NKL 11. den

V noci teplota ve stanu klesla na 6°C, ale vzal jsem si na sebe o vrstvu navíc, a tak se to dalo pod provlhlým quiltem zvládnout.

Budím se před šestou do mraku, 11°C.

První čtyři kilometry pokračuji v sestupu, společnost mi po pravici dělá bezejmenná řeka. Klesání končí po jejím překročení po mostku u chaty (chat) Gaskashytta. V jedné se spí, tak usedám za druhou, prázdnou, a snídám.

Dál pokračuji obcházením vodní nádrže Altevatnet, které mi zabere zbytek dopoledne. Je tu hodně mokřin, ale všechny jsou přemostěny dřevěným chodníčkem, tvořeným dvěma rovnoběžně položenými prkny. Mlha se kolem mě drží až do půl jedenácté. V jedenáct usedám na chvíli na břehu jezera a pozoruji trhající se mraky. Za dvacet minut definitivně přebírá vládu slunce.

Od této chvíle potkávám docela dost výletníků, je to tady asi populární oblast. Kolem jezera stojí hodně chat.

Na oběd zastavuji u chaty Altevasshytta, kde pokuřují dvě norské holky ve věku 75 a 76 let. Když se dozvědí, že jsem Čech, hned mi nadšeně hlásí, že jejich oblíbený fotbalový klub včera porazil Bohemians Praha. Jsou tu na tři dny, chatu mají jako základnu a dělají si výšlapy do okolí. Přisedám, dávám si sušit quilt a stan, vařím si oběd a povídám si. Holky tu právě končí. Když odejdou, provedu v přilehlém potoce základní tělesnou očistu a přeperu si prádlo. Včera večer jsem si nešikovnou manipulací roztrhl alumatku ve dví, tak ji teď slepuji. Než jsem se vším hotov, je půl třetí. Pro tentokrát oželím poobědvové schrupnutí a šlapu dál.

Nejprve projdu blízké parkoviště a pak pokráčuji nezpevněnou silnicí přes hráz nádrže. Za ní se ze silnice stává cesta pro Jeepy a já začínám své dnešní stoupání o 579 metrů výše.

Nejprve se držím jeepové cesty směřující k jihu a občas je to pořádná horská dráha.

Jak po ní v některých místech může něco projet, to mi zůstává rozum stát. Ale podél cesty často nacházím složený cestářský materiál. Někde jsem četl, že před časem tu dost řádily záplavy, tak třeba to má nějakou souvislost. Trail se čím dál častěji odděluje, až cestu ztratí zcela.

Hodně mi to připomíná včerejší scénář, až na to, že místo jezer tu teče bystrý potok.

Párkrát jej brodím.

Od včerejška se mi ozývá staré zranění. Před deseti lety jsem si natrhl achilovku. To vlastně odstartovalo změnu mého životního stylu a přivedlo k chození. Deset let jsem od ní měl pokoj a teď se mi začala připomínat. Bolí při delších krocích, mám ji lehce nateklou. Snad se mi tam nerozjede zánět. Uvidíme v Abisku. Zatím si beru „vitamin I“ a šlapu dál.

V sedle také nenacházím kamenné pole. Zato po své levici spatřuji asi čtyřicet domků rozesetých po stráni. Zřejmě usedlost Sámů.

Projdu nezvykle zeleným sedlem, skoro to vypadá spíš jako v nějakém údolí.

Klesám a traverzuji údolí, je tu hodně vody a mokřin.

Dole teče řeka Riksojohka. Tu brodím.

Na protější straně jsem měl v mapě vyhlédnuté místo na nocleh, žel už tam stanuje německý pár (45 a 60). Vyjdu tedy o pár set metrů dál a tam rozbíjím ležení. Alespoň jsem si ušetřil ranní brození jednoho z přítoků řeky. Jsem to tu na exponovanějším místě, než bych si přál. Když zajde slunce za horu, ochlazuje se a zvedá se vítr. Tak 3-4 Bf. Raději pořádně zatěžuji kolíky, kamenů je tu naštěstí dost.

Velkým benefitem větru je absolutní nepřítomnost komárů. Usínám ve 22:15.

33 km (celkem 345 km)