Jak se pozná, že ještě nejsem dost unaven? Po nočním psaní deníku se mi nedaří znovu usnout. Přestávky mezi přeháňkami se zvětšují a já poslouchám vítr a decentně prozpěvující ptáky.
Když v 5:30 vstávám, je po dešti. Pokračuji dál pěknou širokou cestou, kochám se pohledy na jezera.
I když se pak cesta změní na úzkou pěšinu, je extrémně dobře značená. Co chvíli míjím mohylku s červenou značkou.
V půl osmé prvně brodím (řeka Njárgajohka), i při 9°C je to bez problémů. Cesta mě baví, občasná mokřinka je spíš zpestření, než komplikace.
Občas se přežene drobná přeháňka, ani mi to nestojí za vytažení ponča. Za to na západním obzoru vidím z nebe padat provazce vody. Snad se vyprší, než tam dojdu.
K snídani usedám na kraji březového hájku v 8:15. Na snídani se slétnou i do té doby nepřítomní komáři, nasazuji moskytiéru.
Od vyjití lehce stoupám, kolem mě začínají ze země vyrůstat větší a větší kopce. V jedenáct překročím malý hřeben 552 m.n.m.) a začnu padat do údolí. Tam znovu brodím, kufruji v mokřině a opět stoupám na holou náhorní plošinu.
Místní jezera zvou ke koupání, ale drobné poprchávání a teplota vzduchu 13°C mě od toho odradí.
Po dvanácté začnu výrazněji klesat několikrát brodím a z poprchávání se stane déšť. Najednou přibývají stromy, vedle břízek i borovice a náhle jsem někde úplně jinde. Je to taková Foglarovská romantika.
Obědvám schovaný před deštěm pod rozsochatou borovicí.
Poslední metry klesání jsou dost výrazný padák. V půl třetí docházím na dno údolí, kde mě svým hučením vítá řeka Reisaelve. Ze skály tu padá mohutný vodopád Imofossen. Dlouho chodím okolo a jen se bažím pohledem. Říkám si, že by se tu skvěle spalo a hned také narážím na tábořiště.
Pokračuji po pravém břehu řeky, je to rozmanitá skalní prolézačka. Jen to mokré kamení vyzývá k větší opatrnosti.
Potkávám kluka s batohem velikosti almary na zádech – Petter (35, Norsko). Říká, že poslední dva dny strávil v nedaleké turistické chatě Nedrefosshytta. Nechtělo se mu do deště. Chata je bez obsluhy, po zaplacení poplatku na stránkách norského turistického svazu dostane člověk kód k zámku. A hned mi ho diktuje. Říká, že už toho má pro dnešek dost. Divím se, vždyť k té chatě jsou to jen 4 km. Možná to dělá ta krosna na jeho zádech, co vypadá spíš jako orchestrion.
Cesta kolem řeky je nadmíru romantická, chvíli vede po břehu, chvíli stoupá prudce do stráně. Jsem rád, že pár desítek metrů exponovaného terénu je ve skále upevněné ocelové lano. Potkám jeden finský pár – otec se synem. Potřebuji se dostat přes řeku, dost se bojím brození, protože vody je tu hodně a proud silný. Naštěstí přes ni vede visutá lávka.
Za ní potkám kluka ze Španělska, co má namířeno na Nord Cap. Říká, že se těší, až skončí cesta touhle džunglí. Moc netuším, co tím myslí.
Přicházím k chatě, o níž mi říkal Petter. Alespoň do ní nakouknu. Je naprosto luxusní. Místa na spaní je tu pro 16 lidí v několika ložničkách, kuchyňka, společenská místnost a sauna. Kamna ještě nevychladla. Neodolám, přisouvám k nim židli a půl hodiny si opřený o ně nahřívám záda. Samozřejmě jsem v pokušení nejít dál a zůstat tu přes noc. Ale nezaplatil jsem, nebylo by to fér. Zvedám se a vracím se na déšť.
Záhy pochopím, co ten chlapík ze Španělska myslel tou džunglí. Cesta zarůstá vysokým kapradím a vůbec, po dvou dnech na převážně hole pláni je to vyslovený prales. Komáři tu nerespektují, že mají být za deště zalezlí, a tak přichází ke slovu moskytiéra. Chvílemi džungle ustupuje a já si v kaňonu obklopeném z obou stran skalní stěnou připadám spíš jako na americkém západě.
Po pěti kilometrech potkávám další chatku (Vuommádatkoia), tentokrát výrazně spartáňštější, jen jedna malá místnost, dvě postele, stůl a železná kamna. Za to je volně k použití. Vedle je hromada dřeva, na stěně visí sekera a pila. Ale já chci ještě kousek šlapat. Po půl hodině dalšího prodírání se kapradím potkávám posledního dnešního chodce, pětadvacetiletou holku ze Švédska. Ta malá chatka je její dnešní cíl. Od půl osmé vyhlížím plácek k noclehu, v téhle džungli to bude dost výzva. Chvíli se zdržím pozorováním vodopádu Mollisfossen na druhém břehu.
V půl deváté konečně uspěji a nacházím tábořiště s ohništěm, grilem na masivní trojnožce a lavičkou se stolem. Stolu za neustávajícího deště nevyužiji, zato trojnožku nad ohništěm používám k zavěšení pytle se špinavou vodou pro filtraci vody z řeky. Rychle stavím stan. A znovu prožívám velkou lábuž po převlečení do suchého. Dnes si vařím veganskou Indii – mungo s quinou – od jedné malé české značky a je to skvělé. Je příjemné mít jednou trochu lehčí jídlo.
Poslouchám déšť a řeku za ním. Zase si jednou libuji, kolik jsem toho za jeden den zažil. Jeden den tady vydá za celotýdenní standartní dovolenou někde u moře. Usínám v půl jedenácté.
36 km (celkem 87 km)
Kde pořád bereš to suché oblečení? Stačí ti to uschnout přes noc ve stanu a nebo přes den po cestě? Ale to také často prší a vypadá to, že vzduch je dost vlhký… tak by mě zajímal tvůj trik 😉 Jinak krajina vypadá úžasně!!
Je to jednodušší, než to vypadá. Pořád si držím suché prádlo na noc a ráno se zase převléknu zpět do mokrého.