HDT 32. den

Posted on

V noci se mi od země dává chlad do ledvin. Teploměr uvnitř stanu ukazuje -6°C. A pár set metrů pod námi se nachází jedno z nejteplejších míst planety. Pomůže až improvizovaný ledvinový pás z trika s dlouhým rukávem, s ním zase upadám do sna. I dnes vstaneme tak, aby nás od začátku rozehřívalo slunce. A že to po dnešní noci potřebujeme. Krátce po šesté začínáme sestup do Grand Canyonu.

Nejprve to vypadá dost zabijácky. Stezka klesá hodně prudce, jsou na ní tvrdé sněhové jazyky a popadané stromy. Jde nám to strašlivě pomalu. To ale trvá jen jednu míli. Pak začínáme traverzovat po útesech. Ale jak! Při pohledu na vysoké skalní stěny člověku přijde, že tam není možná žádná cesta.

Ne chodecká, maximálně pro horolezce. Ale stezka se tam vždy objeví. Pravda, je hodně kamenitá a někdy dost exponovaná. Ale nemohu tvrdit, že je nějak obzvlášť těžká. Ani teď nejsme obzvlášť rychlí, ale má to jiný důvod. Co chvíli zastavujeme, abychom udělali fotku, nebo abychom se jenom potěšili pohledem.

A v hlavě nám pořád jede: opravdu tohle děláme? Opravdu vstupujeme do něčeho tak dramaticky velkého?

Snídáme v osm, na malé plošince, kam bychom se při dobré vůli vešli s našimi třemi stany na noc. Já se vždy snažím najít na snídani místo s výhledem. Ale tohle překonává všechna předchozí.

Jdeme dál, slunce už začíná hřát, postupně odkládáme mikiny. Tenhle parádní traverz trvá do 10:30. Pak začíná opravdový sestup. Není to žádný zabiják, jako byl třeba ten do Dark Canyonu, ale je to výživné.

Cestou potkáme tři skupinky jdoucí proti nám (celkem deset lidí) a stoupání jim dává vážně zabrat. Nad hlavou nám krouží kormorán, co chvíli obcházíme kvetoucí kaktus. Jediná věc je rušivá. Nad kaňonem často přelétají helikoptéry. Ne, není to záchranná akce. Jsou to vyhlídkové lety. Za den jich napočítáme snad třicet.

V poledne sestup končí u potoka Nankoweap Creak. Na osmi mílích jsme naklesali 1.500 metrů. Nacházíme svůj první trail magic – plechovku piva. Teda spíš to vypadá, že jí tu někdo odložil, aby se s ní nemusel tahat do vrchu. Ale i tak ji tu nemůžeme nechat, to by bylo znečišťování národního parku odpadky! Sedáme si do stínu stromu, chystáme oběd. Postupně se jdeme umýt a Footprint objevuje v potoce druhou plechovku s pivem.

Takže máme čím zapít slavnostní narozeninový oběd. Na tomhle krásném místě vydržíme do dvou. To už máme 30°C.

Opouštíme Nankoweap Creek Trail a jdeme variantou, která nás má ušetřit prodírání se roštím podél řeky Colorado. Zamíříme k jihu a postupně stoupáme, nejprve vyschlým korytem. Z počátku je to pohodlná chůze, ale pak čím dál tím víc oblézání překážek a škrábání se do stráně.

V prvních odstavcích průvodce po Hayduke Trailu stojí, že kdo ho chce jít, musí milovat škrábání se terénem. Po třech dnech sledování luxusní stezky Arizona Trailu bezpečně zjišťujeme, že jsme zpátky na čistokrevném Hayduku. A baví nás to. Damajkyč v jednom místě škobrtne a padá do ostrého Sage Brushe. Bolestivě si poraní dlaň, teče z toho dost krve. Zastavujeme, odstříhneme kousek odchlíplé kůže, ránu dezinfikujeme a zalepíme.

Nakonec to není tak zlé, jak to vypadalo. Ale už podruhé jsem rád, že jsem na tuhle cestu přibalil do lékárničky Jodisol.

Cesta korytem trvá asi sedmdesát minut, a pak dvacet minut stoupáme přímo do sedla.

Celkem se dostáváme o 300 metrů výš. Teď musíme 500 metrů spadnout.

Stáčíme se na východ a pomalu traverzujeme. Pomalu, protože balancujeme po spoustě nepříjemně ostrého kamení. Tady uklouznout, budeme potřebovat víc, než desinfekci. Pomalu tancujeme mezi trsy Sage Brushe a kaktusovými záhony. A pořád nás nepřestává fascinovat, jak obrovské to tady je. Asi po třičtvrtě hodině začneme sestupovat po mírně se svažujícím hřebínku. V pět konečně docházíme k potoku Kwangunt Creek. Dál už je to snadné. Pokračujeme podél něj na východ, směrem k řece. Tentokrát si dokážeme ohlídat moment, kdy v korytě mizí voda a včas si ji dobrat, abychom později nemuseli filtrovat vodu z řeky. I cesta po dně vyschlého koryta je fajn, na rozdíl od většiny předchozích není písčité, ale plné oblázků.

V půl sedmé docházíme ke Colorado River. Jako už tolikrát dnes, vydechneme úžasem. Je to pohled, jako z časopisu. Řeka mnohem čistší, než si ji pamatujeme. A také divočejší. Rychle se prodírá hlubokým kaňonem. Zítra se přes ni musíme dostat na druhý břeh, ale je příliš silná, než aby se dala přebrodit. Čeká nás velká výzva: musíme si stopnout raft!! To je jediná možnost. Naštěstí tudy každý den propluje několik výprav, takže šanci máme.

Už bychom mohli zakempit, ale chceme si ještě vyzkoušet, jak dobře je průchozí terén podél řeky, abychom věděli, jak brzy zítra budeme muset vstávat, abychom se včas dostali k doporučenému místu pro překonání Colorada. Naštěstí je nízký stav vody, a tak nám to docela jde. O dvacet minut později vidíme na plážičce u břehu osm raftů. Šestnáct lidí posádky zrovna večeří. Procházíme kolem a hned na nás volá chlapík jménem Zach (43): „Koukejte shodit batohy, umyjte si ruce, vezměte si talíře a pojďte večeřet.“ Nemusí nás přemlouvat. Tacos plněné jelením masem, sýrem a zeleninou a v zápětí ještě těstovinový salát… Prý vezou tolik jídla, že ho stejně na konci budou vyhazovat. Takovému plýtvání musíme zamezit.

A pak hned, ať si nalejeme Margaritu. Takhle jsem si svůj narozeninový večírek nepředstavoval ani ve snu. Zach rovnou říká: „Já vím, že čtyři míle odtud potřebujete převoz. Takže dneska hezky přespíte tady, zítra si oblečete naše náhradní vesty, nasednete k nám do člunů a za čtyři míle vás vyložíme na východním břehu.“ Dnes už mě nic nepřekvapí.

Vlastně ani to, když pak zapálí velkou fatru, jakože narozeninovou svíci a sborem mi zazpívají „Happy birthday to you.“ Je to malý velký večírek pro všechny, protože i pro ně je samotná skutečnost, že jsou tady, veliká vzácnost. Aby člověk získal permit pro plavbu v Grand Canyonu, musí mít velké štěstí a získat ho po zažádání v loterii. Spousta lidí to zkouší celé roky, než se na ně usměje štěstí.

Pak nám někdo vtiskne do ruky pivo a tři hodiny si povídáme, zejména s klukama Gregem (61) a Justinem (41). Greg dřív hodně lezl a má české předky, rodinné příjmení Doubek je toho důkazem. Justin toho zase dost najezdil s kajakem na divoké vodě. Ukazuje nám fotky, nad kterými zůstává rozum stát. Doufám, že něčím tak divokým zítra opravdu nepoplujeme.

Zbystříme, když se začnou bavit o čase, kdy má přijít příliv a odliv. Příliv a odliv? Tady na řece ve vnitrozemí? Jo. Elektrárna na Lake Powell totiž ve chvílích, kdy roztáčí své turbíny, pravidelně vypouští vodu. A záleží na tom, jak daleko člověk na řece je, když dorazí vlna vyšší vody. Existují na to i „přílivové“ tabulky.

Někteří, už za tmy, hrají místní období petanqueu se svítícími koulemi. Spousta z přítomných je z Colorada, několik dokonce z města Salida, které jsem před čtyřmi roky na CDT navštívil. Je to hrozně milá společnost. Zároveň je vidět, jak mají vše zorganizované tak, aby po nich nezůstal žádný bordel. Jako ohniště mají železný rošt, pod ním nataženou nehořlavou tkaninu. Pálí vlastní dovezené dřevo, aby neplundrovali to málo, co tu roste. O kus dál mají kbelík na velkou potřebu, aby ani tohle po nich v krajině nezůstalo. V deset se společnost rozpouští, většina si jako my stele pod širákem. Dnes nás čeká teplá noc, je 14°C. Včera jsme touhle dobou mrzli. Uléhám, koukám na hvězdné nebe, poslouchám hukot Colorada a nemůžu uvěřit, co všechno jsme zažili za jediný den. Jedno vím jistě. Na den svých 49. narozenin dlouho nezapomenu.

18 km (celkem 955 km)

4 Replies to “HDT 32. den”

  1. Všetko najlepšie k narodeninám! Vyzerá to, že ti naozaj vyšli. Krásne výhľady, neviem si predstaviť, aké sú naživo. v dobrom závidím 🙂

  2. Jakube, vsechno nejlepsi! Tenhle den zni jako cista radost a krasa. Uzivejte si to!

Přidat komentář