NKL 6. den

Přes noc několikrát sprchne. Nad ránem mě probudí zvonec na krku nějakého chovného zvířete, které prochází kolem, ale zahlédnout se mi ho nepodaří. Už pořádně nazaberu, tak pro jednou vstanu časně a vyrážím v pět. Dnes chci dojít do své první zásobovací zastávky, městečka Kilpisjärvi, tak ať tam stihnu všechno za večer a zbytečně se zítra nezdržuji.

Je 11°C, mrholí, ale jen lehoučce. Na vlhkých kamenech teď musím opatrněji, než večer. Potřebuji se dostat na pravý břeh řeky. Po necelých dvou kilometrech narážím na ceduli, že jsem na alternativní trase k brodu, protože most přes řeku byl stržen. Trasa byla přeznačena (překolíkována). Já si ale vzpomínám, že jsem před odjezdem někde četl, že už postavili most nový. Kouknu do mapy, vrátím se, najdu původní cestu a po patnácti minutách opravdu nový most nacházím.

Pravda, vody je tu tolik, že by se tu brodit nedalo. To až za dalších třicet minut docházím k místu, kde je řeka rozlitá snad do stometrové šířky. Pravděpodobně sem vede i brodící obchůzka.

Řeka se vlévá do jezera Meekonjärvi, které obcházím morénovým polem. Na jeho jižním cípu je pár chat, kde se právě probouzejí nocležníci.

Začínám nastoupávat a když se dostanu pod okraj mraků, usedám v 8:30 ke snídani. Mám to i s krásným dramatickým výhledem na vodopád.

Dál už šlapu v mraku. Paní správcová měla včera pravdu. Není vidět na víc jak 100 metrů. Za chvíli se z mlhy vyloupnou dvě postavy jdoucí stejným směrem. Zkouším konverzovat, ale s angličtinou ani s lámanou němčinou se nechytám. Překvapivě zabere až ruština. Jsou to dva Litevci, kluk a holka (30), kteří objíždějí Skandinávii autem a vždy si udělají jen krátký výlet v místě, do kterého dojedou. Teď se vrací z hory Halta, kterou jsem včera vynechal. Moc víc si ale nepokecáme, protože i jejich bukvy jsou překvapivě horší, než ty moje.

Na chvíli se zdržím, chytám telefonní signál. Nahrávám alespoň dva deníkové zápisy, třetí musí počkat do města. Nahrát jeden den mi vždy zabere tak 10 minut a já teď nechci ztrácet čas. Když „své“ Litevce znovu doženu, zrovna mudrují nad další řekou. Jsou nešťastní, že nejde překonat po kamenech. Jen je pozdravím a prosvištím vodou. Jen smutně koukají a začnou si zouvat pohorky. Evidentně nemají ani boty na brození.

Musím vzít na milost finský způsob značení cest kolíky. Navzdory mé včerejší kritice to vlastně funguje docela dobře, vždy od jednoho kolíku vidím na druhý a finští značkaři s nimi nešetří.

V půl dvanácté se přehoupnu přes hřeben (978 m.n.m.). Mrak zůstává opřený o jeho severní stranu, já na jihu vystupuji z mlhy, mžení ustává.

Potkávám hodně turistů v opačném směru. Všichni míří na Halti. Směji se, jak funguje stereotyp o finské nemluvnosti. Mám ve zvyku na cestě každého na potkání oslovit a prohodit alespoň pár vět. Oni jsou vždy hodně překvapení a chvilku jim to trvá, než si uvědomí, co se vlastně děje. I když se pak ukáže, že mluví velmi slušnou angličtinou. S Nory, nebo jinými národy tu tenhle problém nemám. Ten děs ve finských očích, že je někdo oslovil, je až zábavný. Časem přibudou i osamělí muži s rukama v kapsách, desítky minut zírající do jednoho bodu ve vodě.

Sestupuji k soustavě jezer Saarijärvi. I tady je pár chat k přenocování. Nacházím si místo na břehu, napodobuji mlčenlivé finské zírače do vody a u toho rychle poobědvám, tentokrát výjimečně bez vaření. Dnes opravdu peláším, žene mě vidina sprchy a čistého oblečení. I když kdo ví, poslední dva dny mě podezřele nechávají na pokoji komáři. Třeba je intenzivní pot a zatuchlé oblečení ten nejlepší repelent.

Praskne mi spona upevňující prsák k ramennímu popruhu. Po víc než 7 000 km používání v náročných podmínkách už má asi nárok. Uvazuji prsák na uzel a jde se dál.

Mezi jezery zase hodně skáču přes kameny pokryté mechem. Teda teď jsem rád, že není vlhké. Přehoupnu se přes nízký kopec a kolem šesté se dostávám do Kilpisjärvi.

Poptávám nějaké levné ubytování, ale hostelu se nedopátrám. Končím v kempu a pronajímám si malou chatku.

Je to tedy za dvojnásobek částky, než na kterou jsem cílil, ale jiná možnost není. A já potřebuji hlavně přes noc dobít baterky. To by se mi za dvě hodiny vysedávání po hospodách nepovedlo. Narozdíl od předchozích cest jsem zatím nemohl pořádně využít solární nabíječku, ani nejsou po cestě hospody, kde bych průběžně dobíjel. Nakonec mě přesvědčí i skutečnost, že v chatce je sauna. A být ve Finsku a nevysaunovat se?

Rychle se sprchuji a v ruce peru prádlo (v chatce měla být i pračka, leč není). Mizím do kempové hospody, dávám si burgra ze sobího masa.

Ostatně první soby, které jsem tu potkal, jsou až tady ve městě. Vypadají tedy spíše jako olezlí toulaví psi, než jako důstojní obyvatelé divočiny.

Ještě stihnu dokoupit proviant na dalších 200 km. Místní supermarket je velmi dobře zásobený, včetně spousty sušeného jídla.

A pak už přebalování, sušení, hovory s domovem, opravy a sauna. Jako příjemná je, ale pořádně se mi ji rozhicovat nepodaří, slabých 60 stupňů… Trochu zklamání, ale kvůli tomu tu nejsem. Alespoň v ní dosušuji vyprané prádlo. Spát jdu až o půlnoci, ráno si přispím.

37 km (celkem 186 km)