NKL 15. den

Přes noc se mraky vypršely. Budí mě paprsky slunce na střídavě oblačné obloze, teplota 12°C.

Brzy po startu opomenu nabrat g při přechodu říčky (visutá lávka) vodu, za což si pak přes hodinu nadávám. Na další vodu narážím až v 7:50 a deset minut na to zastavuji na snídani. Nasnídal bych se u toho potoka, ale tam se zrovna probouzí dvojice kluků (55, Švédsko) a nechci narušovat jejich soukromí.

Cesta vedoucí na západ si drží včerejší charakter: široké mělké údolí. Po mé levici meandruje řeka, která se co chvíli mění v jezero. Postupem času ubývá zakrslých stromů a přibývá keřů. Nakonec zmizí i ty a zůstane jen borůvčí.

V 9:10 pochopím, že dnes nohy v suchu neudržím a prvně brodím. Zdaleka ne naposledy. V 10:00 procházím kolem chaty Unna Allakas Fjällstuga a v 10:30 míjím známou žlutou mohylu značící hranici. Vracím se na norské území.

Přibývá mokřin a jezer, na chvíli mezi nimi zakufruju.

Od východu se zase ženou těžké dešťové mraky, ale nakonec zamíří víc na jih. Ale i tak začíná drobně pršet. Ve dvanáct docházím k chatě Cunojávrihytta, a v obavě z většího deště si dělám časný oběd. Z druhé strany přichází Hannah (35, Finsko) a mimo jiné ě informuje, že za další chatou za 14 km začíná dlouhé (snad až 12 km) kamenné pole, které ji dost nahnalo strach a kde se rozhodně nedá postavit stan. To mě mrzí, zrovna do půlky tohoto úseku jsem plánoval dnes dojít. Prý ať na noc zůstanu raději u chaty a jdu to až ráno.

Před jednou docházím k zatím nejchatrnější visuté lávce, jakou jsem kdy viděl. Původní zábradlí po straně téměř chybělo, lanka, která tam zůstala, byla značně vytahaná. Když jsem byl uprostřed přechodu, měl jsem pocit, že se se mnou nad zpěněnou vodou otočí o 180°. Zážitek.

Pomalu se blížím k hřebeni před sebou.

Po přechodu další dobrodružné lávky měním směr k jihu a začnu traverzem po hřebenu nastoupávat.

Překvapivě se na chvíli vyčasí, a já zažiji i pár chvil ve slunci.

Stoupám zhruba 300 metrů. Cestou mi jeden švédský pár (40) potvrdí přítomnost dlouhého kamenného úseku a že bych se do něj neměl pouštět navečer.

V pět docházím k chatě Cáihnavággihytta. Řeším co dál. Končit se mi dnes ještě nechce, je brzo. Pokud se to ale rozhodnu přece jen jít, půjdu možná do desíti a jsem už v docela unavenej. Nakonec se rozhodnu to kousnout. První kilometr je kamení střídáno bažinkami. Pak začínám nastoupávat a kamení přibývá. Začíná poprchávat, obzor opět tmavne.

Hlodá ve mně pochybnost. Nakonec se rozhodnu, že pokud ještě najdu nějaký plácek pro stan, tak to zabalím. V 18:10 dostoupám k jezeru (1 100 m.n.m.), kolem něhož je ješte dost zelených plácků, a tak neváhám a stavím.

Chvíli po tom, co zalezu do stanu, déšť zintenzivní. Do půl hodiny je to už pořádnej slejvák a vítr cloumá stanem tak, že začínám mít obavy, jestli jsem kolíky dostatečně zatížil kamením. Ale mě je uvnitř dobře. Vařím si večeři a k večerním rituálům přidávám i mazání achilovky Voltarenem a její promasírování. Dnes se mi s ní šlo zase o něco lépe. DG!

Jsem rád, že jsem se nakonec rozhodl zůstat. Unavené tělo mi také děkuje a chvíli po osmé se přepíná do režimu offline.

29 km (celkem 440 km)