NKL 8. den

Přispím si i dnes. Jakmile opustím stan, hned nastoupí krvemilná jednotka ke snídani. Dám jim napít jen kapku a v 7:15 začínám šlapat. Za chůze o mě ztrácejí zájem. Obloha je polojasná, 15°C. Cesta je horská dráha s krátkými výstupy a sestupy. Deset metrů nahoru, deset metrů dolů. Na snídani zastavuji už za půl hodiny na malém vršku, kde mám naději, že mě kvůli většímu vánku nebudou tolik otravovat komáři a kde mám hezký výhled do kraje.

V devět docházím k chatě (chatám) Gappohytta. Kolem je dost stanů, ve kterých se to začíná probouzet.

Terénní „houpačka“ se zmírňuje, začíná být táhlejší. Postupně se stáčím víc a víc na jih. Na pět kilometrů přecházím do Švédska.

V půl jedenácté docházím k sezónní říčce, která ani není v mapách. Je roztažené na čtyřicet metrů a plná kamenů. Po nich se snadno skáče na druhou stranu. Už to vypadá, že to zvládnu suchou nohou, když tři metry před břehem uklouznu a po hlavě zahučím celý ve vodě. Poslední metry dobrodím. Nemám ani škrábnutí a co je mokré, uschne.

Od rána vytrvale stoupám a teď se dostávám do kamenitého táhlého průsmyku. Jde mi to pomalu, ale nemám kam spěchat. Také se na mě z východu tlačí mraky, v půl jedné začíná poprchávat. V předtuše většího deště usedám pod větší kámen a rychle poobědvám.

Převlékám se a přebaluji do dešťového módu. Naštěstí prší jen asi půl hodiny. Jako celou dobu dnes, i tady potkávám spoustu jezírek.

Také třikrát přecházím zbytky sněhu, vždy tak třicet metrů dlouhé. Sníh je tvrdý, neboří se, ale zvlášť po dvou, které jsou ve svahu, kráčím s respektem.

Ve třičtvrtě na dvě projdu sedlem (965 m.n.m.) a začínám sestupovat do údolí.

To je úplně pohádkové. Jeho zeleň úplně bije do očí, uprostřed teče divoký potok, přes který několikrát brodím. Je o dost dravější, než předchozí brody, ale bez komplikací. Z okolních kopců co chvíli padá vysokým vodopádem voda.

Co chvíli se zastavuji a obdivuji okolní zvrásněné kopce, mizející v mracích. Ve čtyři docházím až na dno příčného údolí (448 m.n.m.), kterým protéká divoká řeka Rostaelva. U ní stojí čtyři chaty Rostahytta Všechny jsou zamčené. Usedám na terase jedné z nich a třičtvrtě hodiny odpočívám. Sundám mokré boty a ponožky, ať se nohy na chvíli nadýchají. Svačím oříšky a dojde i na krátké zdřímnutí. Když se zvedám k odchodu, přichází dva rybáři (35, Norsko) i s úlovkem, který se chystají poobědvat.

Po staré visuté lávce přecházím řeku.

Na druhé straně opět začínám stoupat. Konečně cítím únavu, ale zatím to není nepříjemné. Chvíli před osmou začne trochu mrholit a já koukám po místě na spaní. Dnes je to v kamenitém terénu trochu náročnější, ale uspěji (915 m.n.m.). Mám to i s dramatickým výhledem na protější kopce. A nejsou tu komáři!

Večerní rutina mi zabere dvě hodiny a v deset usnu ve chvíli, kdy řeknu: „Díky za další krásnej den.“

30 km (celkem 248 km)