Nakonec se mi podařilo připojit se na místní WiFi (letiště ho nabízí zdarma na 4 hodiny) a publikovat první deníkový zapis. Stavím se do fronty k přepážce transferů, chybí mi totiž boarding pass na poslední let. Při online check inu mi ho nevystavili a nepovedlo se to ani na ruzyňské přepážce. Ať prý to zkusím tady. Stojím ve frontě 90 minut, přede mnou spousta naštvaných lidí, kterým uletěl spoj. Když na mě dojde řada, dostane se mi vysvětlení, že s dotyčným lokálním přepravcem nemají smlouvu a nemohou mě u něj odbavit.
Ještě že jsem zprovoznil WiFi. Koukám na stránky té malé dopravní společnosti (Wideroes Flyveselskap) a hele, tady se mi online check in zdaří.
V půl třetí uléhám na sedačky a podaří se mi dvě a půl hodiny spát (s jedním přesunem kvůli chrápajícímu spolunocležníkovi). V pět letiště ožívá a s ním i já.
Můj spoj má lehké zpoždění, odlétám v 6:50. Ale buď má pan pilot plyn přišlápnutý k podlaze, nebo máme vítr v zádech, zkrátka nakonec přistáváme v Tromsø o dvacet minut dříve (10:20). Letištní terminál vypadá jako nafukovací hala.
Můj batoh naštěstí vyjede na pás mezi prvními. Pořád se nemůžu zbavit úzkosti ze ztráty batohu při návratu z Camina. K tomu se přidala zkušenost z loňska, kdy jsem byl pracovně na Maltě a moje zavazadlo mi přiletělo až týden po mě. Procházím celnicí, autobusem přejedu z terminálu C na terminál A, položím batoh na pás pro bagáž, projdu bezpečnostní kontrolou a kouknu na hodinky. Od dosednutí na letovou dráhu to trvalo 33 minut. DG! Ale kdybychom měli zpoždění, bylo by to o prsa někoho hubenějšího, než jsem já.
Chvíli je problém na gatu. Nechtějí mě pustit do letadla, že prý můj batoh chybí! Po pěti minutách je ale nalezen. Já tomu svému srdíčku přece jen nějaké to cvičení dopřeji.
Nastupuji do malého vrtuláku (Dash 8) do Alty a vidím, jak můj batoh nakládají jako poslední. Let takhle malým letadlem ve mě umocňuje pocit, že tentokrát letím do opravdové pustiny. Hluk z motorů je tak silný, že si raději do uší strčím sluchátka, jen jako špunty. Přece jen je to moje živobytí. Naštěstí to do přistání trvá jen 40 minut.
Do tří hodin se poflakuji na letišti, courám po blízkém okolí. Pak nasedám na autobus, který už mě doveze na začátek trailu. V autobuse se mi nezdaří platba kartou. Ještě že mám dostatek hotovosti. Dvě a půl hodiny proklimbám. Když občas otevřu oči a kouknu se z okna, musím konstatovat, že tady se mi bude líbit.
V půl šesté mě autobus vysadí v Kautukeino. Tohle městečko má být centrem Sámské kultury, ale takhle na první pohled to na něm není poznat.
Chvíli uvažuji, že se ještě stavím na poslední pořádnou večeři. Ale přestože jsem dnes pořádně nejedl, moje nohy už jsou nedočkavé a já už se chci alespoň kousek projít. Rychle přebalím batoh z dopravního do chodícího módu a v šest vyrážím.
Zdá se, že trail nemá žádný oficiální začátek, alespoň já žádný nenašel. V mapě začíná před Sámskou univerzitou a první kilometr šlapu po silnici. Jakmile z ní sejdu, začínají mě vítat místní komáři. Procházím kolem jezera Buletjávrrit s poslední lidskou usedlostí a už šlapu víceméně rovnou krajinou v níž dominují malé břízky. A mokřiny. Hodně mokřin. Nohy mi nestíhají oschnout.
Mám radost, že se změnila předpověď s intenzivním deštěm. Obloha je sice pokrytá mraky, ale spadne z nich jen pár kapek. Asi tak tři. Zato zítra se to má zhoršit.
Komáři se dají zvládnout. Před pár dny se na Facebooku objevila zpráva jedné dvojice, která to po prvních kilometrech kvůli komárům otočila zpět. Není to jako v Oregonu 2016, kde jsem z komárů úplně šílel. Ale nesmím se moc zastavovat. To se pak slétnou k hostině ve velkém počtu.
Pokud je cesta suchá, dá se dobře sledovat, ale v hojných mokřinách je to celkem výzva.
Za normálních okolností bych si řekl, že půjdu do tmy, té se ale uprostřed léta takhle na severu nedočkám. Krajina se občas lehce zavlní a na jednom kopečku, dál od vlhké půdy, rozbíjím ve 21:20 dnešní ležení. Trochu tu profukuje, tak mám naději, že tu budu bez komárů. Mýlím se. Na hlavu jde moskytiéra. K večeři si vařím kuskus s tuňákem a jím ho, jak jsem si v komářích oblastech zvykl, za chůze. Roj komárů se táhne za mnou. Mizím ve stanu, vybíjím těch pár jedinců, co do něj proniklo se mnou, a převlékám se do suchého. Musím uznat, že stan o dvojnásobné velikosti má něco do sebe. Připadám si jak v zámecké komnatě. Únava po cestě dělá své, usínám okamžitě po zavření očí.
12 km
Je fajn, že doprava na místo dopadla, a další dobrodružství může začít, tak ať to šlape a užívej 👍
Přeji dobrou cestu a těším se na další příspěvky.
Srdečně zdravím, Jakube, a jen si dovoluji malou technickou poznámku: fotografie uvnitř textu jsou letos výrazně menší (změna nastavení ?). Úvodní je OK. Šlo by s tím něco udělat? Přece jenom chceme i něco vidět :-).
Díky P.
Naštěstí na PC je možno kliknout pravým tlačítkem a dát zobrazit obrázek a pak se ukáže v o něco větší velikosti.
Díky, zkusím s tím něco udělat.
Myslím Jakube, že s tím nemusíte nic dělat. V ostatních blozích je to stejné. Myslím, že první fotka je v nějakém nadpisu a ostatní už kopírují elikost textu. Máte to v ostatních stejné.
Mně pomohlo vypnout uBlock na blokování reklam, pak už jsou fotografie ve standardní velikosti.
Ty komáři na severu jsou bestiální. To je potom člověk rád, když začne pršet, jen aby se jich na chvilku zbavil. Nejhorší je, když je takové horko, že se musí jít v krátkém rukávu a kraťasech, to je na zbláznění.
Ne nadarmo jezdí řada cestovalů do Laponska až v září, kdy počty komárů po prvních mrazících rapidně klesnou a k tomu se přidají nádherné podzimní barvy.
Ahoooj, akorát jsem mrkla na stránky a on nový trail.. Moc si ho užij a gratuluji k rodince 🙂