HDT 37. den

Dnes jsem spal jen čtyři hodiny. Od dvou jsem datloval deník, pak jsem se ho pokoušel nahrát na blog, neprolézaly fotky, pak zase aplikace, přes kterou blog spravuji, odeslala několik falešných notifikací na starý příspěvek… Když dám všechno do pořádku, zazvoní o páté budík. To jsou přesně ty okamžiky, kdy bych se na všechno psaní nejraději vykašlal. Do toho mě po včerejším zápřahu začali hodně bolet chodidla, téměř se na ně nemohu postavit. V témže okamžiku se ale své nabručené náladě směju. Vím, že mě to za chvíli přejde a že bych neměnil.

Dnes je před námi den bez jediného vodního zdroje. Nabírám pět a půl litru, kluci pouze po čtyřech. Nechce se jim to nosit a říkají, že raději nebudou vařit a smíří se s tím, že budou mít žízeň.

Při odchodu z kempu se zdravíme se dvěma cyklisty z Aljašky, které jsme potkali předevčírem, když vláčeli svá kola na zádech cestou ze South Rimu. Takže je zvládli na zádech donést až sem. Dál už se zase pěkně povezou.

Vypadá to, že poté, co se uzdravil Footprintův palec, zanítila se rána v Damajkyčově ukazováku po jeho pádu do Sage Brushe. Už nám došly náplasti, a tak prosíme místního pracovníka, který už je venku z chatičky, o výpomoc. Jeho rozespalá kolegyně nám pár kousků náplastí věnuje. Ještě namazat antibiotickým krémem, přelepit s jdeme.

Je 6:15. Kousek se vracíme a scházíme na lesní cestu, kterou dnes neopustíme. Potřebujeme se dostat po severním okraji Grand Canyonu o něco více na západ. Nejprve jdeme směrem severozápadním. Z počátku je dost zima, zvlášť když trochu sestoupíme do nějakého údolíčka. Teplota nám klesá na -5°C, přitom v kempu na kraji kaňonu bylo na nule. Cesta vede převážně lesem, občas nějakou loučkou.

Snídáme v 7:30 a to už nás začíná slunce trochu rozehřívat. Po čtyřech a půl míli stáčíme na západ.

Přestože je to velmi mírná cesta, která je jak balzám pro má rozbitá chodidla, nejde se mi dobře. Teda my jsme dnes po včerejším zápřahu kožení všichni tři, ale já, díky krátkému spánku, asi nejvíc. Mátožně se motáme, není nám do řeči. Po dvou a půl hodinách už to nevydržím a poprvé za celou cestu si nasazuji do uší sluchátka. Rytmická kytara Coryho Wonga a jeho přesně zařezávající dechová sekce mě probudí k životu. Tohohle muzikanta, který každý rok vychrlí několik desek, miluji, ať už hraje v jakékoli partě. Zkrátka, během několika sekund se zombie stává nejbizarnější tanečník na celém Hayduke Trailu.

Najednou je svět zase plný radosti a mně se krásně šlape (tančí) trailem. Damajkyč mě za chvíli napodobí. Jen Footprint si dál vykračuje na svou vnitřní hudbu.

Před jedenáctou se dotkneme nad Crystal Creek Canyonem Grand Canyonu. Jdeme se přesvědčit, zda tam stále ještě je. A ano, je. Na chvíli usedáme na jednu z věžiček a koukáme dolů. Už tu zase lítají vyhlídkové vrtulníky, jejich piloti drží své stroje pod úrovní okraje kaňonu.

Opět směřujeme na severozápad. Po dalších třech mílích si děláme naději, že bychom přeci jen mohli najít vodu v Kanabownits Creeku. Ale ne, je zcela suchý. Objevujeme ale water cash, pár galonových lahví s vodou. Kluci si z ní trochu berou, já si vystačím s tím, co nesu. Nacházíme si pěkný stinný placek a v jednu vyhlašujeme oběd. Po něm se ukládáme k hodinovému spánku.

Odpoledne jsme díky tomuto šlofíčku čilejší, už si zase hodně povídáme a svižně si vykračujeme, směr čistý sever.

Čeho jsme si na této cestě ještě mnoho neužili, jsou polomy, popadané stromy blokující cestu. Tak dnes si jich užíváme dosyta.

Pod jedním padlým stromem zůstane uvězněná mladá osika, rozhodneme se jí vyprostit. Footprint se kvůli tomu zarazí uprostřed přelézání padlého kmene, špatně došlápne a převede kotoul vzad s protočením těla o 360°. Vše dopadá dobře, Footprint vstává bez zranění (DG!), my s Damajkyčem jsme pobaveni artistickým číslem a mladá osika je osvobozena.

Po pěti a půl mílích se v půl páté dostáváme na malý hřeben Swamp Ridge směřujícím na západ. Ale protože jsme stále v lese, charakter cesty se nemění. Po dalších dvou hodinách docházíme k Swamp Lake v oblasti přidělené nám permitem k noclehu. Ani zde není voda, ale stále bychom ještě měli do zítřejšího dopoledne vyjít s tím, co máme. Rozbíjíme tábor a vaříme večeři.

Už se zase začínáme dělit o můj vařič, který dobře hoří i s desinfekcí. Pochvalujeme si, že po pěti náročných dnech v Grand Canyonu to dnes byla odpočinková procházka lesem. Zítra se budeme vracet dolů.

Do peří zaléháme v osm hodin. Dává mi to naději na více spánku.

43 km (celkem 1.129 km)