozprostřít tak, že nás naše chrápání nebudilo. Teda… Mě to jejich ne. Dokonce ani v případě, kdy jsme spolu sdíleli pokoj, případně i postel v motelu. Vozit je ale budu i nadále.
Provázek 3mm 15m
Tentokrát jsem bral silnější lanko, než obvykle. Obyčejné polyamidové s jádrem z prodejny Kutil, sedm korun za metr. Předem bylo jasné, že ho budeme používat především při vytahování, či spouštění v batohů v prudkém terénu, nebo v úzkých průlezech, zkrátka tam, kde by lezení s batohem bylo komplikované, nebo vysloveně riskantní. Nakonec jsme ho takto využili jen párkrát, častěji jsme si batohy podávali z ruky do ruky. Ale v těch pár okamžicích jsme byli rádi, že ho máme. Samozřejmě, pokud by šel člověk sám, potřeboval by provaz výrazně častěji. Jeho délka a průměr naprosto dostačující.
Head net – moskytiéra SEA TO SUMMIT HeadNet
Tentokrát jsem ji prakticky nepotřeboval. Ale jsou traily, na kterých bych se bez ní zbláznil. Proto má v mé výbavě stálé místo.
Fotostativ malý GORILLAPOD + gumová kravatka Bongoties
Opakovaně ho s sebou beru a pak komentuji, že to bylo zbytečné. Nikoli tentokrát. Stativ jsem využíval hojně. S přidání tří trekových hůlek jsem byl schopen vyrobit stativ dospělé velikosti a ten jsem využíval, kdykoli bylo potřeba udělat skupinovou fotku.
Peněženka ZPACKS Wallet Zip Pouch
Velmi jednoduchá a malá peněženka z cuben fiberu. Cestuje se mnou už leta a u toho zůstane.
Náramková buzola DECATHLON Geonaute
Velký kompas na zápěstí. Díky němu mám neustále kontrolu nad drženým kursem. Díky dvojitému gumovému řemínku dobře drží, je pohodlný, nesundavám ho ani na noc. Pásek navíc umožňuje různé způsoby nošení, na ruce, zápěstí, přes palec. Nejčastěji ho používám tak, že si nastavím náměr na požadovaný kurz a pak už stačí držet střelku na nastavené rysce. Osobně se divím, že náramkové kompasy / buzoly nejsou rozšířenější.
Hodinky CASIO ProTrek PRV-3000
Roky osvědčená klasika. Potřebuji znát čas, tlak a výšku. Digitální kompas, GPS ani další vymoženosti outdoorových hodinek mě nezajímají. Výborné je solární napájení. Za sedm let jsem ani jednou nemusel měnit baterii, nemusím se bát, že se mi v půlce trailu vybijí. Jsou prostě naprosto bezúdržbové. Ano, letos jsem vážně uvažoval o zakoupení “chytrých hodinek” Garmin Enduro. Mají skvělé funkce, velmi slušnou výdrž baterie podpořenou slunečním dobíjením. Ale nakonec jsem to opět vyhodnotil jen jako potřebu klučíčího hračičkovství. Našetřené peníze jsem raději utratil za něco potřebnějšího.
Hůlky LEKI Legacy 16T
Téměř nesmrtelné hůlky, které jsem před šesti lety zakoupil v Mammoth Lake po té, co jsem po padesátišesti dnech na PCT dolámal hůlky FIZAN Compact Light. Ukázaly se jako nejlepší hůlky, jaké jsem měl možnost vyzkoušet, v ideálním poměru váha / robustnost. Zřejmě pro svou nadváhu a problémy s koleny zatěžuji hůlky více, než je obvyklé. Pravidelně u nich zhruba co 2.000 km měním špičku s hrotem, ale ty odcházejí u všech hůlek. Naštěstí jsou náhradní špičky běžně k dostání. Mám s nimi nachozeno bezmála 10.000 km a stále jsou v dobrém stavu, neohnuté a se spolehlivými zámky. Jediné, co bych uvítal, je příjemnější madlo, ideálně korkové. Pod názvem Legacy 16T se v Evropě nikdy neprodávaly. Z aktuální nabídky se jim nejvíce blíží model LEKI Makalu Lite.
Nesmeky Snowline Chainsen PRO
Tyto nesmeky se mi v minulosti osvědčily. Tentokrát jsem je bral jen na přechod Henry Mountains, ale ukázalo se, že místo nesmeků by se nám více hodily sněžnice. Na druhou stranu, neste na zádech týden sněžnice, když pro ně máte využití jen na půl dne. Ale… Příště bych si je vzal znova. Už dvakrát se mi vymstilo, že jsme je neměl, už dvakrát měl můj anděl strážný plné ruce práce. Nechci riskovat, že na potřetí se někde zakecá. Kdykoli bude riziko ledové pokrývky v exponovaném terénu, raději je s sebou ponesu.
Načasování
Původně jsme chtěli vyrážet o něco později, ale pracovní a rodinné závazky nás donutily zvolit termín časnější. Podle záznamů z minulých let má zvolené období v průměru nižší teploty a více sněhu. My ale měli teploty nadprůměrné, pohybovaly se mezi -5°C a +35°C. Kromě přechodu Henry Mountains jsme sníh prakticky nezaznamenali (těch pár ojedinělých jazyků se nedá počítat). Věřím tomu, že o měsíc později by již bylo vedro k nesnesení. Ještě horší by byl nedostatek vodních zdrojů. I teď jsme měli co dělat, abychom vodu našli. Žel na informace v mapách, data v průvodcích, ani na zprávy chodců let minulých se ohledně vodních zdrojů nedá spolehnout. Vzato kolem a kolem jsme měli ve zvoleném termínu (konec března – začátek května) ideální podmínky. Na celém plánování bylo tentokrát nejtěžší odhadnout, kdy kde budeme. Návštěvnost amerických národních parků rok od roku stoupá a ty se snaží snížit dopad turistů na neporušenost přírody omezováním vstupu. Každý rok přibývá míst, které vyžadují permit. Někdy se to týká jen možnosti nocovat, ale čím dál častěji je vyžadován i na vlastní vstup. Na jednu stranu to chápu. Je-li to cena za uchování divoké přírody a života v ní, asi neexistuje jiná možnost. Pro nás to ale znamená plánovat hodně dopředu a vědět, kde přesně budu za měsíc (za dva, za tři) nocovat. Na cestě dlouhé 1.300 km, kde se každý den může cokoli změnit. Stačilo by, aby trochu víc pršelo, stouply hladiny potoků a řek a celý harmonogram by byl rázem narušený. A to nemluvím o možných nemocech a zraněních. Asi nejtěžší bylo získat permit na osm nocí v Grand Canyonu. Nejprve bylo nutné vybrat z více jak sta možných nocovišť ta, která ležela na naší cestě, odhadnout, jak moc jsou vytížená (blízkost oblíbených turistických tras) a kolik budeme schopní ten který den ujít. První překážkou bylo, že žádost musí být zaslána na papíře poštou a nebo technologickým výdobytkem zvaným FAX. FAX!!! Ve dvacátých letech 21. století. Žádný mail, nebo elektronický formulář. Prý je to kvůli bezpečnosti, člověk na žádosti uvádí číslo své platební karty a fax je považován za nenabouratelný komunikační prostředek. Druhá komplikace byla, že žádost měla být podána tři měsíce předem. To jsme ale zjistili dva měsíce před plánovaným příchodem k hranici Grand Canyonu. Spekulovali jsme, že naše žádost snáze projde, když budeme žádat samostatně, respektive Footprint a Damajkyč dohromady a já zvlášť. Úvaha byla taková, že když bude někde plno, snáz se tam uchytí dva, než tři a mě by případně „šoupli“ na jiné nocoviště. Ještě musím dodat, že až na kemp na South a North Rimu jsme nikdy nežádali o kempovací místo, ale o dispersed area, větší oblast, o délce několika mil, na jejímž území lze přenocovat kdekoli. Byli jsme rozhodnutí se na noc rozdělit a ráno na sebe někde počkat. Žádost jsem poslali mailem klukům z Gossamer Gear, kteří vyrábí batohy, jež jsme všichni tři používali. Oni mail vytiskli a šli ho odfaxovat správě Národního parku do pobočky UPS, kde se dá využít faxová služba. S napětím jsme čekali na odpověď. A pak přišla rána. Klukům schválili všech osm nocí tak, jak jsme o ně žádali, pouze některá spací území lehce změnili, vždy v krátké vzdálenosti od míst žádaných. Ale mně napsali, že je plno a že mi schvalují jen noci dvě. Po kratším průzkumu nám došlo, že správa parku uvažuje „po skupinách“. Jedno spací místo je vyhrazené jedné skupině, která může mít jednoho, nebo i dvacetdevět členů. Nikdo další už tam pak spát nemůže. Okamžitě jsem tedy správě parku napsal mail (ano, vědí co je to mail), že vlastně patřím do skupiny s klukama a jestli by mě mohli připsat k nim na permit. Odpověď přišla obratem. Samozřejmě že ano. Není problém. Jen je potřeba uhradit nevelký poplatek za další osobu na každou noc. A zase je nutné zaslat oficiální žádost faxem. Partu v Gossamer Gearu už se nám nechtělo znovu otravovat. Zkusil jsem poslat fax pomocí mobilní aplikace k tomu určené, jen jsem neměl jistotu, že skutečně prošel. Po pěti dnech bez reakce jsem znovu psal mail rangerům. Odpověděli mi, že teď měli dost práce s loterií pro vodáky a že mi ani nejsou schopni říct, jestli jim můj fax dorazil. Když už jsem začínal být zoufalý, zmínil se jeden můj kolega v práci, že kopírka na naší recepci funkci fax stále ještě má. Záhy jsme zjistili, že domněle zrušená faxová linka je také stále funkční. Po letech jsme ji tedy zapojili a …. fax prošel. Do tří dnů mi přišla odpověď, že vše je ok a můžeme strávit všech devět dní v Grand Canyonu společně. Teď už zbývalo jen zvládnout ujít 940 km k jeho hranici přesně za 31 dní. A takhle to člověk musel řešit s každým parkem. Buď projít martyriem vyřizování permitů, nebo naplánovat cestu tak, aby spal za hranicí parku. Před ním, za ním, nebo z něj na noc vystoupit. Že z toho trochu mizí svoboda? Ano. Ale je to cena za to, že divočina zůstane divočinou i pro další generace. Je to cena, kterou mi přese všechno dává smysl platit.
Orientace
Základem byly papírové mapy Li Branforse, které obsahují spoustu doplňujících informací, co se terénu a vodních zdrojů týká. Znovu podotýkám, nedají se běžně sehnat, jejich autor si nepřál, aby byly snadno dostupné. Nechtěl na sebe brát riziko, že je dostane do ruky někdo, kdo nebude dostatečně zkušený, aby mohl cestu bezpečně absolvovat. Člověk musí znát někoho, kdo usoudí že jste dostatečně zkušený a soudný, a pak mu mapy předá. Při té příležitosti hlásím, že už je taky nemám, abych nebyl v pokušení poslat je dál. K papírovým mapám dal autor k dispozici i data s trasou ve formátu GPX pro import do GPS zařízení. Naimportovali jsme si ji do aplikace CalTopo, ve které jsme měli i stažené offline mapy. V nepřehledných místech jsme elektronickou verzi využívali víc než obvykle, ale i tady bylo nutné zapojovat vlastní rozum, a ne jen slepě následovat zakreslenou linku. Ta často vedla zcela neschůdným terénem. Průvodce od Mike Coronella a Joe Mitchella se až tak užitečný neukázal. Ale parafráze jejich rady, aby člověk „došel na okraj kaňonu a nechal gravitaci, aby udělala svojí práci“, ta ve mně zůstane asi navždy. Zdálo by se, že při průchodu kaňony nebude navigace až takový problém. Je ale nutné myslet na to, že průchodnost je na mnoha místech omezena řadou přírodních překážek a pak je nutné vědět, kudy se to dá obejít, přelézt, v některých případech i podlézt. V tomhle ohledu nám nejvíce pomáhaly rady od Jamala a jeho webu Across Utah, hned v závěsu pak poznámky v Li Branforsových mapách. Několikrát jsme si s klukama říkali, jak je dobře, že pro tento trail neexistuje průvodce v aplikaci Guthook (resp dnes přejmenovanou na FarOut). Provoz na Hayduku by byl daleko větší, bylo by ještě více obtížné získat patřičná povolení . Zřejmě by i docházelo k více zraněním. Nechci aby to znělo nafoukaně, ale myslím, že spousta lidí, kteří dnes vyráží na dlouhé trasy, podceňuje přípravu. Upřímně, kdybych na Hayduke vyrazil se zkušenostmi, jaké jsme měl první den na PCT, pravděpodobně bych nedošel.
Zásobování
Většina lidí jdoucích Hayduke řeší zásobování uschováváním jídla podél cesty (food cashes). To jim umožní nenosit velké zásoby na dlouhé vzdálenosti. My neměli možnost si „cashky“ připravit, především z časových důvodů. Proto jsme museli nést veškeré jídlo vždy na celou týdenní etapu. Ne, není to nic strašného. Ale znamenalo to, že na začátku týdne vážil náš batoh dvojnásobek toho, co na konci. Popravdě, kluci tahali víc jídla, než jsem zvyklý nosit já. Vysvětlení je jednoduché. Jsem prostě tlustej a moje tělo dlouho vydrží doplňovat nedostatek přijímané energie z tělesných tukových zásob. Oba kluci jsou celoživotně aktivní sportovci a mohli by okamžitě hrát Kostěje Nesmrtelného. To znamená, že nemají žádné energetické zásoby a musí veškerou vydanou energii okamžitě doplňovat. Pravdou rovněž je, že když jsem viděl, kolik si toho ve městě balí, podlehl jsem panice a balil jsem si toho automaticky také víc. Proto jsem na konci vážil jen o půl kila méně než na začátku cesty. Damajkyč shodil kilo a Footprint dokonce přibral. Čtyři a půl kila!!
Jinak s výjimkou města Hanksville byly obchody ve všech navštívených městech velmi dobře zásobeny. Jediný výraznější problém jsme měli s již zmíněným nedostatkem paliva pro naše lihové vařiče. Bylo to poprvé od doby, kdy liháč používám. Možné řešení by bylo posílat si ho dopředu balíky, ale to není legální. I tak jsme to nakonec celkem uspokojivě vyřešili vařením na desinfekci na ruce. Naše obava ze stopování z odlehlých místech ve třech se nenaplnila. Dříve jsem se díval na zastávky ve městech jako na něco otravného, co mě vytrhává ze zážitku z divočiny. Dnes je vítám nejen pro možnost se jednou týdně dosyta najíst a vyprat si, ale také mě baví interakce s místními obyvateli, možnost nakouknout do reality života místních lidí na malém městě.
Jídlo
Tady nebylo žádné velké překvapení. Základ tvořila instantní jídla. K snídani výhradně ovesná kaše. Kluci ji narozdíl ode mě nevařili, jen si ji večer nasypali do láhve s širokým hrdlem a zalili vodou. Ráno ji pak konzumovali za studena, rovnou z láhve. Oběd řešili většinou tortilou s tuňákem, nebo burákovým máslem. Já si většinou vařil i oběd, ale pokud jsme potřebovali zkrátit pauzu, přidal jsem se k tortilové variantě. Moje nejoblíbenější je kombinace burákového másla s drcenými čipsy. Zní to divně? Ano, ale počkejte, až budete mít někde v horku pořádný hlad. Ostatně i tentokrát jsem vyhodnotil čipsy jako ideální kombinaci cukru (škrobu) a tuku v poměru váha / výkon. Hlavní jídlo dne byly teplé večeře. Nejčastěji to byla bramborová kaše Idahoan (nejchutnější byly česnekové, nebo verze “Loaded Baked”), rýžové nebo těstovinové přílohy (ovšem my je jedli jako hlavní jídlo) značky Knorr (nejlepší je Spanish Rice a Mexican rice), nebo instantní nudlové polévky ramen, ideálně trochu lepší verze od firmy Maruchan. Jednou za čas jsme si to zpestřili nějakými lepšími “outdoorovými” lyofilizovanými jídly od firem jako je Mountain House (o něco lehčí a lépe sehnatelné) či Backpecker’s Pantry (chutnější). Vše jsem opět vydatně doplňoval burákovým máslem a olivovým olejem. Ano, včetně ovesných kaší. Zajímavé je, že si můj metabolismus již na takovýto nárazově zvýšený příjem oleje zvykl a už mě tolik “neprohání”. Zkrátka časy, kdy jsem musel ráno do dvou minut po otevření očí přejít do polohy dřepmo, jsou naštěstí pryč. DG. Také jsem již tradičně přidával do jídel krájenou slaninu (ne, do ovesné kaše výjimečně ne). První dny za městem jsme většinou měli i sýr, ovoce, nebo nějaký salám. Sýr byl tradičně zastoupen především “string cheesem”, u kterého je fajn, že je v každém balení několik zvlášť zabalených porcí, takže při ujídání zůstává zbytek lépe konzervován. Ale zase to generuje nepříjemně velké množství plastového odpadu. Mezi jídly jsme doplňovali energii čokoládovými tyčinkami (přes rok nesním tolik Snickersek, co za týden na trailu), müsli tyčinkami, oříšky, sušeným ovocem, praženou kukuřicí a bramborovými chipsy. Proteiny jsme doplňovali sušeným masem (jerky) a proteinovými tyčinkami. Jeden z nás vždy nesl nějaké “kyselé žížaly”, které pak několikrát za den rozdával, ale to byla spíš morální vzpruha, než že by měly nějakou výživnou hodnotu. Footprint nám objevil ještě jeden doplněk stravy, energetický nápoj 5-hours energy. Prodává se v malých 57 ml lahvičkách a jeho hlavní složkou je velká dávka vitaminu B (400 mg B6 a 500 μg B12). Říkali jsme tomu “hopsinky” a používali jsme ho tak 2x – 3x týdně ve chvílích velké únavy a ještě vždy jen polovic dávky. Bylo kouzelné pozorovat, že to opravdu fungovalo. Projevilo se to nejen na zvýšeném tempu, ale ze zamlklé zombií se v okamžiku stával hovorný kumpán. Také jsme pravidelně doplňovali vitamíny, já používal klasické Centrum, které jsem si vezl z domova, kluci si do vody míchali Emergen-C. Já si vodu občas jen dochutil pomocí water enhenceru, což jsou malá balení kapek s příchutěmi.
Náklady
Tradičně počítám jen náklady spojené bezprostředně s Haydukem, nezapočítávám náklady na výbavu, kterou využívám dlouhodobě. Oproti předchozím cestám jsme výrazně víc využívali oficiálních ubytování ve městech, které ale jsou při rozpočítání na tříčlennou skupinu dostupnější.
Položka | Částka | % |
---|---|---|
Letenka | 17.805 Kč | 22 % |
Pojištění | 5.529 Kč | 7 % |
Doprava | 3.543 Kč | 4 % |
Ubytování | 5.906 Kč | 7 % |
Potraviny | 16.523 Kč | 21 % |
Hospody | 19.049 Kč | 24 % |
Výbava | 5.154 Kč | 6 % |
Komunikace | 4.455 Kč | 6 % |
Permity | 1.817 Kč | 2 % |
Ostatní | 911 Kč | 1 % |
SUM | 80.695 Kč |
V dopravě je zahrnutá pozemní doprava v rámci USA (jízdenky, příspěvky na benzín). V hospodách je všechno jídlo, které jsme si nepřipravovali sami. Ve výbavě jsou věci zakoupené a použité výlučně na tuto cestu a to včetně map a průvodců. Komunikace jsou poplatky za telefon a satelitní komunikátor. Klasicky jsem nejvíc utratil za jídlo, lehce přes 22.000,-. Druhá největší položka byla letenka a vše ostatní už bylo celkem marginální.
Denní náklady jsem měl tedy skoro dvakrát vyšší, než na PCT. Téměř 1.700 Kč na den. Na vině je především zmíněná větší míra přespávání v městských ubytovacích zařízeních a více kupovaného jídla. Dále i fakt, že cena letenky se nerozložila do delšího pobytu. A v nemalé míře také výrazné zdražení potravin v USA. Ale zase kdybych chodil v Praze každý den do hospody, denní náklady bych měl vyšší.
Shrnutí
Hayduke Trail byl zatím nejkratší z mých amerických cest, měřil necelou třetinu těch předchozích. Přesto musím přiznat, že byl rozhodně nejintenzivnější. Chyběla mi rozmanitost různých prostředí, moc jsem si tu hor a lesů neužil. Ale každý den byl naplněn intenzivními zážitky, nepřestával jsem žasnout, kolik krásy se dá najít ve zdánlivě vyprahlé a nehostinné pouštní krajině. Jsem strašně rád, že jsem to absolvoval s klukama. Myslím, že můžu mluvit i za ně, ale ukázali jsme se jako skvělý team. Měli jsme se od sebe navzájem co učit, každý měl čím přispět. Nejsem si jistý, zda by se mi podařilo celou cestu absolvovat samotnému. Možná jo, ale pak by trvala určitě déle a bolelo by to. Byla místa, kde jsme si museli navzájem pomáhat, nejen radou, ale i fyzicky. Kluci, zejména tedy Footprint, aktivně lezou a mají ledacos za sebou. Bylo hodně úseků, které se překonávali po čtyřech a tam jsem byl za každičkou radu a podanou ruku vděčný. Na jednom místě jsem zamrzl tak, že jsem ho narozdíl od kluků nebyl schopen překonat a musel jsem si najít jinou cestu. Nikdy jsem se netajil tím, že chodím pomaleji než ostatní, zejména v technicky náročnějším terénu. Kluci mi to nikdy nedávali „sežrat”. Důležitá pro nás byla i jistota, že kdyby se jednomu něco stalo, druzí dva by to dokázali vyřešit. To se nakonec v malém osvědčilo i v momentě, kdy některému z nás nebylo dobře a kdy ostatní mohli nést část jeho nákladu. Dokázali jsme se spolu celé hodiny bavit o blbostech i vážných věcech, dokázali jsme hodiny mlčet a bylo to stejně příjemné. Neméně důležitý byl i rozhodovací potenciál celé skupiny, který se dá demonstrovat typickým dialogem: „Hoši, obejdeme to levým, nebo pravým krajem kaňonu?“ „Hele obojí je možný.“ „Jak chceš Ty.“ Prostě, kdybych ještě někdy šel něco tak náročného, tak bych zase chtěl mít za parťáky Damajkyče a Footprinta. (Kluci, už jste se doma zmínili o tom Grónsku??).
Klukům mimo jiné vděčím také za spoustu fotek, které obohatily tenhle deník. Obzvlášť velký dík a poklonu musím vyjádřit Footprintovi, který celou akci spunktoval. To on strávil desítky hodin ponořený v mapách, průvodcích, materiálech národních parků a zápiscích Haydukerů z let minulých. Zůstane pro mě velkou inspirací toho, jak se má člověk na dálkový výšlap připravit. Velký obdiv patří i jeho ženě Lole (ano, i tohle je trail name), která nejen že ho podpořila v tom, aby vyrazil bez ní, ale celou dobu se sama starala o jejich dvě dcery. K tomu se za oba kluky ujala vedení Nalehka. A zvládla to, včetně měsíční karantény způsobené neštovicemi holek. Když ji Footprint volal, že se na vše vykašle a vrátí se domů dřív, rázně mu to zatrhla. Díky Lolo, bylas plnohodnotný čtvrtý člen naší výpravy, bez Tebe by to nešlo!
Chození se společností a chození o samotě je zážitek úplně jiné kategorie. Obojí má své pro a proti. Do budoucna je asi budu střídat.
Už cestou jsme si říkali, co bychom udělali jinak, kdybychom měli jít Hayduke ještě jednou. Tak pravděpodobně bychom s klidným srdcem obešli Monday Canyon a Rogers Canyon. Pokusili bychom si s předstihem zařídit permit na Waves a ušetřený čas bychom věnovali prozkoumání přilehlému Paria Canyonu. Také bychom šli alternativu vedoucí přímo přes Colorado City, která ho neobchází po silnicích, ale hned za městem navazuje na Squirrel Creek Trail a je evidentně výrazně zajímavější, než oficiální trasa. Žel to se nám nepodařilo z dostupných materiálů vyčíst předem, spíš jsme byli od průchodu městem odrazováni. Také bychom si nejspíš vyhradili pár extra dní na samotný Zion National Park a vyřídili si v něm potřebné permity. I když nevím, už takhle jsem v něm byl nepříjemně zaskočen velkým množstvím návštěvníků.
Pro koho tedy Hayduke Trail je? Rozhodně pro ty, kteří už mají s dálkovými trasami v divočině nějakou zkušenost a chtějí posunout hranice své komfortní zóny. Já jsem je tentokrát překročil několikrát. Pro ty, kteří nemají problém s navigací a rozhodně pro ty, kteří milují prodírání se roštím a neustálého pachtění se do / ze svahu s využitím všech čtyř končetin. Mám pocit, že Hayduke byl ten nejintenzivnější zážitek za posledních devět let, kdy se chození věnuji. Ale takový pocit mám po každé druhé cestě. Tak jsem jenom zvědav, zda to ještě někdy něco překoná.
Jakube, moc díky – opět skvěle napsané. Věcné zhodnocení vybavení tváří v tvář použití v reálných (a těžkých) podmínkách je nesmírně užitečné. Díky za sdílení všech zkušeností a postřehů, i včetně finanční náročnosti. Závěrem: těším se na další vydařenou akci. Ať ti to dobře šlape!
Zdravim a dekuji za podrobne rozbory vybaveni, hodne jsem se z nich naucila.
Zajemci o varic by mozna meli zkusit vyrobce kontaktovat. Na zaklade vasich zkusenosti jsem to udelala asi pred ctyrmi nebo peti lety a byl moc mily, vysvetlil mi veci, kterym jsem nerozumela a nakonec mi poslal dva, ten co mate vy a druhy s mensim prumerem, abych teda fakt pochopila rozdil 😀. Posilal to do UK. Za zeptani se nic neda. Preju vam spoustu dalsich krasnych cest.
Skvělé! Díky moc Jakube. Vyčerpávají recenze, moc mi to pomohlo.
Teda bomba! Moc krásně popsané, technické specifikace i osobní zkušenosti 👍, paráda. Děkuji.
Mohu se zeptat jaký jste měl problém s Garminem inReach mini a případně jak jste ho řešil? Mě vypřela platnost platební karty, tím pádem si Garmin nemohl stáhnout roční udržovací poplatek a zablokoval mi přístup do nastavení.
Podpora Garminu mi zatím moc nepomohla. Váš cestovní deník je úžasný. Děkuji
Nemohl jsem aktivovat svůj starý účet. Vyřešil jsem to vytvořením účtu nového. Footprint měl problém i s vytvořením nového účtu. Byly spadlé servery, musel několik dní počkat. Pak se mu inReach zcela kousnul, musel resetovat do továrního nastavení a bylo obtížné ho znovu reaktivovat, trvalo to asi den snažení a bylo nutné připojení k internetu. Obecně je problém, že pro různé činnosti / nastavování / jsou nutné různé aplikace. A ano, jejich podpora opravdu není zcela funkční.
Jakube, velice vám děkuji za radu. Pokusím se vyřešit problém založením nového účtu,
Ahoj Jakub, vďaka za perfektný súhrn výbavy! Akú máš cca výslednú hmotnosť batohu? Prepáč ak som to niekde prehliadol… Veľa zdaru prajem!
Ahoj Veslo. Jak tak koukám do gear listu, bylo to 6,4 kg základní váhy + voda + jídlo.
S vodou a jedlom na týždeň, to už sa blížilo k 20kg… To už muselo byť poriadne cítiť pri šplhaní do skál. Parádny výkon!
velká krása, a Vám všem poklona za celý trek, toto už je vážně majstrštyk…a konečně někdo, kdo objevil TOPO 🙂 přeju vše dobré, nejen na treku Jakube
Super report. Zkuste také Xero Mesa Trail, široké boty, zero drop a dnes prodávají na naboso.cz se slevou.
Supr clanek, Jakube. Diky za tvoje dojmy i zkusenosti.
Chtel jsem jeste upozornit na drobny preklep. V kapitole o tvem nozi je napsano tohle: „Minimalistický nůž s čepelí dlouhou 8 mm.“
Ahoj Jakube, mám otázku ke sluchátkům BOSE SoundSport In-Ear Device. Narazil jsem na ně právě u některé z tvých cest a přibližně před 5-ti lety si je koupil. Jsou fantastické, nemám rád bezdrátová sluchátka a u těchto se nemotá káblík a jsou celkově odolné. Prostě to co potřebuju. Jenže ty staré už po každodenním používání dochází a budu je muset bohužel brzo měnit. Tento model ale už není delší dobu dostupný a od Bose žádná relevantní (drátová) náhrada není. Máš prosím nějaký tip, co by sis místo nich aktuálně koupil? Byl bych moc rád za radu. Díky!
Ahoj Michale. Upřímně – ještě jsem to nezkoumal. V práci nosím celý rok na uších ohromné karbanátky, na krátké výlety sluchátka nenosím, takže na další delší cestu budu shánět něco až těsně před ní. Snad tou dobou budou ještě nějaká vyrábět. Tak good luck! J.