NKL 27. den

Vstávám chvíli po sedmé, mám líné ráno. Vzhledem k blízkosti řeky mám vše provlhlé od zvýšené kondenzace. Můj původní plán bylo chytit první loď do Kvikkjokku. Jezdí v 9:30 a ve 13:30. Teda člověk si ji může přivolat i jindy, ale to je samozřejmě dražší. Chtěl jsem celý den věnovat kultivaci před cestou domů, ale když to vypadá, že stejně budu muset spát někde na kraji města ve stanu… Za téhle situace by bylo ideální přijet tam až zítra ráno na autobus, ale ten odjíždí už v devět.

Dělám si dlouhou snídani a líným krokem vycházím na svůj poslední osmikilometrový úsek. Obloha je zatažená, teplota 17°C. Jdu po rovině příjemnou lesní cestou.

Naposledy se cpu hrstmi borůvek, naposledy se pode mnou rozhoupe visutá lávka. A boty se stále zalévají vodou z mokřin a širokých kaluží. Míli před přístavištěm potkávám českou dvojici, Petra (31) a Týnu (26) z Plzně. Právě začínají svoji okružní cestu po Padjelantaleden na sever a pak zpět po Kungsleden.

V půl jedenácté docházím k přístavišti lodí. Tady moje pěší cesta končí. Je tu i malá útulna, ale já, navzdory intenzivním útokům místních komárů, raději usedám u vody na přístavní schůdky. Dávám sušit navlhlé věci a chvíli úřaduji. Půl hodiny po mně dorazí i Lisa s Martinem ze včerejška. Podle tabulí v přístavišti zjišťujeme, že tu zřejmě započal konkurenční boj mezi převozníky. Vedle staré firmy, kterou provozuje Björn a Helena, se objevil jakýsi Jan, který nabízí odvoz o 100 korun levněji, tedy za 150 místo 250. A navíc odjíždí vždy o půl hodiny dříve, než stará firma, aby jim převzal potenciální zákazníky. Sedíme s Lisou a Martinem na molu, kecáme o všem možném, obloha se trhá a zalévá nás slunce.

Ve třičtvrtě na dvanáct slyšíme, jak se blíží lodní motor. Je to trochu brzy i na Jana. Ale ukáže se, že je to naopak Björn, který bere konkurenční boj vážně a přijíždí ještě o něco dřív. Je hrozně výmluvný, nutno uznat, že i zábavný. Když se dozví, že jsem Čech, hned z něj vypadne česky „Hezké počasí“. V následujících minutách od něj slyším ještě několik českých výrazů, má u nás nějakého kamaráda. A hrozně dští síru na konkurenta Jana, jak prý chce zničit jejich tři generace fungující podnik. A že když pojedeme s ním, dá nám extra projížďku místní lagunou. Nemáme sílu odmítnout. Mezi tím dorazí ještě osm dalších chodců. Björn nás namačká na malou loďku všechny.

Když vyplujeme, objeví se ještě jeden opozdilec. Björn se vrací. Na loďku už se nevejde, ale Björn ho zapřísahá, ať počká na další loď s Helenou, že tu bude brzy. Hlavně ať nejezdí s tím mizerou Janem. Stejná situace se opakuje o pět minut později. Je vidět, že se nechce od přístaviště moc vzdálit. Projíždíme kolem místních ostrůvků, Björn nám barvitě líčí místní historii, ale stále po očku sleduje, jestli se u přístaviště neobjeví nenáviděná konkurence.

Až teprve, když se z opačného směru přiřítí loď s Helenou u kormidla, přidává plyn a vyrážíme směr Kvikkjokk. Po chvíli zahlédneme ve vrboví se skrývající člun. Správně pochopíme, že se tam před Björnovou zlobou ukrývá Jan. Björn navede loď co nejblíže ke břehu a ještě přidá plyn, aby vzniklou vlnou potrápil skrývajícího se soka. Tahle zarputilost konkurenčního boje ve všech přítomných vzbuzuje úsměv. Zároveň ale víme, že jsme svědky skutečné války.

Ale Björn drží slovo. Bere nás objížďkou místními úzkými kanály. Párkrát jsem se na nějaké lodi svezl, a tak uznale koukám s jakou bravurou vede loď vybavenou jen přívěsným motorem úzkým kanálem mezi různými překážkami a jak suverénně projíždí zákruty, tak, že po každém boku mu zůstává pouhých pět centimetrů místa. Přitom nám neustále ukazuje místní pozoruhodnosti a vypráví různé historky.

Tahle projížďka za tu stovku navíc rozhodně stála. Björn navíc neustále telefonuje, sbírá objednávky na další jízdy a vše koordinuje s Helenou. Obsluhují víc tras, než tuhle jednu. Vždyť Kvikkjokkem prochází i Kungsleden a ten také vyžaduje převoz. Řeka se mezitím změnila v jezero Sakkat. Björn nás ještě zatáhne nahlédnout do dvou kanálu delty, až nás konečně vyloží na břehu v Kvikkjokku. Sotva nám stihne ukázat, kde co je a už zase vyráží obsloužit nové zákazníky, než mu je vyžere“mizera Jan“.

Jdu se přesvědčit, že se od včerejška situace s karanténními opatřeními v Kvikkjokk fjällstation nezměnila. Ne, stále nepřijímají nikoho, kdo nemá rezervaci udělanou dlouho dopředu. Jediné, co můžu, je koupit si nějaké jídlo v jejich obchodě. Kupuji si porci čerstvých boloňských těstovin, skořicovou rolku a colu. Jdu si to sníst na plácek, kde si alespoň můžu na noc postavit stan. Ale moc se mi tam spát nechce, má přijít velký déšť.

Zjistil jsem, že odtud jede v 15:23 autobus do města Jokkmokk, kde jsem zítra plánoval přestupovat na další autobus do Luleå, odkud mi pozítří letí letadlo. Okamžitě zjišťuji, že je tam hostel provozovaný švédským turistickým svazem STF, tím samým, který provozuje většinu turistických chat ve Švédsku. Hned tam volám. Sice nemají klasické hostelové spaní, jen klasické jednolůžkové a dvoulůžkové pokoje, ale je to za přijatelnou cenu, a tak si hned rezervuji nocleh.

Na stanovém plácku si s obědem přisedám ke stolku ke dvěma klukům, Oskarovi (35, Švédsko) a Dennisovi (34, Německo). Obdivuji Dennisův tarp – SMD Gatewood Cape, ten samý, se kterým jsem šel PCT a Skotsko. Ukáže se, že oba kluci jsou opravdu ultralight. Oskarova základní váha je 5,5 kg a Dennisova dokonce 3,9 kg! Uznale vyjadřuji respekt, že s takhle minimalistickou výbavou jsou schopni v místních podmínkách fungovat. Oba jdou Kungsleden. Oskar tu končí, má problémy s nohama. Odjíždí stejným autobusem, jako já. Dennis si dává odpočinkový den, a pak chce přeskočit asi sedmdesátikilometrovou pasáž, která je, podle jeho slov, nudná, s nutností přejíždět jezera a popojet kus autobusem. Ale řeší stejný problém s ubytováním. Zmiňuji se o hostelu v Jokkmokku, hned si na něj bere telefonní číslo a za chvíli hlásí, že tam bude spát také. Akorát už pro něj měli jen dvoulůžák. Dohodneme se, že se z nás pro dnešní noc stanou spolubydlící a já ruším svůj single. Alespoň mi zbyde víc peněz na večeři.

Na autobusové zastávce už čeká asi dvacet dalších lidí, všichni s batohy a zablácenými botami. Většina z nich jde, stejně jako já, rovnou z trailu. Autobus plný smraďochů, oddechnu si. Nebudu vyčnívat. Ale snad nikoho nenapadne se tu zout.

V půl šesté jsme na místě, Oskar jede dál a my s Dennisem rychle nacházíme svou ubytovnu.

První je tradičně sprcha a pak pádím na večeři. Pořádnou hospodskou večeři jsem si sliboval už od… No vlastně už od finského Kilpisjärvi. Dennis nejde, prý musí ujíst ze svých zásob. V hostelu mi doporučili podnik Opera, což je napůl restaurace, napůl bistro. Ve Státech by tomu říkali diner. Dávám si pizzu se sobím masem, velký tuňákový salát a ještě salát ze salát baru. Touha po zelenině je snad větší, než po kaloriích.

Když už se pomalu zvedám, přisedá si ke mně Mini. Včera jsem uvedl, že je Švédka, ale většinu života je vdaná v USA. Nejen že ráda běhá po horách, hodně toho i najezdila s jachtou a živí ji umění. Máme hodně společného, tak s ní prokecám ještě dalších čtyřicet minut.

Po návratu na ubytovnu se shoduji s Dennisem, že bychom oba ještě dali místní saunu a od devíti už se oba pečeme. Celou dobu se tu na pořádnou saunu těším a konečně mi to poslední den vyšlo. Odpočívat chodíme ven na schody do deště. Má očista na cestu domů je dokončena.

Ještě si pak spolu dáme jedno pivo a o půl dvanácté jdeme na kutě.

8 km (celkem 783 km)