NKL 16. den

Kolem půlnoci nakonec vítr jeden kolík přece jen vytrhne a stan mi začne padat na hlavu. Běžím do deště, překolíkovávám. Sbírám další kameny na zatížení. Alespoň, že jsem si stihl vzít bundu. Malou ironií je, že jakmile se mokrý vrátím do stanu, déšť na chvíli ustane. Ne však na dlouho. Musím si vzít špunty do uší, abych v tom rámusu způsobeném deštěm a větrem znovu usnul.

Naštěstí mě ráno budí slunce. Nebe je z 90% jasné, teplota 12°C.

V 5:50 začínám ukusovat kamenitou cestu. Hned z kraje dvakrát brodím. Jde to pomalu. Pomaleji, než jsem čekal. Jen obejít to malé jezero, vedle kterého jsem spal, mi trvá čtyřicet minut. Nastoupávám. Je to morénové pole, tady se spěch může vymstít.

Naštěstí nestoupám moc vysoko, jen asi o 140 metrů výš do 1 193 m.n.m.. Uprostřed sedla se morénové pole změní v drobnější kamení.

Přecházím i několik sněhových jazyků (cca padesátimetrových). Jenom ten první je ve svahu a musím po něm bez nesmeků s velkou opatrností.

Nebe se postupně zatahuje, už zase hrozí deštěm. Odkládám snídani na neurčito, spokojím se pouze s dvěmi hrstmi oříšků a trochou sušeného masa.

Klesám k jezeru Guatelisvatnet. Teprve dva kilometry před chatou Gautelishytta, kterou končí oficiální etapa 27, se to začíná kolem zelenat. Mrholí. Jsem opravdu, opravdu rád, že jsem tenhle desetikilometrový úsek nešel v dešti.

Kilometr před chatou potkávám Petera (72, Německo). Na můj dotaz, jaký je jeho cíl odpoví, že Kvikkjokk. Chvíli na něj koukám, a pak povídám: „Ale to jdeš špatně, musíš na druhou stranu.“ Teď zase kouká on a povídá: „Ale já jdu po Nordkalottleden.“ „Ne, já jdu po Nordkalottleden, někde ses asi zamotal a jdeš v protisměru.“ Chvíli se handrkujeme, ale oba v asi stojíme za svým. Nakonec se shodneme, za asi jdeme každý jinou alternativu (můj průvodce se například od Abiska neshoduje s mapou), přejeme si štěstí a jdeme si každý svým směrem. U chaty jsem nakonec až v 10:30. (844 m.n.m.). Přestává mrholit.

Přisedám si k Robertovi (42, Německo), který je tu s packraftem a dnes si tu dává odpočinkový den. Moc hezky se s ním povídá. Zatím, co si chystám dlouho odkládanou snídani, vytahuji set map na další etapu. A strnu. Já kůň!! Proč jsem se do nich nepodíval včera? Ano, etapa 27 končí na chatě Gautelishytta. Ale jen proto, aby se v ní dalo přespat. Jinak jsem mohl už před pěti (!) kilometry odbočit z jižního směru na západ a pokračovat rovnou dál. Peter měl pravdu, já se mýlil. Obyčejně si následující etapu procházím večer, ale včera jsem byl na to moc unavený. A takhle se mi to vymstilo.

Vracím se tedy dva kilometry zpátky a pak se oddělím od původní cesty, tentokrát už správným směrem.

Dál mě cesta baví, je to hodně rozmanité. Kamenné úseky střídají mokřiny, zelené planiny, a kolem je spousta jezer. Často brodím, jednou opravdu poctivě: předpisově čelem k proudu, ve dvouvaječné vodě, s proudem silným tak, že mi vibrují hůlky. S trochou nadsázky to tu připomíná Vysokou Sierru, jen je to o 3 000 metrů níže a je tu méně sněhu.

Ve 13:40 dorazím k plotu. Že by jeden z těch, které tu jsou, aby zabránili migraci zvěře? Jenže v něm chybí dvířka, nebo schůdky přes jeho vrchol. Ale plot je v jednom místě slehlý, evidentně se přes něj chodí a značka pokračuje dál. Nedělám si s tím těžkou hlavu. Ale… Po patnácti minutách se evidentně se dostávám na staveniště. Dokonce vidím ceduli, jejíž nápis si podle obrázku překládám jako „Nepovolaným vstup zakázán“. Co teď? Všude spousta stavebních strojů, připomínající spící draky. Opatrně našlapuji, abych je neprobudil.

Dostávám se na silnici (to odpovídá mapě), rozježděné od stavebních strojů. Nikde ani živáčka. Později se dozvím, že je státní svátek, proto se tu dnes nepracuje. A původní trasa je prý přeznačena a vedena oklikou mimo stavbu. Nějak jsem tu odbočku přehlédl, asi jsem byl zrovna trochu mimo značku. Čekám, kdy na mě vyletí nějaký hlídač, či pes. Přecházím hráz přehrady (o její rekonstrukci se tu jedná) a po třech kilometrech se vracím zpět na stezku. Docela se mi uleví. Začíná pršet. Ne moc, ale vytrvale.

Ve čtvrt na čtyři docházím Petera. Mocně se mu omlouvám, že jsem se ho vlastní hloupostí snažil uvést v omyl. Jen se tomu směje. Mám vyšší tempo, slibujeme si, že se potkáme u chaty Skoaddejávre, která už je jen pět kilometrů vzdálená.

Docházím k ní ve čtvrt na šest. Jedná ze dvou budov je obsazena, sedám si na zápraží té druhé, částečně krytý přesahující střechou a chystám si pozdní oběd, resp. brzkou večeři. Vytrvalý déšť se změnil v přeháňky. Dochází Peter a já se od něj teprve teď dozvídám, že je mu 72 let. A přitom jaký má tempo a jistotu pohybu v náročném terénu! Celou dobu spí ve stanu, chodí jen podle papírové mapy. Jen se tomu směje a říká: „Jo hochu, nekuř, nepij nad míru, hejbej se a za 22 let na tom budeš stejně.“ Kéž by!

Peter už tu dnes zůstává. Já zvažuji, zda si tu taky někde postavit stan, nebo ještě chvíli pokračovat. Nakonec volím druhou variantu, loučím se s Peterem a od šesti šlapu dál. Jsem na místní poměry vysoko, kolem 1 000 m.n.m. Terén je to exponovaný, často jsou to dlouhé kamenné plotny. Takový vlhký povrch je lahůdka. Neustále stoupám a klesám, v rozsahu dvaceti metrů. Stále mě provázejí přeháňky.

Opírá se do mě hodně silný vítr, místy 6 Bf, dost to se mnou hází. Po hodině už bych se skoro i někam upíchl. Ono to nevypadá, ale dnešek byl docela náročný. Ale v tomhle větru? Hledám nějaký zašitý plácek. Uspěji v půl osmé na břehu bezejmenné říčky, zařízlé trochu níž do terénu. Tady je vítr jen o síle 2-3 Bf. Normálně bych takhle blízko vody nenocoval, kvůli vysoké kondenzaci, ale pro celkové vlhkosti vzduchu je to teď asi jedno. Podle mapy je další vhodné místo tak za 3 km, což při takhle náročném terénu znamená přes hodinu chůze. Moc se nerozmýšlím a stavím stan.

Večeři vzhledem k pozdnímu obědu ošidím proteinovou tyčinkou. Snažím se udělat deníkový zápis ještě večer, ale je to marné. Uhrančivé bubnování kapek do stanu, hukot vody protékající řeky a hlavně veliká únava dělají své. V půl desáté usínám, jako když zhasne.

31 km (celkem 471 km)