Noc byla příjemně teplá (10° C). Jakmile vykouknu ze stanu, vidím pod sebou v údolí vrstvu mraků a zatažené nebe nad sebou. Já sám jsem v jasné mezivrstvě. Vycházím v 6:30 a pokračuji v mírném stoupání. Projdu kolem dvou jezer, mávnu na jednu dvojici, právě vylézající ze stanu. Stál přesně tam, kde jsem původně zamýšlel stanovat já, takže jsem rád, že jsem to zapíchl dřív.
Cesta se za jezery mění v suťoviště a po něm šlapu dalších 75 minut.
Před osmou přecházím svůj dnešní nejvyšší bod (1 028 m.n.m.) a zároveň začíná mžít. V 8:15 opouštím suť, najdu si závětří a snídám. Po komárech stále ani památka. Skrze mrak se snaží probojovat slunce. A chvílemi se mu to opravdu daří. Mžení ustává. Cestou dál ještě nějakou suť potkávám, ale je jí čím dál míň. A zároveň zaznamenávám druhou ztrátu. Na jedné z hůlek mi chybí špička. Zřejmě zůstala zaklíněná někde mezi kameny. Nebyla originální, už byla x-tá v pořadí. Špička vydrží vždy tak 2 000 km náročným terénem. Ale mě nenapadlo vzít si s sebou náhradní. Tak buď seženu novou v Abisku, nebo holt jeden díl hůlky obrousím tak, že mu nakonec zazpívám blues na cestu poslední.
To už ale scházím do údolí, kterým začíná Øvre Dividal National Park. Na jeho dně je chata (chaty) Dærtahytta (721 m.n.m.).
Cesta dál vede širokým údolím, víceméně po rovině na jasně čitelné stezce. Je to odpočinková pasáž s desítky jezer kolem.
Čas od času vyleze slunce, teplota 18°C. Jde se mi v tom moc hezky. V půl dvanácté usedám k obědu a malému schrupnutí.
A dobře jsem udělal, že jsem s pauzou neotálel. Když se po devadesáti minutách vydám dál, narážím na asi dvoukilometrovou pasáž plnou pořádných mokřisek, vlastně spíš močálů. Místy západám celým lýtkem.
Vrací se moji dobří známí – komáři. Nechce se mi nasazovat moskytiéra a dlouhé nohavice, takže zkouším repelent. Naposledy jsem ho použil na CDT 2018 a jen mě z něj bolela hlava. Zabírá okamžitě. Komáři převážně ztrácejí zájem a mně se špatně nedělá.
U širšího brodu potkávám v půl páté odpočívající Švédku (30), která má dnes namířeno do stejného cíle – chaty Dividalshytta. Ale narozdíl ode mě od ní má klíč.
Za brodem přichází dnešní jediné prudké stoupání. Je to jen cca 200 výškových metrů, pak vstupuji do širokého sedla a posledních 100 výškových metrů je pozvolných.
Po většinu odpoledne mám slunce, mraky hrají po okolní krajině stínové divadlo a já si zplna hrdla vyzpěvuji do kroku.
K chatě musím klesnout 430 metrů a na západním obzoru se přede mnou objevují těžké mraky, ze kterých jasně prší. Stává se mi z toho závod a zrovna je to dost nepříjemný padák dolů. Vítr občas přinese pár kapek. V 19:20 docházím ke dvěma chatám Dividalshytta. U spodní z nich stavím stan. Na kus řeči přichází Chris (55, Irsko), který obývá horní chatu. Jeho přítelkyně jde Nordkalottleden opačným směrem a on ji mezi Abiskem a Kilpisjärvi doprovází.
Zdá se, že déšť mě obešel, teď prší tak tři kilometry směrem na jih.
Večeřím na sezení u ohniště před chatou a ve čtvrt na deset už jsem v peří a zavírají se mi víčka.
Ještě mě probudí, když ve 21:45 doráží Švédka. Stihla to do chaty jen tak tak. V deset se spouští déšť.
32 km (celkem 280 km)
Dobrý den Jakube,
opět parádní čtení s úžasnými fotkami. Jak moc jsme se na to těšili!
Děkujeme a ať to šlape!