NKL 24. den

Ráno si v ještě spící chalupě dělám královskou teplou snídani.

Odcházím v 7:30. Od počátku nasazuji loudavé procházkové tempo. Před sebou mám 81 kilometrů, na které mám čtyři dny. Pokud nenastane nějaká nepředvídaná situace, u loudání už zůstanu. Zamířím východojihovýchodním směrem na Kvikkjokk. Obloha je zcela zamračená, teplota 16°C, ale po včerejším vichru ani památka. Vane jen lehký větřík (2 Bf). Jdu na úpatí malého hřebene. Terén je členitý a já mám chvíli pocit, jako bych byl obr procházející horskou krajinou zmenšenou v poměru jedna ku desíti.

V 8:45 docházím k jezeru Lámivatnet, které obcházím po jeho severní straně.

Lars mě včera varoval, ať jdu raději stranou jižní. Na severu je víc přítoků do jezera a po deštích a bouřích posledních dní prý mají být značně rozvodněné s nebezpečnými brody. Nedám na něj a držím se oficiální trasy. Ano, vody tu teče hodně. Ale většinou je nějak přemostěná, byť to nejsou lávky nijak luxusní.

Asi pět minut pozoruji osamělého soba. Nejvíc mě fascinuje, když zakloní hlavu a začne si vlastním parožím rozkošnicky drbat bok.

V 10:45 konečně docházím k většímu potoku s pořádaným průtokem, který na první pohled vypadá divoce. Samotný brod ale nakonec patří k těm jednodušším, a to i na místní poměry.

Co chvíli zaklekám do borůvčí, které se jen modrá. Mám pocit, že ve mně borůvky mizí po kilech. Za chvíli mám modrý nejen jazyk a dlaně, ale i kolena.

Opouštím jezero Lámivatnet. U jednoho z mnoha dalších bezejmenných jezer si v půl jedné dělám devadesátiminutovou siestu. Dnes dojde i na spánek. Jen mě v něm ruší kdákání neúnavného kačera, namlouvajícího si osamělou kačenu.

Celé dopoledne jsem lehce nastoupával, teď naopak začnu klesat. Úplně naposledy přecházím státní hranici z Norska do Švédska. Už ho neopustím. Záhy ztrácím značení a trail. Ani se moc nesnažím je najít. Následujících pět kilometrů mám jít podél řeky Lájrrojáhká, není se kam ztratit. Jen to znamená neustálé vyhýbání se pasážím mokřin a nevyhnutelně i procházení skrze ně.

Vím, že při ústí řeky do dalšího jezera musím přejít na levý břeh a moc doufám v hodně široký brod, nebo ideálně most, protože korytem se žene veliké množství zakalené vody, kterou bych moc procházet nechtěl.

Nakonec je má touha po mostě vyslyšena, a já se tak v 16:50 opět chytám trailu.

Dál jdu rovinou a v 17:45 míjím chatu Pieskehaure Fjällstuga. Už se mi nechce pokračovat o moc dále, takže jen mi chata zmizí z dohledu, nacházím si suchou vyvýšeninu a stavím stan.

Trochu mě znervózňuje fakt, že jsem v otevřené krajině bez možnosti skrýt se před větrem za jakoukoli terénní vlnu. Momentálně vane jen slabý vítr 2-3 Bf. A podle ranní předpovědi by moc foukat nemělo. Ani pršet ne. Což ve výsledku znamená, že jakmile stan dostavím a uložím si do něj věci, spouští se déšť. Zase mi to jednou vyšlo akorát přesně. Prší jen 30 minut, a pak nastává bezvětří. Do říše snů se dnes propadám už před devátou.

25 km (celkem 725 km)