NKL 22. den

Po zbytek noci se do stanové plachty opíral nárazový vítr, ale kolíky drží.

Stáloluoktu opouštím v šest. Je teplo, 19°C, oblačnost 80%. Dokonce co chvíli zasvítí slunce. Kousek za vsí se stezka Padjelantaleden odděluje od Nordkalottleden a míří jihovýchodně, rovnou do Kvikkjokku. Kdybych byl v časovém presu, tak si můžu cestu takto zkrátit. Ale stíhám, a tak naopak zamířím na jihozápad. U rozcestí se pro jistotu třikrát zkontroluji, že tentokrát odbočují správně.

Sice jsem momentálně ve slunci, ale od jihu se na mě tlačí velký mrak. Raději usedám ke snídani už dvacet minut po vyjití, ať pak nejsem nemilé zaskočen. Vítr se drží mezi 3-4 Bf.

Ale mé obavy byly zbytečné. Mrak se přežene a do devíti už je obloha zpola jasná, slunce pěkně připaluje.

Jdu širokou planinou, lemovanou kopci. Občas potkám někoho, kdo zažil včerejší bouřku a všichni se shodnou na tom, že to bylo výživné, i když spali v chatě. Prý i okolo stanující se tam na tu jednu hodinu, co bouřka trvala, nahrnuli.

V deset míjím chatu Stáddajåhkå Fjällstuga. Ubývá mostů i dřevěných chodníčků, úměrně přibývá brodů a mokřin.

Za chvíli už je to zase ta plnotučná Nordkalottleden, jak si ji budu pamatovat.

V poledne se přehoupnu přes malé sedlo (840 m.n.m.), za kterým je chata STF Sårjåsjaure Fjällstuga, ale hlavně velké jezero Sårjåsjávrre, které začínám po jeho jižním straně obcházet (pročvachtávat mokřinou).

V půl jedné usedám k siestě u potoka na jednom sušším pásu trávy. Obědvám, přepírám, suším. Dál pokračuji ve dvě.

Že jsem byl od poledne chráněn před větrem hřebenem po své levici (na východ od mě) mi dojde, až když ve 14:45 přecházím hranici ze Švédska do Norska. Tuším, že je to v tomto směru naposled. Hřeben tam končí a vzniklou průrvou se do mě opře silný vítr. Zas je to tak 6-7 Bf, mám v tom problém jít.

Komplikace nastane, když docházím k řece stékající do jezera Sårjåsjávrre. Je v ústí asi 100 metrů široká a já ji musím přebrodit. Je to spíš několik koryt, různě se proplétajících o různé hloubce. Stéká z hor, které jsou ještě dost zasněžené a má velký průtok.

Zpočátku je hodně mělká, ale kameny jsou kluzké a při nutnosti vyrovnávat nárazový vítr to vyžaduje hodně pozornosti. Od druhé třetiny přibývá hloubka a proud. Z mého břehu mě celou dobu pozoruje dvojice, které se do vody evidentně nechce. Teď jsem vděčný za všechny „lekce“, které se mi dostaly na Sieře Nevadě a ve Skalistých horách. Dvakrát svůj postup zastavuji, vracím se kousek zpátky a hledám bezpečnější místo. Nohy ve studené vodě mrznou, celé mi to trvá dvacet minut. Nejhorší je finále, posledních deset metrů. Tam je mi voda po pás a utíká docela rychle. Já se naopak neustále nabádám k pomalosti. Hlavně neudělat žádný prudký pohyb, který by narušil mou stabilitu. Když konečně vylézám na protější břeh, vítá mě nadšené pokřikování a potlesk norského kluka (70), který tu má v závětří za velkým kamenem postavený stan a který mě celou dobu sledoval. Prý je řeka rozvodněná více než jindy. Dílem díky včerejšímu celodennímu dešti a večerní bouřce, dílem díky dnešnímu slunci a většímu odtávání sněhu výš proti proudu. On sám tady čeká do rána, až voda trochu opadne. Vypráví mi, jak včera v noci dorazil na chatu Sorjushytta německý pár, kterému předtím vítr na hřebeni rozlámal stan. Holka prý cestou dolů k chatě několikrát ztratila vědomí a dorazili akorát ve chvíli, kdy začala ta bouřka. Moc to ve mě optimismu nevyvolává, dnešní vítr se nezdá slabší.

Kdybych pil tvrdý alkohol, tak si snad po zážitků s brodem dám panáka lihu, co mám na vaření. Takhle se alespoň odměním extra porcí tyčinky Snickers a šlapu dál.

V půl šesté se přede mnou objeví další komplikace. Sněhový jazyk ve svahu končící jezerem Bajep Sårjåsjávrre. Tohle už by bylo na nesmeky. Sníh je tvrdý natolik, že se mi do něj nedaří vykopat si nohou „schůdky“. Ale hůlka jím proniká dobře. Nakonec postupuji tak, že hůlku zarazím do sněhu kousek před sebou a udělám malý krok tak, aby se mi chodidlo o hůlku zarazilo. Tímto způsobem jsem za chvíli na druhé straně.

Vážně přemítám, jak to zvládnu v tom větru s noclehem. Jednou od něj dostávám takovou „facku“, že spadnu. Žel mám zrovna hůlku vzpříčenou mezi kameny a ta se váhou mého těla ohne. Naštěstí se mi ji podaří hned ohnout zpět, aniž by se zlomila. Z mého batohu už před časem zmizelo vše volně visící: sušící se prádlo, kšiltovka i solární panel.

Ve třičtvrtě na šest docházím k chatě Sorjushytta. A je to téměř zázrak, chaty jsou v schované v takovém skalnatém zálivu, výklenku, který je dobře chrání před větrem. Dávám se do řeči s tou německou dvojicí, které včera vítr rozlámal stan. Zůstali tu celý den a ještě se z toho zážitku vzpamatovávají. Cesta dál stoupá, ale já vím, že v tuto chvíli by bylo bláznovství pokračovat. Do města Sulitjelma, kde je má poslední zásobovací zastávka a kde chci zítra přespat, je to 16 km. Zůstanu na noc hezky tady, schovaný za větrem a dojdu to zítra, odpočatý. Stavím si stan co nejvíc v rohu a přijde mi, že jsem ze tří stran před větrem chráněn.

Dělám si hezký večer. V sedm se pouštím do večeře, když vtom se otevřou nebesa. Jiný výraz na to nemám. Ještě stihnu doběhnout pod stan, když se spustí taková průtrž, jakou jsem tu ješte nezažil. A na jiném výšlapu snad taky ne. Mám pocit, že co chvíli musí nějaká kapka jako kulka proletět stanovou plachtou. Kolem se dělají hluboké kaluže. I do tak dobře chráněného místa si vítr našel cestu. Držím rukama hůlky podpírající stan, abych zpevnil stabilitu. Celý se třese, jako kosmická raketa sekundu před startem. Modlím se nejen za to, aby nevyletěli kolíky (nenechal jsem se uchlácholit krytým místem a řádně jsem je zavalil kameny), ale hlavně aby se kotvící lanka neutrhla ze samotného stanu. Pomalu si chystám věci na případnou evakuaci do chaty. Je mi ale jasné, že v momentě, kdy se pro to rozhodnu, doběhnu tam i přes vzdálenost 50 metrů na durch promočený. A nebo budu muset ponechat stan jeho osudu. Přijde mi to nekonečný. O hodinu později vše skončí stejně rychle, jako to začalo. Ani nechci pomyslet, jak by to vypadalo, kdyby mě to chytlo o 200 metrů výš v exponovaném terénu.

Ještě se občas vrátí nějaký silnější poryv větru, ale už v to vypadá, že i tuhle noc pod se stanem ústojím. Usínám ve třičtvrtě na devět.

30 km (celkem 678 km)