Noc je klidná, bezvětrná, jen s minimem deště. Budím se do překrásného rána. V ranním slunci vypadá tohle místo u jezera ještě fantastičtější, než večer. Je jako vystřižené z prospektů na dovolenou ve Skandinávii. Dobrou novinkou je, že zlobící achilovka už splaskla na normální velikost. DG! Vycházím v sedm. Oblačnost 40%, 14°C.
Jdu velmi pomalu, neustále se zastavuji. Jako by se mi odtud nechtělo. Opouštím údolí stoupáním na jihozápadní hřeben, v půlce se zastavuji a s výhledem na jezero snídám.
Prvních devadesát minut jdu od jednoho jezírka k druhému, cesta se příjemně vlní pod nohama. Včerejší „áchání“ pokračuje. Jediný otravný element jsou komáři, ale po aplikaci repelentu se jich zbavuji.
V deset docházím k jezeru Kåbtåjaure a ztrácím trail.
Nevadí. Vím, že se mám držet břehu jezera. Jen přelézám více skalek a jiných terénních nerovností. Překračuji snad stovku potoků.
Stále se motám kolem hranice, za den několikrát přecházím z Norska do Švédska a zpět.
Dvakrát se mi stane to, co před pár dny: zaútočí mě pták. Agresivně nalétává v malé výšce, snaží se mě vytlačit za určitý perimetr. Nejpravděpodobněji dál od mladých. Je to opravdu docela děsivé, Alfred Hitchcock by zatleskal. Mávám nad hlavou hůlkami a jako by mi ten tvor mohl rozumět volám, že jeho mladý mě nezajímají. Jakmile se vzdálím, tak o mě ztratí zájem.
V jedenáct trail nacházím, abych ho za hodinu opět ztratil. Je to trochu bojovka. Teď už je to horší, dost se motám a jsem na sebe trochu naštvaný, že v takhle relativně jednoduché krajině bloudím. V půl dvanácté má frustrace vrcholí brodem větší řeky, kterou nemůžu najít v mapě.
Usedám u ní trochu rezignovaně na oběd. Alespoň se mi pak podaří trefit správné sedlo a ve 14:20 scházíme k dalšímu velkému jezeru (Skuoegejávrre).

Potkávám německý pár (68, Mnichov), který mě uklidňuje, že v tu také dost bloudí. Tentokrát měním taktiku a obcházím jezero co možná nejblíže vodě. A je to rychlejší, v cestě mi stojí méně terénních překážek. V 15:50 se odpoutávám a lehce stoupám.
Teď je to lepší, daří se mi držet stezky v otevřené krajině.
Ta mě po třech kilometrech dovede k posledním dvěma bezejmenným jezerům, která obcházím. Tentokrát je to hodně kamenité, trail se v tom bludišti hůře sleduje. Oči mám vykoukané. Je támhle to mužik, nebo jen náhodná hromádka kamení? Chybí mi tu dva páry očí navíc, které jsem měl v podobných situacích k dispozici loni. Myslím, že dnešním celodenním motáním se nechodím oproti udávané kilometráži o několik kilometrů navíc.
Jedno prudší stoupání v kamení a v 18:45 se dostávám na hřeben. Je tu spousta malých jezírek. Tady by mě bavilo pobýt déle, ale jsem tu jen asi třičtvrtě hodiny. .

U chaty Røysvatnhytta ostře měním západní směr za jižní a za chvíli už scházím do širokého údolí, které mě úplně udeří do očí svou zelení. Dvakrát vyplaším pasoucí se soby.

Ve 20:30 to balím. Stavím stan v otevřené krajině, ale dnes by to nemuselo být problém. Fouká tu minimálně. Přesto i dnes poctivě zatěžuji kolíky kamením. Kdoví, co ještě může přijít.
Jsem rád, že dnes můžu, díky absenci deště, večeřet a zvládnout půlku večerních povinností venku, mimo stan. Co na tom, že se z toho raduje i místní komáří populace.
V půl desáté zalézám do peří a na stan mi začíná jemně bubnovat déšť. Usínàm v půl jedenácté. Doufám, že zítra se všem bludným kořenům vyhnu.
30 km (celkem 538 km)