HDT 36. den

V 5:40 opouštíme kemp. Tentokrát v civilizaci nečekáme na snídani. Chceme toho zvládnout co nejvíc, dřív než začne naplno žhnout slunce. Před námi je 25 mil plus 3.110 výškových metrů klesání a 3.533 metrů stoupání. Tak to alespoň tvrdí Mapy.cz. Ale věřit se mi tomu nechce, spíš to bude nějaká chyba, protože nejnižší bod je 753 m.n.m. a nejvyšší 2.548 m.n.m. Ať tak, nebo tak, bude to hodně. Původně jsme chtěli vyrážet ještě dříve, ale po včerejší zkušenosti s jednoduchou a upravenou stezkou to riskneme v našem standardním čase. Procházíme vesnicí podél kaňonu směrem na východ. Trochu nás zdržují všechny informační tabule referující o geologickém složení a utváření Grand Canyonu. Potkáváme dost lidí, většina si přivstala, aby mohla sledovat východ slunce. Na konci míjíme docela zajímavé architektonické stavby vzniklé za víc jak posledních 100 let, tak jak se Grand Canyon stával pro turisty čím dál víc populární a dostupný. V půl sedmé začínáme svůj sestup po Bright Angel Trailu. Je to podobná „dálnice“ jako včera. Je na ní znát velké opotřebení, jak po ní ročně projdou tisíce turistů. V jednu chvíli, když si za chůze upravuji délku hůlky, zákopnu a přes kolena sebou švihnu o zem. Kluky to poleká, myslí, že už nevstanu. Naštěstí mi nic není, jen natržené kalhoty a odřené koleno. DG! I na dálnici si člověk musí dávat pozor.

Horší mi příjde zjištění, že mi chybí klobouk. Přesně vím, kde jsem ho viděl naposledy. Včera odpoledne jsem si ho při praní prádla přemáchl v umyvadle. Dal jsem ho sušit na slunce, blízko lavic, na kterých jsme čekali, než se prádlo dopere. Zřejmě ho sfouknul vítr, a tak jsem si při následujícím balení nevšiml, že mi chybí. Od teď pro mě bude mít píseň „Klobouk ve křoví“ zcela konkrétní význam. Ani neuvažuji o tom, že bych se vracel. Časová ztráta by byla značná a naše šance, že dojdeme za světla by se značně zmenšila. Navíc za tu dobu mohl klobouk někdo najít a já bych se vracel zbytečně. Nicméně jít s nepokrytou hlavou skrz Grand Canyon, v přímém slunci, kdy budou teploty přesahovat 30°C, by bylo nerozumné. Naštěstí mám stále ještě nákrčník, ze kterého si můžu udělat čepici. Pokračujeme dál.

Zastaví nás mladá rangerka, která se ptá na nás cíl, a chce vidět permit. Konečně! Kdyby se to nestalo, asi bychom měli pocit zmaru. Takové práce vynaložené pro získání permitu a nakonec by to nikoho ani nezajímalo. Rangerka nám říká, že dlouhý čas pracovala v národním parku Zion a bohužel nám potvrzuje informaci, že samotný závěr trailu je vzhledem k nedávnému velkému sesuvu půdy nedostupný. Nedá se nic dělat. Prostě dojdeme tam, kam až to bude možné.

Přecházíme chodce, kteří se snaží stejně jako my využít co nejvíce ranního chladu. V opačném směru potkáváme ty, kteří kempovali přes noc v kaňonu a teď se vracím na South Rim. Zejména nás zaujme skupinka asi patnácti lidí, kde zahlédneme čtyři z nich zapřežené do postrojů a táhnoucí jednoho vozíčkáře. Většině z nich je přes padesát let. Takové velké úsilí vynaložené na to, aby hendikepovanému kamarádovi umožnili jinak nedostupný zážitek, si zaslouží velkou úctu.

Po hodině docházíme do oázy Indian Garden. Je tu skutečně nezvykle zelené místo, nachází se tu rangerská stanice a kemp. Podobných kempů budeme dnes potkávat několik. Tohle je nejvíce chozená trasa celého Grand Canyonu. Získat permit na noc v kempu tohoto koridoru je opravdu nesmírně těžké. Člověk o něj musí zažádat s velkým časovým předstihem a musí mít štěstí v následné loterii. My si tu dáme krátkou snídani a pokračujeme v sestupu. Jde se nám příjemně. Máme štěstí, na obloze je pár mráčků, a tak do nás slunce nepere plnou silou. Vysoké skalní stěny poskytují i dost stínu.

Potkali jsme výpravu na koních. Na úzkém trailu se musíme přimáčknout těsně na skálu, aby kolem nás mohli projet. Tohle nejsou klasičtí koňaři, kteří se ježdění věnují dlouhodobě. Tohle je komerční projížďka, a tak to v nás nevzbuzuje příliš velké sympatie. Ale jako vždy v podobné situaci si říkám, každému co jeho jest.

U řeky Colorado na dně kaňonu jsme po desáté. Jdeme 1,2 míle proti proudu a přecházíme přes most řeku.

Popojedem ještě půl míle a dojdeme k Phantom Ranchi. Centrální chata je obklopena kempem a několika chatkami, které si lze pronajmout na noc. Samozřejmě za stejných podmínek, za jakých se získává permit do ostatních kempů v „koridoru“. Dokonce tu vaří, ale jen na základě předchozí objednávky.

Pro mě je důležité, že tu mezi reklamními předměty mají baseballovou čepici. Když slečně u okýnka vysvětluji svou situaci, říká, že se podívá v prádelně, jestli si tu někdo nezapomněl klobouk. Stává se to celkem často. Ale takové štěstí nemám. Nevadí, reklamní čepice pomůže. Není to úplně můj styl, ale co.

Dál cestou na North Rim po Bright Angel Trailu už jdeme sami. Většina výletníků to na Phantom Ranchi otáčí a vrací se zpět. Potkáváme pouze běžce, kteří se rozhodli překonat kaňon hned na dvakrát během Rim to rim to rim – z jižního na severní okraj a zase zpátky. Většina z nich vyrážela kolem druhé ranní. Jdeme podél potoka Bright Angel Creek.

Je to vlastně první potok v Grand Canyonu, který má velké množství vody. Kdyby jsem si odmyslel vysoké štíty po stranách, mohl bych mít dojem, že se procházíme někde v Orlických horách. V půl dvanácté si nacházíme stinné místo u stěny a přímo na trailu obědváme.

Vlastně máme pořád štěstí, až do čtvrt na dvě jdeme v relativně stinné oblasti. Až pak se údolí otevře a nám začne pálit sluníčko do zad. I dnes proti nám projde jeden mule train.

Také míjíme skupinu dobrovolníků, kteří opravuji trail. Je to obdoba CCC – California Conservation Corps, které jsem potkával na PCT. Získat místo v této skupině je obtížná a prestižní záležitost. Pakliže se do ní člověk dostane, čekají ho dva měsíce tvrdé dřiny od rána do večera. Odměnou je malé kapesné a dobrý pocit. Nicméně některé univerzity účastníkům těchto skupin odpouští jeden až dva roky školného, což může být silná motivace pro mládežníky ze sociálně slabších rodin. Každopádně si jejich úsilí zasluhuje respekt.

Celou dobu procházíme kolem starých telefonních sloupů. Telefonní linku skrz kaňon natáhla už v roce 1934 právě takováto společnost mládežnických dobrovolníků – Civilian Conservation Corps.

Stoupání je stále velmi mírné. Až na jeden případ se nám daří dobírat vodu přilehlých kempech a nemusíme proto filtrovat. Stoupání přiostří až ve chvíli, kdy odbočíme na North Kaibab Trail a mineme Roaring Springs. Voda padající po skále působí impozantním dojmem. Aby ne, vždyť je to také vodní zdroj, který zásobuje jak North Rim, tak i South Rim.

Při pohledu před sebe resp. nad sebe nám nepřijde možné, že skalním masivem před námi může nějaká stezka procházet. Ale jako tolikrát předtím se vždy před námi kousek vynoří. Cesta je tady vysloveně vystřílená ve skále.

Jsme nadšení. Jde se nám stále dobře. Až asi tak pětset výškových metrů před samotným vrcholem nám začne padat řetěz. Já osobně docházím poslední dvě míle už dost na sílu.

Na North Rimu jsme v půl sedmé. Čekali jsme, že to dnes bude dost peklo. Všechno to převýšení, vzdálenost, slunečný den a batohy se zásobami na týden tomu dávaly důvod, ale opak byl pravdou. Bylo to vlastně velmi příjemné. Do karet nám hrál mírný vítr (2 bf), který nás odpoledne ochlazoval. A samotné finální stoupání probíhalo nečekaně dost ve stínu. Máme radost. Docházíme necelou míli ke kempu. Jsou tu zbytky sněhu. Vše je tady ještě uzavřené a čeká to na zahájení sezóny po 15. květnu.

Čekali jsme zcela opuštěnou oblast, ale je tu překvapivě dost aut, přestože silnice sem je ještě oficiálně uzavřená. V chatkách, které jsou rozesety po kempu, se svítí, je vidět, že je tu dost lidí. Ale evidentně je to personál připravující tuto rekreační oblast na zahájení sezóny. A také dobrovolníci opravující trail. Rychle nacházíme místo vyhrazené pro chodce. Zjišťujeme, že voda ještě neteče. Máme informaci, že ji lze získat u rangerské stanice. Footprint bere láhve a vybíhá půl míle zpět. Chvíli poté Damajkyč objevuje kousek od nás kohout s vodou, který je funkční. Večeři vaříme už za tmy a rychle mizíme do peří. Přestože to bylo dnes jednodušší, než jsme čekali, utahaní jsme jako koně a okamžitě usínáme.

41 km (celkem 1.086 km)