Prší skoro celou noc, ale ráno je naštěstí bez deště. 80% oblačnost, 12°C . Jakmile vylezu z koryta řeky, které mě přes noc chránilo, okamžitě se do mě opře vítr – 6 Bf. Chvílemi mě vyvádí z rovnováhy. Začínám sestupovat. Hladké skalnaté dómy jsou střídány mokřinami.
Zvlášť na těch skalách si musím dávat pozor na mokrá místa, hodně to klouže. Značení je tu mizerný, hodně se motám. Poslední půlkilometr sestupu je zakončen výživným morénovým polem. Alespoň tam nefouká. Sestup končím v 8:30 o 300 metrů níže, než jsem spal. Usedám ke snídani.
Během snídaně zažiji zvláštní minipřeháňku. Prostě jakoby někdo náraz naplno otočil kohoutkem sprchy. Než stačím zareagovat, za patnáct sekund se sprcha zase vypne. A to celé dvakrát za sebou.
V 9:15 docházím na malou silnici. Dnes mě čeká 14 km dlouhý road walk. Už se do mě zase pořádně opírá vítr, tady alespoň nemám kam spadnout.
Nade mnou se honí mraky. Občas jdu ve slunci, občas padne pár kapek. Překvapivě potkávám krátce po sobě tři dvojice s batohy v protisměru. Dvě ze Švýcarska a jednu z Německa. Auta projedou za celou dobu jen tři.
Většinu času šlapu podél nádrže Sitasjaure a pořád je na co koukat. Krátce po dvanácté docházím k chatě Sitashytta. Schovávám se před nepolevujícím větrem za jednu ze tří chatek a dělám si obědovou siestu. Také se věnuji achilovce. Včera jsem to pod dojmem zlepšujícího se staví opomenul a ona se mi dnes zase ozvala.
V půl druhé scházím ze silnice a začínám stoupat. Vítr je silný, že mi třepetá nasazenou kapucí mikiny. Jako bych měl u každého ucha trombonistu, unisono hrající monotónní melodií. Vzhledem k přítomnosti nedaleké vodní elektrárny stoupám doprovázen vedením vysokého napětí. I jeho dráty ve větru nahlas hučí. Mou soukromou kapelu dvou trombonistů tak doprovází temný general bass obřího basového flétnisty.
Stoupání je prudké, znovu 300 metrů výše do 920 m.n.m. Vítr je tak v silný, že mě v jednu chvíli do kopce vysloveně tlačí.
Nahoře mě pak čeká nádherná hodinová hřebenová procházka s výhledy do kraje. Počasí se pořád střídá – chvíli jsem pod mrakem, chvíli ve slunci, občas padne nějaká v ta kapka, 19°C. Hodně brodím, ale nic seriózního.
Moc mě to baví. Ve čtyři klesnu k jezeru Baugevatnet, a dalších 80 minut jdu pěšinou po jeho severovýchodním břehu. Konečně tu unikám nepříjemnému větru.
Za jezerem přecházím po lávce řeku z něj vytékající a další úsek může hrdě aspirovat na titul Roklinka Pána prstenů. Spousta potoků, peřejí, vodopádů, pěšina kroutící se mezi skalkami.
Po chvíli se začínám vracet do výšky kolem 900 m.n.m. a přehoupnu se přes hřeben. Na moment se, dnes už po třetí, ocitáme na švédském území. A pořád si vykoukávám oči vší tou nádherou kolem. Pode mnou se zakrátko objeví jezero (nádrž?) Båvrojavrre. I to obcházím po jeho severovýchodním břehu. Po dlouhé době mě vítají moji staří známí – komáři.
V osm mě dožene déšť. Těsně před svým dnešním cílem ještě třikrát brodím divočejší vodu, naštěstí ne hlubokou. Dnes jsem brodil tak třicetkrát.
Ve 20:45 docházím k chatě (chatám, vždycky je to plurál, ale už se nechci opakovat) Paurohytta. Za oknem jedné z nich se na mě z tepla od večeře směje spokojená dvojice. Já si nacházím plácek o sto metrů dál a stavím stan. I já jsem za chvíli v suchu a je mi dobře. Večeřím, provádím večerní rituály a v hlavě si přehrávám všechny ty silné dojmy z dnešní krajiny. Je jich tolik, že snad vůbec neusnu. Že.. Snad… Vůbec…. Cvak.
37 km (celkem 508 km)