NKL 4. den

Když v 6:30 vycházím, zjišťuji, že mi nefunguje foťák. A to mi večer ještě přišel nabitej. Že by voda? Pro jistotu z něj vyndávám baterku a nějaký čas holt budu fotit na mobil.

Neprší, odkládám pončo i bundu, jen sukni do deště si nechám kvůli mokrému porostu. A dál se prodírám „džunglí“ po levém břehu řeky. Kapradí dosahuje místy až po ramena. Vím, že tu žijí rysi, rosomáci a medvědi, tak si raději v tom nepřehledném porostu prozpěvuji. Zatím o sobě ale dávají vědět jen komáři.

Přes většinu vodních přítoků vede lávka. Co chvíli potkám nějaký vodopád. Pod jedním z nich brodím.

Na snídani zastavuji paž v 8:45 u chaty, na místě zvaném Sieima. Usedám na verandě a zkouším dobít foťák. Dělám si delší snídaňovou pauzu než obvykle, užívám si, že neprší. A foťák zase fotí, uf…

Přestože jdu stále podél vody, terén rozhodně není jednotvárný. Občas lezu do stráně, občas je tu mokřad a pak zase hromada kamení. Nenudím se, ale rychle nejdu.

Po jedenácté se začínají na řece objevovat dlouhé motorové lodě, vezoucí turisty k vodopádům. Ne každý se k ním chce (nebo může) prodírat „džunglí“.

Tou dobou už se stezka kultivuje a jsou tu i úseky, které připomínají lesní pěšinku, zvoucí na nedělní procházku. Po patnácti kilometrech docházím na trail head.

K mému překvapení tu v altánu hoří oheň a hned se tu objeví Julian a Tina (30, Bavorsko) se svým patnáctiměsíčním synkem Felixem. Jsou na několikatýdenní cestě obytnou vestavbou po Skandinávii.

Využívám jejich pozvání k ohni. Vařím si tu jako oni oběd a hodinu si povídáme. Hrozně mě baví rodiny, které takto dokáží cestovat i s malými dětmi. A Felix vypadá nadmíru spokojeně. Mimo jiné si nad ohněm opékají chlebové těsto, takže mám prvně na trailu možnost ochutnat domácí chleba.

Míjím informační turistické centrum Saraelv, kde se dá i noclehovat. Po silnici jdu jen necelé dva kilometry, a pak začnu prudce stoupat západozápadojižním směrem. Potkávám pár výletníků. Stoupání je to poměrně ostré, potřebuji se dostat asi o 700 metrů výš. Kolem řeky jsem se pohyboval cca v 80 m.n.m.. Jdu pomalu, hlavně kvůli spoustě borůvek. Míjím další impozantní vodopád Sarafossen. Musím uznat, že Nejvyšší tu na vodopádech nešetřil.

Mezi 300 – 400 m.n.m. mizí stromy a já se vracím zpět na holou planinu s výhledy do okolí.

Teď už to má vysloveně horský charakter, přestože jsem dost nízko. Stoupání se zmírňuje, vždy jdu několik stovek metrů po rovině a pak zase stoupám. Takové andělské schody, jako bývaly na starých formanských cestách, aby si koně mohli čas od času odpočinout. Cesta je dobře značená mohylkami, povrch je příjemně měkký a vody je tu stále dostatek. Mám rád, když takhle vidím, jak se daleko přede mnou stezka klikatí.

Okolo šesté vcházím do mraku, míjím řadu jezer.

Přesně v osm začíná mžít, nejvyšší čas postavit stan.

Připomíná mi to stanování v Pyrenejích, jen ty ovce mi tu chybí. Zato tu poprvé není jediný komár! Dnes si vařím své oblíbené kuře korma a těším se, že by se v příštích dnech mělo začít vyjasňovat. Zatím se mi ještě daří udržovat věci na spaní suché, ale už by to stálo za to mít možnost přes den všechno proluftovat. A taky už bych si potřeboval vyprat. Ponožky zvládám, ty si na sebe můžu obléci i mokré, stejně se hned namočí. Ale už by si to zasloužilo i triko a trenýrky.

Usínám před desátou.

30 km (celkem 117 km)