Kolem třetí se zvedá nárazový vítr, který všechny budí. Tušit to večer, asi bychom stavěli stany. Ale vytrváme, tak jak jsme.
Vstáváme brzy, ve 4:55 už šlapeme. Chceme toho mít co nejvíc ujito dřív, než začne naplno pálit slunce.
Široký Hack Canyon se pozvolna zavírá. Ale ne nijak radikálně, skály na jeho okrajích jen jakoby tvořily ozdobnou korunu, krajku.
Libujeme si, že je dlouho chladno, a když konečně přijde slunce, schovává se za mraky. Snídáme v sedm, usazení v suchém řečišti potoka, které nás alespoň trochu chrání před zvedajícím se větrem.
Stále jdeme po prašné silnici a zůstane to tak po celý den. Po dvou dnech blbnutí na ostrých kamenech to vlastně docela vítáme.
Po devíti mílích kaňon končí a my docházíme k Hack Reservoir, kde máme naději na nějakou vodu. Nádrž je ale zcela prázdná. Jen si při přelézání ostnatého plotu poškrábu lítko tak, že se ke slovu opět dostává jodová desinfekce. Když jsme vyjížděli, netušil jsem, že to bude nejpoužívanější položka z mé lékárničky.
Přecházíme malou silnici (Co 109), po které nic nejezdí, a ocitáme se na otevřené planině. Cesta se stáčí více na severozápad, vítr nabírá stále větší intenzitu, chvílemi až 5 Bf. I to docela vítáme. Dost jsme se obávali jít takto otevřeným prostorem s malou zásobou vody a v intenzivním slunci. Teď naopak ani nesundaváme naše větru odolné mikiny. Teplota je 12°C, ale vítr ji pocitově značně snižuje.
Je to hodně monotónní cesta, ale alespoň rychle utíká. Všude podél ní je nezvykle hodně prázdných plechovek a lahví od piva a taky vystřílených nábojnic. Zřejmě se sem místní inteligence jezdí bavit
V půl jedné nastává okamžik velkého napětí, zda najdeme vodu v nádrži Yellow Spring. Je trochu z cesty, musíme ji hledat, ale nakonec si nahlas oddechneme. Je to velký „bazén“ plný té nejčistší vody, jakou jsme za celou cestu potkali.
Dobíráme a nacházíme si stín pod několika vzácnými stromy. Dnes si můžeme dovolit delší pauzu, a tak po obědě okamžitě usínáme. Spíme téměř dvě hodiny.
Po čtvrté pokračujeme v cestě, která si udržuje svou monotónnost. Jen teplota lehce stoupne na 16°C, ale stále hodně fouká.
Trochu se obáváme zítřejší návštěvy Colorado City. Nemá moc dobrou pověst. Je známo jako sídlo radikálních mormonských fundamentalistických odnoží. Ten plurál je správně. Téměř nikdo se v tom městě nezastavuje na déle, než na nezbytné dozásobení.
V půl páté nás dojíždí jediné auto, které tudy za celý den projede. Vlastně za námi jelo krokem nějakou dobu, než jsme si ho všimli, v tom větru nebyl jeho motor vůbec slyšet. Pan řidič nám nabízí vodu a trochu nás uklidňuje stran Colorado City, i když do nějakých větších debat se s ním nepouštíme.
Na obzoru už se vynořuje poslední etapa naší cesty, národní park Zion.
Ve čtvrt na šest míjíme opuštěný rozpadající se ranč Esplins Corral.
Doufáme, že na noc najdeme nějakou terénní vlnu, stromy, nebo řečiště, kam bychom se ukryli před větrem, ale máme smůlu. Nakonec stavíme stany v otevřené krajině, pár metrů od cesty, abychom se v nich před tím fučákem ukryli. Sice už zeslábl na 3 Bf, ale i tak je dost výzva v něm postavit stan.
Vařit si musíme v nich, ale tady se medvědů obávat nemusíme. To spíš myší.
S mizejícím světlem mizíme i my v peří a kolem deváté již spíme.
47 km (celkem 1.263 km)