NKL 5. den

V noci klesá teplota, raději schovávám filtr na vodu pod quilt. Ale nakonec je jen 5°C. Když v 6:20 vyrážím, jsem ještě obklopen mlžným oparem. Traverzuji táhlé kopce, čvachtám v mokřinkách. Ze všeho nejvíc mi to připomíná severní Skotsko. Zvedá se studený vítr (2-3 Bf), který umocňuje pocit chladu (8°C).

V osm se před větrem schovám za velký kámen, snídám a koukám do údolí. Zkouším, jestli i pod mraky není schopen fungovat můj solární panel. Vypadá to, že něco málo dává. Tak jde na vrch batohu a začínám lehce dobíjet power banku.

Jak tak jdu proti větru, začínají mi slzet oči. Vítr naštěstí rozehnal i zbytky oparu kolem, a tak se mohu kochat.

Jen nade mnou je obloha ještě šedá. Podvědomě si začínám zpívat:

Sluníčko vylez
nad ten černý les
Zasviť nahoře
Od hory k hoře

Musím se tomu smát – zničeno nic se mi vybavil 30 let starý popěvek, který vymyslel Pavel Klusák pro náš školní film Vynález Krásy, paradokument o muži, který zkonstruoval Karla Gotta. Snažím se vzpomenout na další slova:

Ať mě potěší
Ptáci v ořeší
Ať mě pozdraví
Pramen bublavý

A dál už nevím. Ten film je ještě k vidění na iVysílání České televize, dodnes mě baví.

Procházím k většímu jezeru Čoalbmejávrrit, odkud dál vedou vyježděné koleje od čtyřkolek. Nesmím se nechat zmást: trail se od nich za chvíli odděluje.

V 10:15 potkávám Grétu (20, Mnichov). Je oháknutá jako žurnálový hiker trash, lehké běžecké boty (vůbec první, které tu na někom vidím) na zádech batoh Hyperlight, návleky od Dirty Girls… Nordkalottleden je její první dálková trasa, ale příští rok chce jít HRP a sní o CDT. Povídáme si asi 15 minut.

A z pod mraku vykoukne slunce! Sice jen na chvíli, ale vypadá to, že ne naposledy. Nepříjemný vítr ustává. Jdu dál touhle pohádkovou krajinou, připomínající golfové hřiště pro obry. Po přebrození řeky Tahpesjohka přepírám část prádla.

Míjím chatu Somashytta a v poledne překračuji hranici s Finskem. A také tím vstupuji do Käsivarsi Wilderness Area.

Zaznamenávám změnu značení. Místo mohylek (mužiků) jsou tu do země zapíchané dřevěné kolíky se žlutou hlavičkou. Vypadá to profesionálněji, ale na větší vzdálenost jsou hůře vidět.

Za řekou Sieiddejohka usedám v jednu k siestě a dávám sušit vše, co v minulých dnech navlhlo. A v tom začne krápat. Naštěstí je to jen dvouminutová přeháňka.

Teplota už je na 22°C, co chvíli vykoukne slunce. Je mi tu tak dobře, že si protáhnu siestu na dvě hodiny.

Když už se zvedám, vidím jak tu brodí dvě holky (Laura a Suzanne, 60, Finsko), co chodí jako všichni místní v těžkých kotníkových botách. Zastaví se, sundaj batoh, odvážou boty na brození, přezují se, přivážou pohorky, nahodí batoh, přebrodí, sundaj batoh…. To, co já zvládnu za jednu minutu, z toho ony mají projekt na deset minut. A když tady počítám tak s patnácti brody za den, to jsou rázem dvě a půl hodiny. Hike your own hike.

Projdu kolem první finské chaty Kopmajoky pro tři osoby. Fascinuje mě, že i když tahle chata je zdarma, je u ní dřevník plný nasekaného dřeva na otop volně k dispozici.

Začínám stoupat, míjím několik sněhových jazyků.

Terén se stává kamenitější. Kolem půl páté přecházím široký hřeben (989 m.n.m.) a začínám sestupovat k velkému jezeru Pitsusjjärvi. U něj nacházím chatu a před ní velkou ceduli s instrukcemi pro jezdce se psím spřežením ve čtyřech jazycích. Jedním z nich je čeština!

Vím, že jízda se psím spřežením je u nás populární. Netušil jsem ale, že tolik. Nakouknu do chaty a prohodím pár slov se čtyřmi dnešními nocležníky (samí Finové). Vede odtud cesta na horu Halti, na níž se nachází nejvyšší bod Finska. Chvíli jsem uvažoval, že bych si na ni vyběhl. Těch 35 km / den navíc bych zvládl. Ale správcová chaty mi hlásí, že zítra má být téměř nulová viditelnost. Tak snad příště, až zas někdy budu mít cestu okolo.

Pokračuji dál na jih podél jezera a následně podél řeky Pitsusjoki z něho vytékající. Cesta je stále více kamenitá.

Kousek za vodopádem Bihčosgorži mě chytá déšť.

Celý den se udržím v suchu a teď mám zmoknout? Měl jsem v plánu dojít na místo o 4 km vzdálenější, ale co. Procházím kolem hezkého plácku, chráněného ze třech stran terénní vlnou a stavím stan, než se rozprší víc. Je 20:15. Jakmile dostavím, déšť ustává…

Trochu mě mrzí, že jsem se nechal vycukat těmi několika kapkami. Obzvlášť když zjistím, že je vlastně o hodinu méně. Moje chytré hodinky mě přechytračily. Automaticky se přepnuly do finského časového pásma (+1 proti našemu a norskému). Ale pak se uklidním. No co, tak si udělám hezkej večer, stihnu napsat deník před usnutím a mám pěkné místo k noclehu, dobře chráněné před větrem. Navíc, pět minut nato, co jsem zalezl do peří, začíná skutečně pršet. Skoro z toho mám radost. Usínám ve 22:45 (finského času).

32 km (celkem 149 km)