NKL návrat 1. den

Dennis vstává brzy, aby stihl autobus chvíli po šesté. Vrací se na Kungsleden. Já si můžu přispat, jede mi to až odpoledne. Už ale nezaberu. Ve čtvrt na osm mě napadne překontrolovat si spojení a zjišťuji, že kromě odpoledního spoje (původně mi měl navazovat na dopolední autobus z Kvikkjokku) mi jede jeden už v osm ráno. A ten je navíc bez nutnosti dalšího přestupu. Urychleně balím, cestou na nádraží ještě kupuji dva banány ke snídani a za chvíli už jedu směr Luleå.

Rezervuji si spaní na dnešní noc v Bed & Breakfast. Jen vyžadují platbu převodem z bankovního účtu. Moje banka má s mezinárodní platbou tohoto typu trochu problém. Přeskočím podrobnosti, prostě se dohodnu s provozovatelkou, že tam hned po příjezdu zaběhnu zaplatit hotovostí. Přestože mě všichni ubezpečovali, že ve Skandinávii nebudu hotovost potřebovat, je tohle už čtvrtý případ, kdy bych bez ní měl problém. V půl dvanácté klepu na dveře a už můžu rovnou zůstat. Nechám si tu věci a jdu okouknout město.



Tak je možné, že v Luleå by chtěl žít každý. Kromě mě. Město je nemastné, neslané, bez zápachu. Urbanistický slepenec bez názoru. Déšť mě zažene do hospody na oběd.

Snad jediné, co se mi líbilo, byla procházka kolem vody – Luleå leží na pobřeží Baltského moře.

Zkusím si zvednout náladu návštěvou maríny. Ale i tady zažívám zklamání, skoro samé motorové lodě, plachetnic tam bylo minimum, a to mě nebaví. Mně ty post trailová města prostě nějak nejdou.

Ve tři se vracím „domů“ a začnu s druhou fází návratu. Otevíráme pracovní maily, telefonuji s domovem, načítám si materiály na projekt, na který po návratu nastupuji. Cesta samotná pro mě skončila příchodem do Kvikkjokku. Teď se zase motýl mění zpět na housenku.

Ještě jedna věc mě mrzí. Původně jsem se s provozovatelkou dohodl na možnosti vyprání prádla, ale posléze mi poslala zprávu, že dnes to možné není. Takže budu v letadle trochu zatuchlý. Ještě že jsem si v předtuše udržoval poslední týden jedno triko a ponožky čisté, pouze na spaní. Ale ani tak to těm, co budou vedle mě sedět, nezávidím.

Večer už se mi ani nikam nechce, ohřívám si pizzu donesenou odpoledne z krámu a zobu hroznové víno. Zítra mě čeká letiště. Tyhle návraty jsou pro mě vždy nejtěžší část každého výšlapu. Škoda, že se včera nedalo nějak teleportovat z Kvikkjokku rovnou do Prahy.

Jen loni to bylo jiné. A to je věc, na kterou jsem tu narážel od začátku. Od prvního dne jsem měl pocit, že je něco špatně. Že jsem doma něco zapomněl. Došlo mi to asi až třetí den. Najednou mi tu strašně chyběl Damajkyč a Footprint. Mně, který vždycky nahlas vykřikoval, že nejradši chodím sám! Jo, užil jsem si benefity samoty. Vlastní tempo, užívání si ticha, pohroužení se do vlastních myšlenek, čas vyřešit si v sobě věci, které přes rok odsouvám stranou. Ale zároveň mi najednou strašně chybělo společné sdílení, rozhodování, neustálé tlachání, vyprávění historek, které se řekly jen tam, na trailu, a tam taky zůstaly. A taky společné mlčení, tiché užívání si sounáležitosti. Byl jsem upřímně překvapen, jak moc mi tu ti dva hubeňouři každý den chyběli. A doufám, že budeme mít ještě příležitost se spolu někde projít.

A teď už to jdu zaspat, ať se mi samým sentimentem nerozklepe brada.