Vítr neustává, ale podařilo se mi stan dobře vypnout a zakolíkovat, takže spím spánkem spravedlivých. Probudí mě sluneční paprsky. Vstávám v 5:00, chci se dnes včas dostat do Abiska, abych stihl v lékárně řešit tu zlobící achilovku. Když vylezu ze stanu, vidím mraky válející se jen 30 metrů pode mnou. Rychle balím (v tom větru sbalit stan je lahůdka) a v 5:40 už šlapu. Nadávám si, že jsem včera nezastavil o 300 metrů dále, tam bylo hezké závětří. Ale prostě mě to večer nenapadlo, že se zvedne takový vítr. Po půl hodině přecházím hřeben. Krásně vidím vzdálené vrcholky hor, zatímco krajina pode mnou zůstává zalitá v mlžném oparu. A do něj se začnu spouštět. Musím uznat, že i tady je značení natolik poctivé, že i v mlze dobře vidím od jedné mohylky ke druhé.
Mírné klesání se mění v prudký padák a já po šesti a půl kilometrech docházím k chatě Lappjordhytta.
Snídám na lavičce za ní a pokračuji v prudkém klesání, které končí v půl deváté překročením švédské hranice.
Nějaký den si teď ve Švédsku pobudu. Docházím k velkému jezeru Torneträsk, které mi bude po zbytek dne dělat společnost.
Jezero je zpočátku lemováno řadou kopečků a malých hřebenů, takže i dnes je to horská dráha, připomínající mi stezku někde v Krkonoších. Párkrát přecházím řeku, ale vždy po mostě. Dokonce i přes kamenné pole tu vede dřevěný chodníček.
V jedenáct zjišťuji, že jsem na signálu a koukám po nějakém ubytování v Abisku. Objevím hostel za velmi přijatelnou cenu a hned si tam rezervuji noc.
Teprve až po dalších osmi kilometrech se terén mění. Přecházím silnici E10. Fascinuje mě, jak tu lidi jdoucí na výlet nechávají auta prostě stát na okraji silnice v odstavném pruhu.
Cesta se rázem proměňuje, teď to vypadá jako vycházková stezka kolem Máchova jezera.
Podél cesty jsou dokonce odpočinkové lavičky a pikniková místa. Na jednom z nich v jednu usedám k obědu. Přisedá si ke mně Dino (23, Švédsko). Šlape už od půlky února a za týden bude končit v Kilpisjärvi. Je to jeho první velká cesta, a tak je všeho náležitě plnej. Vypráví mi, jak se první týdny probojovával bez sněžnic závějemi v jižním Švédskem. Klobouk dolů.
V půl třetí procházím vsí Björkliden a cesta už začíná být skoro industriální. Po pravici mě míjejí nákladní vlaky, po levici projíždí po silnici jedno auto za druhým.
Achilovka mě bolí stále víc, dělá mi problém na to nemyslet. Uvidím, co s tím udělá půl dne odpočinku. Jsem rozhodnutý dát si zítra v Abisku Nero day a vyrazit až po poledni.
V Abisku jsem po čtvrté. Procházím kolem oficiálního startu (či závěru) známého švédského trailu Kungsleden (400 km).
Najednou je všude plno lidí s batohy, zřejmě zrovna dorazil vlak s novou várkou chodců, kteří se na Kungsleden chystají. Možná je dobře, že jsem si spaní domluvil předem. Abisko je spíš turistický resort, než město. Docházím poslední 4 km k hostelu. Cestou se zastavím v supermarketu, poptat se po něčem na tu mou achilovku. Lékárnu jsem tu žádnou nenašel. A mám štěstí, seženu tu Voltaren. Beru si ještě nějaké jídlo na okamžitou spotřebu a za chvíli už jsem v hostelu Abisko.net. Už něco pamatuje, ale je tu čisto, jsou tu milí a je tu možnost využít pračku. Proskočím sprchou, dám si prát a ohřeju si jídlo donesené z krámu. Na recepci se ptám po hospodě. Prý je tu jen jedna a to ve vedlejší Abisko mountain lodgi. Ale rozmlouvají mi ji, prý je předražená. Tak se vracím do obchodu a spolu se zásobami na dalších 311 km kupuji i mraženou pizzu a sýr k večeři. Další zásobovací bod mám až v městečku Sulitjelma. Prý se dá ještě něco koupit po chatách cestou, ale jsou to spíš konzervy a snacky. Tak to nechci riskovat. V krámě ale nemají žádné lepší sušené jídlo. Z Facebooku vím, že na recepci v Abisko mountain lodgi nějaké prodávají. Tak se stavím ještě tam a kupuji si šest porcí, ať nejím jen nudlové polívky a bramborovou kaši.
Večer se v hostelu provozuje společná sauna. Hodně mě to láká, ale jestli se mi v achilovce rozjíždí zánět, situaci by to ještě zhoršilo. Tak vysedávám v kuchyňce, večeřím a povídám si se spolunocležníky.
Alina (38, Rumunsko) tu je týden a dělá si výlety po okolí. Arthur (29, Francie) je šestý měsíc na cestě z rodné Bretaně a míří na North Cape.
Nejnáročnější je konverzace s Theem (58, Švýcarsko), který právě dokončil Kungsleden a mluví jen německy. Jde ale mé středoškolské němčině hodně naproti, takže si popovídáme i s ním. Jako vždy v podobných situacích utne hovor až únava a já mizím v jedenáct v peří s tím, že zítra můžu spát klidně do devíti.
33 km (celkem 378 km)