NKL 20. den

Noc proběhla bez deště, za úplného bezvětří. Když vstávám, je teplo: 18°C. Nebe je z 95% zatažené, na déšť to ale nevypadá. Vycházím v 5:50.

Cesta má stejný charakter jako včera večer. Jen je to trochu méně „park“ a o něco víc tundra. Ale stále jsou tu dřevěné chodníčky přes mokřiny (pravda, někdy zarostlé trávou, nebo deset centimetrů pod hladinou vody) a kovové lávky přes řeky. Po pravdě řečeno, přesně takhle jsem si původně celý Nordkalottleden představoval.

V mapě na Mapy. cz, kde měřím vzdálenosti, je cesta na následujících 9 km zase rovná, jako podle pravítka. Dokonce vede prostředkem slušně velkého jezera. Ale podle papírové mapy i ve skutečnosti se krajinou značně klikatí a jezero obchází uctivým obloukem. Takže ono to s tou mou papírově nižší kilometráží bude ještě trochu jinak.

Snídám u říčky Rávddajåhkå na kládách, které tu zbyly po stavbě lávky. Při kontrole splaskávajícího pytle s jídlem zjišťuji, že mi chybí jedna dvouporce na večeři. Ještě na fotce baleného proviantu z Abiska ji mám. Zřejmě jsem ji zašantročil při balení. Je to nepříjemné, ale vyjít bych měl. Tak si následující 4 dny zmenším porce. Naše babička Boženka v podobných situacích říkávala, že „holt budu po tenounku ka.at.“

K desáté se dostávám velikému jezeru Akajaure, a obcházím ho po jeho jižní straně. Oblaka mizí a slunce začíná hřát. Po dvou hodinách se dostanu do Sámské usedlosti Váisáluokta. Teda nejprve špatně sejdu z trailu a dostanu se na dvorek nějakého staršího domorodce. Nasměruje mě zpátky zkratkou na trail a za pět minut docházím oklikou na ten samý dvorek zpět. Až na potřetí malou odbočku do vsi trefím. No do vsi…

Žije tu sice asi padesát rodin, ale není tu žádná infrastruktura v našem slova smyslu. Jen osamocené domky roztroušené na několika kilometrech. Zato tu je chata švédského turistického svazu Fjällstuga Vaisaluokta. Chvíli si povídám s jejími správci, prý jsem první Čech, co se zastavil. A přitom prý je Praha pro Švédy jedno z nejoblíbenějších měst na víkendový pobyt v zahraničí. Je tu teda ještě možnost nechat se převézt lodi na druhý břeh do obce Ritsem, kde se dá nakoupit, ale byla by to akce na pár hodin a je neděle. Kdo ví, jestli bych pochodil. Nějak výjdu.

Popojdu si ještě kilometr a půl a na malém kopečku nad jezerem si dělám obědovou siestu. Slunce už slušně připaluje a já se ho nemohu nabažit. Dnes mi siesta trvá skoro dvě hodiny.

Opouštím Váisáluoktu ostrou změnou směru z východního na jižní a prudkým výstupem cca o 300 metrů výše. A zase jsem zpátky „v horách“.

Tohle je evidentně hodně oblíbená trasa, potkávám tu spoustu lidí, včetně několika rodin s dětmi. Cesta je samozřejmě stále jasně čitelná a pořádně prošlapaná. Pro jistotu je tu ještě značení jednou za čas posilováno dvojicí vztyčených kamenů po stranách trailu. Na obzoru pak člověk jasně vidí dva tesáky, mezi kterými má projít.

Jde se mi hezky, pořád je krásné počasí. Teda ona se před sedmou obloha zatáhne, ale vlastně si toho ani nevšimnu.



V sedm procházím kolem chaty Kutjaure Fjällstuga. Vzhledem k tomu, kolik jsem dnes odpoledne potkával lidí, tam asi bude pěknej nával. Kolem už stojí i pár stanů. Ještě jdu asi o čtyři kilometry dál. Vstupuji tím do národního parku Padjelanta. To je ve Švédsku jedná z nejoblíbenějších turistických destinací, takže budu v asi i zítra potkávat hodně lidí.

Taky už teď vidím podél stezky tu a tam nějaký ten stan stát. Ještě aby na mě zbylo nějaké místo. Je tu spousta mokřin a křoví místy až po pás. Naštěstí se čas od času z mokřiny zvedne nějaká terénní vlnka, suchý minikopeček a na jednom z nich dnes stavím úderem osmé stan i já. K přípravě večeře se slétne spousta komárů, ale dlouhé nohavice, mikina a moskytiéra na hlavě situaci řeší. Jsou to takoví chcípáčci, ne jako jejich vysteroidovaní oregonští bratranci, kteří mi před sedmi lety bez problémů propíchli jak nohavice, tak mikinu.

Ještě nemám dovařeno, když se zničehonic rozprší. Rychle vše házím do stanu a večeřím už pod jeho plachtou.

Ještě že jsem nejdřív stavěl a až pak vařil. Moskytiéra stanu posetá komáry mi zase jednou připomene hladové trifidy opírající se o lidské ploty. Ve čtvrt na jedenáct si dávám šátek před oči a do pěti minut spím.

34 km (tedy měřeno podle mapy) (celkem 606 km)