Vyrážíme v 5:00 ještě s rozsvícenými čelovkami. Cesta je mírná, stále kráčíme po Tonto Trailu na plošině po jedné vrstevnici. Je docela fajn zase jednou sledovat svítání za chůze. Nicméně slunce začíná mocně připalovat od prvního okamžiku. O hodinu později docházíme k Lonetree Creeku, místu, kde jsme původně chtěli spát. Víceméně jsme tak dohnali časovou ztrátu. Pořád totiž ještě honíme plán stanovený naším permitem.
Ono získat permit na osm nocí v Grand Canyonu podél trasy Hayduke Trailu tak, aby byla zvládnutelná kilometráž a měli jsme dost vodních zdrojů, to je kapitola sama o sobě, kterou popíšu na závěr v ohlédnutí.
Na Lonetree Creeku dobíráme vodu a snídáme. Po hodině se začne trail vertikálně vlnit. Už boční kaňony neobcházíme, ale procházíme jimi. V devět hodin jsme na křižovatce se stezkou vedoucí na South Rim – jižní okraj Grand Canyonu. Jsme překvapení, že tu po čtyřech dnech vidíme první stavbu vytvořenou lidskýma rukama. Jsou tu záchody a vedle i pár míst pod stříškou, kde se dá ve stínu odpočinout.
K našemu překvapení jsou tu i dva barely s vodou. Opouštíme Tonto Trail a začínáme stoupat po South Kaibab Trailu vzhůru. Cesta je to populární, nejčastěji chozená návštěvníky, co chtějí do Grand Canyonu jen nakouknout. Je široká, udržovaná a se spoustou denních turistů. V podstatě to asi nejvíc připomíná cestu s Růžohorek na Sněžku.
I ten počet turistů, které potkáváme, je stejný. Mezi nimi je také několik Arizona Trail hikerů. AZT Grand Canyonem prochází pouze jeden den, z jižního na severní okraj. Náš obdiv si zasluhuje Kyren (28, Aljaška), který AZT absolvuje na kole. Respektive někde, jako třeba tady, s rozloženým kolem na zádech.
Vzápětí potkáváme dva takové další blázny. Nutno před nimi smeknout klobouk.
Cesta nám ubíhá rychleji, než jsme počítali. Chůze po udržovaném chodníku nám připadá, jako bychom jeli po eskalátorech.
Také potkáváme naše první rangery. Už nám to přišlo divné, že jsme prošli tolik národních parků a zatím jsme nepotkali ani jednoho. Čekáme, že po nás budou chtít permity, ale jen se nás ptají, kudy jsme šli a odkud jsme. Jedna rangerka zareaguje, že pro kluky z České republiky má slabost. Její první láska na střední škole byla z Čech a jmenovala se Arnošt.
Také nás míjí mule train, muly nesoucí zásoby do Phantom Ranche ležícího na dně kaňonu. Naštěstí je velmi krátký. Cesta po něm ale zůstává stejně voňavá, jako jsme osmý den bez sprchy my tři.
Výškový rozdíl 914 m překonáme za dvě hodiny. Ocitáme se na kraji kaňonu a najednou jako bychom byli v jiném světě.
Je to turistické místo se vším všudy. Asfaltové chodníčky, odpadkové koše, zábradlí na vyhlídkách, spousta aut, spousta turistů. Potkáváme tu i pár lidí z Čech. Jdeme do tři míle vzdálené Grand Canyon Village. Hned se hrneme do obchodu, naposledy nakoupit zásoby na celý týden. Ale ještě před tím se naobědváme v místní Deli sekci. Slibujeme si, že tentokrát toho koupíme málo. Příští dva dny budou fyzicky náročné, a tak si to nechceme ještě komplikovat těžkým nákladem. Dopadne to ale jako vždycky. Batohy jsou o sedm kilo těžší. Z pošty před sebou posíláme do Zionu přece ješte jeden bounce box, abychom si odlehčili. Já tedy odesílám pouze starý filtr, ale kluci se zbavují většiny teplého oblečení. Snad nás už nepřekvapí další sníh.
Horší ale je, že opět nemáme palivo do vařičů. V místním „outdoor oddělení“ nemají ani denaturovaný alkohol. Tedy běžně ho prý prodávají, ale momentálně není. A nejbližší pumpa je 8 mil vzdálená. Dělíme se. Kluci jdou do kempu, zjistit možnost noclehu (podle webu je tam beznadějně plno) a já ještě běžím do jednoho obchodu a do návštěvnického centra, jestli není šance palivo získat tam. Bezúspěšně. Nakonec, stejně jako ve městě Hanksville, kupuji láhev desinfekce se 70% obsahem isopropylalkoholu. Zvládli jsme to se skřípěním zubů jeden týden, zvládneme to i podruhé. Kluci byli úspěšnější. V kempu je plácek vyhrazený pro hikery, kde už sice docela dost stanů stojí (většinou AZTkáři), ale naše tři se sem ještě vmáčknou. Jdeme si dát sprchu. Sprcha je automat na deset nikláků. Samozřejmě že mi voda přestane téct v okamžiku, kdy jsem zcela namydlený. Damajkyč mi musí podat další hrst nikláků. Pak pereme prádlo, dopisujeme deníky a když máme dopráno, přesouváme se Yavapai Tavern na večeři. Je to tu trochu předražené, ale co už. Ve Špindlerově Mlýně uprostřed sezóny se tomu člověk taky nediví. Můžeme tam pak alespoň ještě dvě hodiny sedět v hotelové lobby, úřadovat a dobíjet veškerou elektroniku. Zažiji horkou chvíli, když nemohu najít svůj pytlík na elektroniku s částí kabelů a kartou do foťáku s fotkami z prvé půlky výšlapu. Ale naštěstí ho našla místní uklízečka a odevzdala na recepci. Na desátou se vracíme do kempu a jdeme spát. Zítra to bude dlouhý den, čeká nás cesta Rim to rim – sestup do kaňonu a výstup na jeho severním okraji.
26 km (celkem 1.045 km)
Hadi… jen to nééé
Hadi… jen to nééé