NKL 13. den

Úplně jsem zapomněl, jaké je to spát v hostelu. Uprostřed noci mě budí mohutné chrápání. Naštěstí špunty do uší mám po ruce a do pěti minut jsem zpátky v říši snů. Skutečně se mi podaří spát až do devíti. Pak vyskočím z postele a….

Zase si hezky rychle sednu. Achilovka bolí jako čert. Pokud mám dnes jít, tak budu muset jít přes bolest. A to není dobrý. To bych taky za tři dny mohl skončit úplně. Takže si otevírám tabulku s kilometráží a počítám. Pokud bych si držel dosavadní tempo 32 km / den, vychází mi tam 3 dny rezervy. A právě teď je ta pravá chvíle si z ní něco vybrat. Dám své achilovce den oddechu. Domlouvám si další noc v hostelu, z Nero dne se tak stává Zero. Navíc se mi začala, sice méně, ale přece, ozývat achilovka i na druhé noze. Takže příčina bude jinde, než jen ve starém zranění. Že by špatné boty? Ale ty už jsem měl loni na náročnějším Hayduke Trailu a bez problémů. Možná chlad a bláto v prvních dnech? Možná jsem byl letos méně „rozchozený“, než jsem vyrazil? Možná jsem si měl první dny dávat menší kilometráž?

Možná kombinace všeho. Každopádně dnešek věnuji polehávání a ledování achilovek. Jediný výlet si udělám do krámu a zpět. Balím si jídlo na 11 dní.

Občas kecám s Arthurem, který si tu také udělal volný den. Využívám prostorné kuchyňky a vařím si.

Arthur má problém zabalit se na další etapy. Rozbil se mu batoh, a tak se se dohodl s jiným klukem z Francie, že si batohy vymění. Až se bude Arthur za měsíc vracet přes Paříž domů, batohy si prohodí zpátky. Ale přestože měnil papírově menší batoh za větší (55 L za 65 L), teď se mu nedaří do něj dostat týdenní zásobu jídla. Problém bude v nejednotnosti měření udávaného obsahu batohu u jednotlivých výrobců. A nebo prostě lžou. Popravdě, když si zkusím jeho batoh potěžkat, skoro ho nezvednu. Jeho základní váha je víc než dvojnásobná té mojí (15 kg). S jídlem na týden má tak 22 kg (váhu potravin Arthur taky moc neřeší). Já jsem i s jídlem na jedenáct dní někde na 14 kg. S vodou na 15 kg. A to si říkám, jak jsem těžkej. Na druhou stranu, Arthurovi je víc jak o 20 let míň. Nakonec to vyřeší klasicky. Co se mu nevejde do batohu, sní.

Večer se jdu lehce projít a vypadá to nadějně. Tak snad to zítra půjde a nebudu tu muset zůstávat ještě další den. Ale večerní saunu, byť s těžkým srdcem, raději odmítám.

Po čtrnácti dnech se u mě ještě nestačil objevit pořádný hlad, a tak se o svou večerní pizzu (notně vylepšenou extra ingrediencemi) dělím s dalšími přítomnými. Ještě mi zbyde na ráno.

V deset zastrkávám špunty do uší, naposledy mažu achilovky Voltarenem a jdu spát. Ani zítra to nebudu přehánět s brzkým vstáváním. Hlavně abych byl schopen odejít.

0 km (celkem 378 km)