Byla to výjimečně klidná noc. Naprosto bez větru a když jsem ve dvě ráno vykoukl ven, poprvé jsem tu spatřil na obloze měsíc. V noci už je opravdu tma. No tma… U nás bychom to nazvali pozdním soumrakem.
Budí mě ostré slunce, od sedmi šlapu dál otevřenou rovinou. Teplota 15°C. Stezka je dobře čitelné až do chvíle, kdy se rozdělí na několik malých cestiček. Stojím před řekou, která není v mapě, i když je 20 metrů široká. Chvíli se motám a pak řeku přebrodím. Po dalších dvou minutách se opět chytnu vyšlapané pěšiny. Tohle tady nechápu. Jsou pasáže, kdy člověk vidí pět mužiků, nebo zvednutých placatých kamenů značících cestu za sebou. A pak na místě, kde je evidentní, že se bude člověk těžko orientovat, nic. A to ještě základní orientační body (řeka) nejsou v mapách.
Blíží se mraky a když ve čtvrt na devět usedám ke snídani, je jimi obloha zcela zakrytá.
Stejně mě místní nebe nepřestává fascinovat. Nevím, čím to je, ale mraky tu vždy vypadají, jako by je někdo prohnal HDR filtrem.
Začínám nastoupávat do 1000 metrů. Měním mokřiny za kamení, zvedá se vítr (3-4 Bf) a teplota klesá na 9°C. V půl desáté vidím, jak 3 km za mnou prší, kopce mizí v oparu. Vítr občas přinese nějakou kapku.
V jedenáct začíná pršet i mně. Nejprve si myslím, že to ustojím jen v bundě. Ale jak déšť houstne, přioblékám i sukni a pončo. V půl dvanácté klesnu na dosah jezera Vájmok. Přestává pršet, ale mně se při banálním přechodu potoka po kamenech podaří uklouznout a od pasu dolů se zmáčet. Zastavuji na oběd a alespoň si na chvíli nandavám suché ponožky. Dělám zase jen krátkou siestu, neboť brzy se přižene další přeháňka a za ní další. Tak to trvá následující čtyři hodiny.
Nejdu k jezeru přímo, musím nejprve přejít kopec, který nad ním ční. Teprve pak se přede mnou rozprostře v celé své kráse a na jeho kraji i chata Vaimok Fjällstuga.
Chvíli si u ní povídám se správcem Frederikem (40). Hlásí mi, že počasí se příliš lepšit nebude.
Obcházím jezero po jeho severním okraji. Cesta je stále dobře čitelná. Ve čtyři mi za jezerem začíná tříhodinová houpačka v rozmezí padesáti metrů. V půl šesté se přeháňky mění na vytrvalý déšť. Do toho fouká vítr 5 Bf, začíná to být nepříjemné. Všude jen kamení, hodně morénových polí, v tom mokru mám obavu o uklouznutí. A nohy pořádně mokré a zabahněné od mokřin.
Jsem vděčný za dvě pozitiva. Značení je teď výtečné, i ve snížené viditelnosti je vidět od jedné značky ke druhé. A místy se vrátily dřevěné chodníčky přes nejnepříjemnější místa. Pravda, občas už jsou hodně staré a rozlámané.
Zase si jednou dělám starost, kde budu spát. Mám na vybranou: bahno, nebo kamení. Mé myšlenky se upínají k jednomu symbolu v mapě: turistický přístřešek. Ale není jasné,co to bude. Bouda se třemi stěnami? Sezení se stříškou? Moc si přeji, aby to bylo něco, kde se dá přespat. A pokud ne, tak aby tam alespoň byla rovina vhodná pro stan. V sedm se k němu přiblížím a srdce mi zaplesá. Z mlhy se vyloupne malá chatka.
Vcházím dovnitř a skutečnost předčí očekávání. Mám pocit, že nacházím to nejútulnější místo na světě. Uvnitř útulny Kurajaure už sedí Alena (25) a Fabi (26) z Německa, ve vzduchu je cítit připravovaná večeře. Trvá mi snad deset minut, než se v úzké předsíňce vysoukám z oblečení do deště, odstrojím a převléknu do suchého. Všude kolem se suší mokré věci, Alena s Fabim mi hned dělají místo.
Připadám si jak v ráji. Taky si vařím velkou porci večeře: poslední luxusní lyofilizované jídlo: nudle Pad Thai. Teď už mi zbývá jen bramborová kaše, nudlová polévka a ovesná kaše. To moji spolunocležníci mají spoustu jídla, jakožto vegani jsou hodně limitováni v tom, co můžou jíst, a tak táhnou spoustu čerstvé zeleniny. Mají můj obdiv.
Povídáme si zejména o samotném Nordkalottleden. Alena s Fabim ho právě začínají šlapat z Kvikkjokku směrem k severu. Je to jejich třetí den, mají na celou cestu vyhrazeny dva měsíce. Tahají ze mě informace a já si horko těžko snažím vzpomenout na konkrétní věci. Momentálně mi to vše splývá. Ukazují mi svého německého průvodce, který se zdá velmi podrobný a já znovu lituji, že jsem se ten jazyk nenaučil lépe. Povídání nám vydrží do půl desáté, pak mizíme v peří. Předpověď říká, že zítra dopoledne je 60% šance na déšť a vítr má klesat. Odpoledne snad bez deště. Dohadujeme si společný budíček, abychom se ráno navzájem nerušili. Zatímco venku dál trvá slota, já usínám s přetrvávající vděčností za suchou útulnu.
26 km (celkem 751 km)
Ahoj Jakube, vyrážíme na Södra Kungsleden. Jak je to s platbami, dá se všude kartou nebo jsi potřeboval hotovost? V ČR jsme švédské koruny nesehnali, tak uvažujeme ještě o výběru z bankomatu ve Švédsku. U nás nám ve směnárně řekli, že ve Švédsku přecházejí na bezhotovostní platby a už je nevedou (i když je ještě na kurzovním lístků měli). Děkujeme Roman a Katka
Ahoj. V 99% potřeba nejsou. Ale jednou jsem narazil na nefunkční čtečku karet a v jednom případě (na převozu) ji neměli. Takže alespoň pár stovek bych si vybral. Já platil v hotovosti během měsíce asi 1.000 korun.