NKL 21. den

Déšť trval necelou hodinu. Všímám si, jak za ty tři neděle noční světlo potemnělo.

Vycházím v 5:50, je krásně od prvního okamžiku. Jde se mi moc dobře, mám skvělou náladu. Po hodině přecházím tři velké visuté lávky, kolem je rozeseto několik stanů, kde se ještě spí.

Připojuji se na stezku Padjelantaleden, se kterou pro dnešek Nordkalottleden splývá. Možná tak intenzivně přemýšlím o historii tohoto území (archeologické nálezy ukazují na osídlení předky Sámů až 8 000 let zpět), a nebo se prostě jen blbě kouknu na rozcestník. Sice se správně připojuji k Padjelantaleden, ale vydávám se po ni na opačnou stranu. Přijdu na to až za půl hodiny, když usednu na jednom prázdném tábořišti u potoka ke snídani. Zacházka 3,5 kilometru. Kupodivu, dnes mi to ani nijak nevadí. Mám pocit, že čím víc toho v této krajině nachodím, tím lépe. V osm jsem zpátky u rozcestníku a pokračuji, již ve správném směru.

I dnes je to velmi jednoduchý terén, upravená stezka, přes obtížnější pasáže vede dřevěný chodník.

Ale obloha se zatahuje a v deset začíná pršet. Není to nijak intenzivní, dokonce první tři hodiny vydržím jen v bundě a zůstávám v kraťasech. Až klesající teplota mě dožene do dlouhých nohavic a nepromokavé sukně.

Ano, podle předpokladu potkávám víc lidí než jiné dny, ale vyslovené zástupy to nejsou. Tak 30 za den.

Ale předpokládám, se velká část lidí zůstává schovaná na chatách. O to víc mě potěší šlapající rodinka z německého Kielu s dětmi ve věku 9 a 11 let. Jdou 140 km po Padjelantaleden. Tyhle chodící rodiny mě vždycky dokážou nadchnout.

V poledne procházím kolem chaty Låddejåhkå Fjällstuga.

Procházím kolem základů tábora (jedno stavení, spousta beden, plotů), který využívají Sámové při shromažďování a porážce chovaných sobů. Klasický lov a chov sobů je podle švédských zákonů vyhrazen právě jim.

Navzdory psímu počasí mě to dnes hodně baví, cesta mi dobře odsejpá. Nejsou to žádná velká dramata, takové táhlé zelené kopečky. Jakoby někdo odlesnil Šumavu. Za celý den třikrát výrazněji nastoupávám (maximálně do 882 m.n.m.).

Ve dvě se udělá v dešti přestávka. Usedám proto na kameny u břehu řeky (jméno v mapě nenacházím) a koukaje na peřeje chystám oběd. Ale v půlce přípravy se zase rozprší, takže to do sebe rychle hodím a zase šlapu dál.

Před třetí scházím k sámské osadě Árasluokta, kde místní komunita poskytuje ubytování v chatě (chatách) Árasluokta Fjällstuga. To je ostatně specifikum celého národního parku Padjelanta, že turistické chaty tu spravují místní komunity. Mám tu zvláštní úkol. Když jsem dostával z mé norské kamarádky Light Foot informace o téhle cestě, kladla mi na srdce, ať se tu zastavím a pozdravuji manželský pár, který se o chaty stará. Jenže na místě je vzkaz, že přijdou až v šest a pokud je potřebuje člověk dřív, ať zajde do vesnice a zaklepe na modrý, nebo zelený domek. Jdu tam, zkusím dva, ale nikdo tam není. Už to chci vzdát, když potkám českou dvojici – Verča a Ondřej (27, Zlín). Ti by zase rádi koupili nějakou rybu, nebo sobí maso (tahle možnost bývá v domorodých vesnicích nabízená). Tak s nimi ještě chvíli obíhám baráčky (podle instrukcí o možnosti nákupu přibíráme i ty bílé barvy). A zase nic. Vesnice je úplně prázdná. Před půl třetí to vzdáváme a vydáváme se každý svojí cestou (mají namířeno do Ritsemu).

Na posledních dvanáct kilometrů mi padá řetěz. Možná je to tím, že se mi nepodařilo splnit slib, možná, že jsem dnes prakticky neměl siestu. Jdu trochu jako ve snách, uzavřen ve svých vlastních myšlenkách. Málem si ani nevšimnu, že kolem sedmé přestává pršet.

Co ale nepřehlédnu, je zvedající se vítr. Za chvíli je to dobrých 6 Bf, Vítr už s mou rovnováhou zase pěkně cvičí. Pár lidí mi dnes hlásilo, že má zítra přijít bouřkové povětří a zřejmě přichází o něco dřív. V tomhle se mi bude dneska blbě stavět stan. V osm docházím do další sámské vesnice Stáloluokta, kde je chata Stáloluokta Fjällstuga. Chvíli zvažuji, že si tam pro dnešek zaplatím nocleh. Pak si všimnu pár stanů roztroušených u břehu jezera v příjemném závětří. Ptám se party kluků z Francie, a ti mi sdělí, že tady se může volně kempovat. Dokonce je tu i suchý záchod. Takovému luxusu jsem odvykl, ale rozhodně ho nezavrhnu. Taky mi hlásí, že na zítřek byla hlášena silná bouře, ale prý už v to změnili, že bude prý jen zase tak strašný déšť jako dnes (???). Oni celý den strávili raději tady, ve stanu. Jdou čtvrtý den z Kvikkjokku, ale protože má zítra zase pršet, vracejí se helikoptérou zpátky. To je teda taky místní specifikum. V rámci vládní podpory místních komunit je tu dotovaná letecká doprava vrtulníkem a let nestojí víc, než jízda lodí.

Já si každopádně jdu postavit stan 50 metrů od posledního ze šesti, které tu již stojí. I sem občas zavane silnější poryv, tak 4-5 Bf. Mám trochu obavu o kolíky, v okolí tu nejsou žádné kameny na zatížení. Rychle vařím a po večerních povinnostech usínám, ještě během zpracování fotek.

Ve 23:00 mě probudí nejen déšť, ale i vzdálené hřmění. Vypadá to na pořádnou bouřku, která se kvapem blíží. Nakonec nás mine asi o deset kilometrů a do hodiny zmizí v dálce. O půlnoci už zase spím.

42 km (celkem 648 km)