Přes noc mě párkrát probouzí déšť. Prší i ráno. Zkouším trik s posunutím budíku o půl hodiny později, a i dnes to zafunguje. Když balím stan, už jen jemně mrholí. Dokonce se jako příslib slunce udělá na obzoru duha.
Vycházím v 6:45. Jdu exponovaným terénem přes sérii mikrohřebínků, nahoru, dolů, nahoru… Dnes určitě ujdu víc než udává mapa. V ní je nakreslená rovná čára, jako podle pravítka a trail se přitom hodně kroutí. Ještě že tady někdo značí cestu opravdu poctivými mohylkami.
Nade mnou se přehánějí přeháňky, v mokrém terénu musím pomalu. Ale v 7:45 se stane zázrak, déšť ustává a zalije mě slunce. Usedám u prvního potoka na snídani.
Co na tom, že slunce mi vydrží jen půl hodiny. Pak schovávám solární nabíječku, předčasně přidělanou na vršek batohu a oblékám se zpět do nepromoku.
A zase nahoru, dolů, nahoru, dolů… U každé skalky přemýšlím, kudy ji vlastně vylézt, či zda ji obloukem obejít.
Dvakrát brodím větší tok. Jinak ale vnímám velikost v otevřeného prostoru této zvrásněné plošiny.
V půl desáté se mi vrátí slunce a už se mnou zůstane. V deset mi mapa hlásí, že za tři hodiny chůze mám v nohách pouhých pět kilometrů. A já bych zrovna potřeboval zrychlit. Při plánování téhle cesty jsem pro nedostatek informací počítal s lehčím terénem a s denní kilometráží 36 km. Toho zdaleka nedosahují a mé dny časové rezervy se mi pomalu rozplývají. A nechci si kazit zábavu tím, že budu tlačit kilometry na krev.
Vlastně mi ani nedochází, že pomalu nastoupávám. Dojde mi to až teprve kilometr před mým jediným dnešním vrcholem – 769 m.n.m. Když přes něj procházím, musím se smát, že mě pořád překvapuje, jak má místní krajina i v téhle pidivýšce vysokohorský charakter.
Spouštím se do úzkého údolí. Využívám slunce, v půl druhé rozbíjím svůj obědový tábor a dávám sušit, co se dá.
Ještě chvíli padám v dolů, a pak začínám traverzovat východní stranu hřebene. Stále mířím k jihu.
Stezka je čím dál čitelnější a stále ubývá kamenných pasáží. Má rychlost se tak zdvojnásobí. Stále zvolna klesám.
Po čtvrté prudce odbočím na západojihozápad, přebrodím řeku Valdejåhkå a po třech kilometrech udělám téměř čelem vzad a přidám se ke stezce mířící k východu.
Je to ostrý, skoro až filmový střih. Nejen že se kolem mě začnou tu a tam objevovat břízky. Stezka zcela změní charakter. Najednou je to vycházková pěšinka. Už nemusím hledat značky a bloudit krajinou. Jednoduše si vykračuji téměř po rovině po vyšlapané travnaté pěšince, která je dokonale udržovaná. Dokonce je vidět, jak jsou křoví a stromky kolem cesty prořezány. Všechny větší vodní toky jsou přemostěny pevnými kovovými lávkami, ty menší se dají jednoduše přejít po kamenech a mokřiny jsou přemostěny dřevěnými chodníčky. Prostě jako bych se po dvou dnech syrové pustiny ocitl na nedělní vycházkové trase v Divoké Šárce. Mám pocit, že v teď už vysloveně běžím. Po pravici mi co chvíli z hřebene padají vodopádem proudy vody, po levici se mi otevírá širá krajina a já letím, jako blesk.
Jediným kazem je, že když už to chci v osm pro dnešek utnout, nemůžu najít rovné místo pro stan. Zrovna jako na potvoru jsem ve svahu a trvá to ještě hodinu, než narazím na malý vršíček vedle cesty s jakž takž velkým pláckem pro stan. Evidentně toto místo čas od času někdo k noclehu využívá – nacházím tu ohniště, i kameny připravené k zatížení kolíků. Teda musím přiznat, že pro dnešek mám dost. Bolí mě kotníky a chodidla, minimálně poslední půl den jsem šel docela na sílu. Ale pokud si cesta udrží i zítra svůj podvečerní charakter, bude to odpočinková pasáž. Usínám… vlastně ani nevím v kolik, jen je to dnes zase rychlý.
34 km (celkem 572)
Ahoj Jakube, možná ti to už někdo psal, ale achillovky nemají rády vlhko a zimu. Občas tomu zánětu pomůže i vysoká patní část bot. Mají rády vysoké teplé ponožky a sucho, což v těch brodech pro tebe není reálné. Jo, a po každé zátěži je protahuji až do bolesti. Stačí se opřít o strom, nebo šutr. Hodně pohody a, ať ti dají potvory pokoj.