NKL 2. den

Kolem čtvrté se rozprší. Vyrážím ve čtvrt na osm, směr sever. Charakter krajiny je pořád stejný, hodně mokřin, stezka se často ztrácí. Na prvním kopci nacházím malou mohylu a piknikovou lavičku. Déšť akorát polevil, dávám si tu svou první snídani s výhledem.

Zakrátko přecházím první řeku, ale je to brnkačka: je téměř celá ukrytá pod kamenitým řečištěm.

Pořád mám v sobě tendenci u každého vodního zdroje zastavit a dobírat. Je to ve mně zakořeněné z loňského pouštního trailu. Ne, tady opravdu nedostatkem vody trpět nebudu. Dokonce začínám rezignovat na filtraci: pokud je to malý potok a teče. Prý tu nefiltruje skoro nikdo.

V půl jedné déšť jako na zavolanou polevuje. Rychle usedám pod břízku a vařím si oběd.

Krajina se začíná mírně vlnit a dochází i na občasné výhledy.

Krátce před desátou přejdu okresku a asi kilometr jdu po nezpevněné silnici. Docházím do malé samoty, kde se nachází chata Madam Bongo’s / Čunovuohppi fell hut. Tady končí první oficiální etapa. Nezahlédnu človíčka. Trail se stáčí na západ. Ubývá stromků a mokřin. Relativně. Několikrát překonávám vodní tok, ale většinou suchou nohou po kamenech. Teda, já se pak často vzápětí probořím do smrdutého bahna. Že mi tady nohy neuschnou, s tím už jsem se smířil. Stále prší, ne intenzivně, ale vytrvale, teplota se drží na 12°C. Výhodou deště je, že jsou zalezlí komáři. Teda většina z nich.

Jednou vyplaším trojici ptáků, kteří pak na mě nepříjemně blízko nalétávají. Zřejmě se mě snaží zahnat od hnízda s mladými.

Stále nikoho nepotkávám, jen podle stop odhaduji, že přede mnou jde někdo v těžkých botách, tak s půldenním náskokem. Až v půl třetí míjím v protisměru jdoucí švédskou trojici (60) a ta mi můj předpoklad potvrdí – několik hodin přede mnou jde americký pár. Upozorňují mě na skrytou odbočku na následujícím kopci. Prý tam dost zakufrovali. A mně se to vzápětí stane také. Dvakrát odbočku přejdu, dost se motám. Teď mířím téměř na čistý sever. Před pátou míjím velkou mohylu a scházím k jezeru Rájsjávri.

Po jeho břehu pak pokračuji až k chatě s obsluhou, kde většina chodců končí druhou etapu. Jsem v pokušení zalézt na noc do sucha, ale dnes to ještě překonám.

Cesta se stáčí na severovýchod a já vstupuji do národního parku Reisa.

Zažiji dramatickou chvilku, když zjistím, že nemám telefon. Vracím se zpět a nacházím ho válet se v blátě. DG! Hrudní kapsu mám krytou pončem a evidentně jsem se do ní netrefil, když jsem do ní před chvílí telefon schovával. Uff…

Přijde mi, že cesta dál je udržovanější. Možná i proto, že skrz následují bažiny vede dřevěný chodníček.

Stav vody je ale tak vysoký, že se do ní prkna pod mou váhou prohýbají.

Uprostřed močálů protéká řeka Čijéknaljohka a já prvně regulérně brodím.

Hluboké to není a proud je mírný.

Opouštím močál, lehce stoupám a začínám se rozhlížet po plácku na nocleh. Nevýhoda většího stanu je, že musím vyhledat větší rovnou plochu. Uspěji ve čtvrt na devět.

Dnes nejprve stavím, hned mizím uvnitř a převlékám se. Až pak dojde na vaření v předsíňce. Dnes je to Mexická rýže – dojídám zbytky proviantu z Hayduku.

Důsledně se promazávám, abych předešel opruzeninám. Přes celodenní mašírování v dešti se cítím spokojen. Zítra by mělo pršet o něco méně. Tak snad. Aby mě nebudilo nekonečné světlo, dávám si nákrčník na oči a před desátou usínám.

39 km (celkem 51 km)