NKL 7. den

Jak jsem si slíbil, tak jsem udělal. Přispím si, zajdu na bufetovou snídani v kempu, dokoupím, co jsem včera zapomněl, zabalím se a v 10:00 vyrážím. Musím se dostat na druhý, severozápadní cíp města. I tady je město nadnesený pojem, je to jen pár baráků roztroušených na sedmi kilometrech podél silnice, s velkou prolukou. Do kroku mi vyjí huskyové. Jenže po kilometru mi to přijde divný, že šlapu mimo pěšinu přímo po silnici. Koukám do mapy a zjišťuji, že jsem si ji ráno špatně načetl. Trail obchází silnici po stráni na severovýchodní straně. Stojí mi to za to se kilometr vrátit a dál šlapat po zelených loukách s výhledem na jezera a stáda pasoucích se sobů.

Procházím velkým kempem a definitivně Kilpisjärvi opouštím. Ve dvanáct zmodrá obloha a prvně naplno zazáří slunce. Poprvé jdu do kraťasů.

V půl druhé naposledy přecházím silnici a podél jezera Siilasjärvi se stáčím k západu.

Lehce stoupám (300 metrů), projdu sedlem, a pak traverzuji jižní stranu hřebene. Cesta je to kamenitá, ale dobře se po ní jde. Jen je tu nezvykle mnoho výletníků, kteří bez hůlek pomalu a opatrně balancují na kamenech a ucpávají cestu. Zachrání mě až vodopád Kitsiputous, kde si velká skupina dává pauzu a já je mohu obejít.

Pro mě je to dnes úplně snová procházka, odměna za minulé pošmourné dny. Perfektní počasí, fantastické výhledy do kraje, dobrá stezka.

O půl třetí potkávám Manon (44, Holandsko), se kterou jsme si psali na facebookové skupině Nordkalottleden, že se tu budeme vyskytovat ve stejný čas. Ona dnes začíná, jde úsek z Kilpisjärvi do Kvikkjokku (600 km). Jdeme spolu asi hodinu, povídáme si. Mimo jiné zmíní, že za pomoci Google překladače čte blog moji polské souputnice ze CDT – Zebry. Zase jednou mě to utvrzuje, jak je ten náš chodeckej svět malej. Zebra teď mimo jiné šlape Japonsko a její blog je velmi inspirativní. (http://acrossthewilderness.blogspot.com)

My s Manon docházíme ke žluté mohyle na kraji jezera Golddajávri, vyznačující trojmezí Finska, Norska a Švédska.

A já tu opouštím nejen Manon, ale i Finsko a vracím se na norskou stanou.

U první chaty Goldahytta si udělám 20 minut pauzu s pytlíkem oříšků. Dalších 3,5 km pokračuji podél jezera přes nesčetné mokřady, které jsou ale všechny přemostěny dřevěným chodníčkem. Je to neskutečné, ale dnes si celý den uchovám suché nohy.

Další třistametrové nastoupání a posledních pět kilometrů kráčím po náhorní plošině, směrem k blížícím se horám, poseté spoustou malých jezírek.

Hodně mě překvapuje, kolik je tady zeleně. Celé to dnes zakončím přechodem dvou malých kaňonů. Mám úplné déjà vu za loňskými utažskými kaňony. Za nimi zůstává krajina zvrásněná řadou minikopečků. Za jedním z nich si krátce před osmou vybírám ležení. Moc se těším na první širák, už se mi stýská. Ale jakmile usednu k přípravě večeře, najednou se ze všech stran slétnou komáři. Mám pocit, že pozvali i přespolní. Natahuji dlouhé nohavice, moskytiéru a opět stavím stan. Jen dvířka do předsíňky si nechám srolovaná, abych měl výhled do kraje.

Zaznamenávám první ztrátu, chybí mi sněhový kolík. Odpoledne jsem svačil dvě vejce, která jsem si odložil od snídaně, a kolíkem jsem si vyhrabával díru pro skořápky. Zapomněl jsem ho uklidit. Nahrazuji ho malým klacíkem. Večeřím Ramen, jsem ještě plný ranní obří snídaně. Večer mám líný, obvyklé rituály protahuji, jako bych nechtěl, aby tenhle den skončil. Dnes to bylo za odměnu, mám nakoukáno krásy na několik měsíců dopředu. Usínám v deset (norského času).

32 km (celkem 218 km)