NKL 10. den

V noci se probudím v panice, že někde hoří. Vzpomínky na požáry na CDT jsou pořád živé. Ne, to si jen ta holka v chatě zatopila.

Když v 5:45 vstávám, je po dešti. Obloha je polojasná, s převahou slunce.

Od 6:30 pokračuji v sestupu, kolem se začíná rozprostírat les. Zachytím trochu telefonního signálu, půl hodiny nahrávám blog a řeším neodkladné pracovní záležitosti.

V osm usedám na skalku čelem k slunci, vystavuji se jeho paprskům a snídám.

Chvíli na to docházím k řece Divielva a víc jak kilometr jdu po proudu po jejím pravém břehu. Respektive spíš se prodírám lesíkem podél ní. Ale je to příjemné.

V 9:05 přecházím po visuté lávce na druhou stranu, a pak jdu pro změnu podél jejího přítoku, říčce Anjavasselva.

Ta je o poznání divočejší, plná peřejí. Je převážně slunečno, 23°C. Kráčím po stráních nad řekou a z výšky se obdivuji řece.

V 11:20 přecházím po další lávce a za ní potkávám Janniho (55) a Thiau (40, Finsko), kteří si tu zrovna dávají obědovou pauzu. Varují mě, že dál není žádná, ale vůbec žádná voda. Ať si ji naberu, kolik můžu. Nechce se mi tomu věřit, vždyť do teď byla téměř každých 500 metrů. Dám na ně, velblouduji (vypiji co se do mě vejde) a do batohu beru litr a půl.

Stezka se opravdu od řeky na chvíli odpoutává. Částečně jdu nízkým hájkem, jindy zase loukou. V půl jedné obědvám, po obědě chvíli spím.

Dnes mi to jde pomalu, do určité míry za to může i borůvčí podél cesty. Nemilou skutečností je zvýšený zájem o mou osobu mezi ovády.

Na další vodu narážím po pěti kilometrech. Zdá se, že Skandinávci mají na její nedostatek jiná měřítka.

Ve 14:45 definitivně opouštím řeku a měním západní směr za jižní. Po dvou a půl kilometrech docházím k chatě (chatám) Vuomahytta u jezera Vumajavri. Před jednou chatou „hospodaří“ Thomas (62, Německo) a hned mě zve na kafe. Usedáme spolu na zápraží a dvacet minut si povídáme. Vypráví mi, jak úplně propadl Skandinávii a jak tu musí každý rok alespoň měsíc procourat. Teď jde Nordkalottleden, etapu z Abiska do Kautokeino. Dává tak poloviční trasu za stejný časový úsek jako já. A myslím, že je to tak správně. Může si víc místní krajinu užít, strávit na jednotlivých místech více času. Dokonce míval českého parťáka, ale ten mu před časem zemřel na Covid… Varuje mě, že po sedmi kilometrech začíná dlouuuuuhá ošklivá pasáž jen po kamení, a jestli nechci zůstat na noc, že se se mnou podělí o chatu. Bylo by to milé, pěkně se s ním povídá a určitě bychom si měli ještě co říct. Ale je na mě ještě brzy a je hezky, tak chci ten těžký úsek absolvovat raději za sucha. Kdo ví, jak bude zítra. Děkuji, vracím se na západní směr a širokým údolím stoupám kolem kaskády jezer.

Na vrchu potkám ještě jednu norskou holku a ta mi hlásí, že jestli už jsem unaven, ať raději rovnou zakempím, že dál je to kamenné peklo. Ještě jednou se ohlédnu do zeleného údolí, ale pokračuji.

Ano, je to dvouhodinové poskakování z kamene na kámen. Ale že by v to bylo peklo? Čekal jsem něco, jako loňský úsek Grand Canyonu mezi Deer Creekem a Kanab Creekem. Tady mě to vlastně docela baví.

Dokonce se v jednu chvíli nahlas rozesměji, až mi tečou slzy. Najednou jsem hrozně rád, že jsem tady. Takový ten náhlý nával štěstí, že tady můžu být. Koukám na kopce kolem sebe. Po tomhle se mi víc než rok stýskalo. A jsem tu. Teď. Tady. Cítím jen vděčnost. Náhlý nával emocí. Nedokážu to vysvětlit. Ani svým nejbližším. A jsem rád, že mou “ nemoc“ alespoň tolerují.

V půl osmé začínám klesat, kolem se to zase zazelená a všude teče hodně vody.

Zastavuji ve čtvrt na devět a ještě před tím, než se slunce schová za hřeben, vařím večeři a stavím stan. Už se zase slétají komáři, ale jsou tu znatelně méně agresivní, než jinde.

Udělal jsem koninu. Přes oběd jsem zapomněl dát sušit stan a teď jsem bez rozmyslu hodil quilt na mokrou podlážku. Když jsem na to po půl hodině přišel, byl celý provlhlý. Musím doufat v teplou noc a zítřejší možnost ho usušit. Je hlášený déšť, ale to byl i na dnes a já měl úplně ukázkově slunečný den. Usínám po desáté.

32 km (celkem 312 km)