Ještě ve tři ráno vydatně pršelo, ale v chatce mi bylo naprosto blaze. I bez topení je tam příjemných 19°C. Když v 7:00 vstáváme, už jen mrholí. Ještě ve společnosti Aleny a Fabiho posnídám, nechci riskovat případnou pozdější snídani v dešti. Když v 8:10 své spolunocležníky opouštím, je po mrholení. Jen mě obklopuje mlha a i ta se pomalu zvedá. Teplota 12°C.
Četnost dřevěných chodníčků se zvyšuje, všechny vodní toky lze přeskákat po kamenech. Ne že bych si nohy nenamočil, ale není to žádné drámo.
Už od včerejška se pěší trail potkává se značením běžkařské dráhy, která je pochopitelně přímější a co chvíli se odpojuje. Jednou mě lízne kratičká přeháňka.
Klesám. V jedenáct vstupují do lesa a o dvacet minut později přecházím po visuté lávce řeku Tarraätno. Už ji neopustím, až do samého finále půjdu po jejím levém břehu.
Jsem rád, že jsem si nechal nepromokavou sukni. Co chvíli procházím mokrou vysokou trávou, a tak alespoň nemám zmáčené celé kalhoty.
Chvíli před jedenáctou se napojuji na starou známou stezku Padjelantaleden. Cesta je zase o něco víc vyšlapaná, začínám potkávat další lidi. Ale to neznamená, že bych si nenamočil nohy. Kromě tradičního bláta a opětovného brození potoků se přidává voda na dřevěných chodníčcích. Občas jsou zároveň řečištěm potoků.
Před jednou usedám ke stolku u chaty Tarrekaise Fjällstuga vedle Lisy (29, Švédsko) a Martina (29, Německo). Právě končí Padjelantaleden. Za hovoru s nimi si chystám oběd.
Včera večer mi mimo jiné Alena s Fabim řekli, že v Kvikkjokku je uzavřena chata, kde jsem se zítra chtěl ubytovat a dát do pucu před cestou do civilizace. Je to nejen jediné ubytování v Kvikkjokku, ale zároveň i jediná hospoda. Jenže prý tam vypukla nějaká infekce, a tak ji uzavřeli. Ptám se na to místního správce a ten o tom neví. Ale bere satelitní telefon a volá tam.
Prý je vše v pořádku. To víc na severu se v nějaké chatě objevila infekce, takže teď fungují v omezeném režimu: je zavřená hospoda a nepouštějí dovnitř nikoho, kdo není ubytován. Takže alespoň s přespáním by to vyjít mohlo. Mezi tím na lavičce vystřídal Lisu a Martina jiný pár: Mini (68, Švédsko) a Hans (70, Švýcarsko). Baví mě ten velký věkový rozptyl, který tu aktivně chodí.
Další dvě hodiny jdu „džunglí“, traviny podél cesty jsou někdy až po ramena. Po té mě čeká poslední krátké stoupání s výhledy do kraje. Nejsem sám, kdo se v duchu loučí na okolní krajinou, co chvíli potkám nějakou skupinku, která sedí a kochá se. A to většina z nich šla čtvrtinovou trasu co já.
Sejdu zpět k vodě k chatě Njunjes Fjällstuga a přečtu si tam informace ohledně vodního shuttlu pro spojující trail s Kvikkjokkem. Jiná možnost jak se tam dostat není. Teda ještě vrtulníkem, o tom se tu také dočítám. A že jich tu lítá. Celé odpoledne mi sviští nad hlavou, jako místní taxíky. Bodejť by ne, když jsou i podobně drahý.
Chvíli za Njunjes Fjällstuga zavoní jehličí, les se promění a kdyby mi někdo tvrdil, že momentálně šlapu v Brdech, klidně mu to uvěřím.
Ocitl jsem se v dosahu telefonního signálu, a tak volám do chaty v Kvikkjokku, abych si tam na zítřek zarezervoval nocleh. Ale dozvídám se, že ubytovávají pouze ty, kteří měli rezervaci udělanou před vyhlášením omezeného provozu. Nově příchozím jsou zcela uzavření. Takže mám smůlu. Teda, větší smůlu budou mít moji spolucestující v autobuse…
V jeden okamžik začnu potkávat hodně lidí v protisměru. Asi jsem chytil nějakou vlnu, která přijela z Kvikkjokku jednou lodí. Všichni čisťouncí, navonění, natěšení. První den na trailu. Přemýšlím, jestli jsem před měsícem vypadal stejně.
Posledních 14 km potkávám spoustu tábořišť. V šest to u jednoho zabalím. Do cíle mi zbývá osm kilometrů, ať se ráno ještě alespoň kousek projdu. Vypadá to tu, jak na nějaké trampské osadě. Alespoň nebude ten ponávratový kontakt s domácí krajinou takový šok.
Po večeři si chvíli telefonuji s domovem a s kamarády, kteří zrovna šlapou v jiných koutech světa. Je ještě takových míst, kam bych se chtěl podívat, jeden život je na to krátký. Ale nebudu filosofovat, jsem nadšený z toho, co prožít můžu. Usínám za hukotu blízkých peřejí. Podle všeho mě čeká ještě jedna noc pod stanem i zítra.
24 km (celkem 775 km)