NKL 23. den

Nakonec bylo toho větru i tak víc, než bych si přál. Stan se celou dobu hlasitě zmítá v jeho poryvech. Dvakrát za noc vstávám dotáhnout kotvící lanka a jednou skutečně vylítne kolík ze země. Ale jinak je mi dobře a spím hlubokým spánkem. Pravda, i díky špuntům v uších.

Až při bourání stanu zjišťuji, proč jsem vlastně musel dotahovat kotvení. Ne že by se lanka povolovala. To jen permanentní tlak zatlačoval hůlky hloub a hloub do země. Když jsem je vytahoval, byly už 30 cm hluboko. No mně se zdálo, když jsem se balil, že mám ve stanu nějak méně prostoru. Vycházím v 6:30.

Koukám, jak poryvy větru berou vodu z hladiny jezera a pak tu vodní tříšť ženou k nebesům.

Moje první kroky vedou ke sněhovému jazyku v prudkém svahu. Sníh je jak sklo. Nemá cenu to vůbec zkoušet. Uctivým obloukem ho obcházím, stejně tak i několik dalších během dopoledne.

Hned nato mě čeká další libůstka. Přes hluboké koryto říčky vede můstek, ale voda je rozlitá široko na břeh, takže k můstku je třeba nejprve dobrodit.

Vůbec vody je dost a dost. Valí se z vrchů v místech, kde evidentně jindy nic neteče.

Ale hlavním motivem dopoledne je vítr. Od včerejška ještě výrazně zesílil, hází se mnou ze strany na stranu. Čím dál častěji si musím sedat na bobek, abych snížil odpor. Nejen, že se proti větru nedá jít, ono v něm nelze ani stát bez rizika povalení. Je to čím dál silnější. Tohle už není mírný vichr, to je podle Beaufortovy stupnice vichr svižný – stupeň číslo osm (62-74 km/hod). Kdo ví, ne-li víc. Někdy ani ten bobek nepomůže a musím si na zem normálně lehnout. I tady bere vítr vodní tříšť z každé vodní hladiny. Jednou brodím říčku, přijde poryv, vidím, jak se zvedá vodní mrak a najednou jako by na mě někdo vylil kýbl vody. Mokrý jsem od hlavy až k patě. Výhodou větru je, že v něm nic dlouho mokré nezůstane. Do pěti minut jsem úplně suchý. A malým zadostiučiněním mi byla duha, kterou jsem na půl sekundy před dopadem vodní tříště zahlédl.

Ne vážně. Kdybych tušil, že bude foukat tak moc, nikam bych dnes nechodil a zůstal bych schovaný na chatě Sorjushytta. Přemýšlím, jestli se neskrýt za nějakou skalku a nepočkat, až vítr poleví. Jenže nikde není psáno, že skutečně poleví. Naopak, může přinést ještě něco horšího. Teď alespoň svítí po většinu času slunce. Moje kapuce už nehraje jako dva trombonisti. Ne. Teď už je to regulérní techno.

Na snídani ani nepomyslím, jen si čas od času zobnu čokolády.

A stejně, navzdory tomu všemu, mám na tváři rohlík od ucha k uchu.

Je tady přeci krásně. A vím, že na tohle budu zase léta vzpomínat.

Velkou pomocí mi je extrémně dobré značení. Písmeno „T“ značící cestu je tu na kameny psáno křiklavě červenou barvou co dvacet metrů.

Terén samotný není nijak těžký. Přesto jdu tenhle úsek, který by mi normálně trval tři hodiny, hodin pět. A že tu za celou dobu nikoho nepotkám, je asi zbytečné dodávat. Třikrát výrazněji stoupám (maximum 1043 m.n.m.). Až při třetím klesání se dostávám do zeleného údolí (10:45) a vítr začne slábnout.

Jakmile v 11:10 docházím k chatě Ny-Sulitjelma fjellstue (587 m.n.m.), je po všem.

Dvacet minut před chatou odpočívám. Mohl bych odtud pokračovat rovnou na Kvikkjokk, ale nemám už žádné jídlo. A tak se po nezpevněné horské silnici přesouvám zbývajících 6 km do městečka Sulitjelma. Je to moje třetí a poslední zásobovací zastávka. Slíbil jsem si odpočinkový půl den. Hospodské jídlo, spánek pod střechou a sprchu. Serpentiny mě svedou o 550 metrů níže.

Jenže v Sulitjelmu není skoro nic. Jen kostel, škola, autobusová zastávka a krám. Míjím jednu zavřenou kavárnu. Restaurace je v hotelu 5 km vzdáleném. Hotel je 4 hvězdičkový.

Krám je sice veliký, ale z dehydrované stravy tu nakoupím jen nudlové polévky (Ramen), bramborovou kaši a ovesnou kaši. Ale potřebuji jídlo jen na 90 km, a tak to doplňuji „reálnými“ potravinami: chlebové placky, salám, slanina, sýr, jablka, oříšky a samozřejmě čokoláda. Kupuji nějaké jídlo k okamžité spotřebě, usedám do křesla u stolku za krámem a hoduji.

Dvě hodiny tu úřaduji. Jít 5 km do hotelu se mi nechce. Nakonec se rozhoduji vrátit zpět na chatu Ny-Sulitjelma fjellstue. S batohem plným „reálného“ jídla se jde těžce. Je snad těžší, než když jsem vyrážel z Abiska se zásobou na jedenáct dní. Na chatě už pár lidí je. A je, na poměry místních horských chat, opravdu luxusní. Je tu i tekoucí voda a elektřina. Kdybych měl jistotu, že tu strávím noc (nemám od ní klíč, musel jsem doufat, že v ní už někdo bude), vzal bych si třeba pizzu na večeři. Takhle si alespoň zapékám chlebové placky se salámem a sýrem.

Většinu času si tu povídám s Larsem a Anikou (77, Švédsko). Lars je penzionovaný námořní důstojník, ještě před rokem vlastnili s Anikou jachtu. Teď vyměnili moře za šlapání po kopcích. Máme tedy dost společných témat a hezky se nám povídá.

Na sprchu to sice nevypadá, ale je tu koupelna s teplou (!) vodou. Lars mi poradí, že když si napustím lavor vodou, můžu se s ním polévat a vodu pak stáhnout stěrkou na tyči do odtokového kanálku. Takže nakonec i tu sprchu mám.

Moc to neprotahuji, v půl deváté se loučím a jdu na kutě. Mám tu vlastní pokoj! Je jich tu celkem sedm. Ještě chvíli úřaduji, chystám si mapy na poslední etapu, ošetřuji tělo a kolem půl desáté usínám.

22 km (celkem 700 km)