Přestože nemrzne (4°C), do mokrých bot se nám opravdu nechce. V 6:35 začínáme svou oblíbenou rozcvičku s lapidárním názvem: „Dostaneň se suchou nohou přes ledovou řeku.“ Z počátku jsme schopni vyvinout veliké úsilí. Jsou to často eskamotérské pozice, připomínáme pavoučí muže. Jenže nakonec v té vodě stejně skončíme.
Takže ve finále některá místa raději probíháme skrz, jen ať je to co nejkratší. Snažíme se pak nezastavovat, abychom zmrzlé nohy co nejdříve zahřáli. A Paria River si dál zlomyslně meandruje údolím v co možná nejkratších intervalech.
Snídáme po osmé v polovičním čase, než obvykle. Mokré nohy se chtějí hýbat.
Cestou dál na sever zahlédneme ve stěnách vyrytá jména. Je to pro jejich stáří přes 120 let ještě vandalismus, nebo už kulturní dědictví?
V 9:50 opouštíme Paria River postranním kaňonem Sheep Creek. Neustále si zdůrazňujeme, že musíme hlídat vodu, abychom si ji dobrali dřív, než zmizí. Potok tu ale stále živě teče, a tak zapovídáni šlapeme bezstarostně dál. Až najednou zjistíme, že je řečiště vyschlé. Nějak jsme si nevšimli, kdy se to stalo. V lahvích moc nemáme (já 3/4 litru), ale je chladno, občas pod mrakem, a tak to riskneme a nevracíme se. Nepříjemné je, že se zvedá nárazový vítr (2-3 Bf). Ne že by se v něm špatně šlo, ale zvedá jemný písek a nám už zase skřípe mezi zuby.
Menší kaňon nám dělá radost. Vše je tu takové pitoresknější, okolní stěny se zdají subjektivně vyšší a vůbec, člověk si to zkrátka intenzivněji užije.
Chvíli váháme, zda po jedné a půl míli nesejít na alternativu Bull Valley Gorge, ale mapy radí, že pokud tu jde člověk poprvé, má se přidržet základní trasy. Dáme na ni.
Obědváme brzy, v 11:15, dřív než začneme potkávat lidi v turisticky populárním úseku. Opět zkracujeme pauzu na polovinu. Máme dnes před sebou město a chceme v něm stihnout vyřídit vše potřebné za odpoledne.
Krátce po dvanácté vstupujeme do Willis Creek Narrows, dalšího slot kaňonu naší cesty. Cesta úzkou pěšinou mezi vysokými stěnami je jako vždy krásná. Ale je tu jednak hodně lidí, a pak se nemůžeme zbavit dojmu, že je to taková „dětská verze“. Žádná divočina, skoro jako procházka v pražském Šáreckém údolí. Asi jsme přeci jen měli jít tu alternativu.
Celé je to dlouhé 2,3 míle. Občas se s někým zapovídáme. Jak mě doma chybí tyhle small talky s lidmi, které cestou potkávám. Před samotným ústím se bavíme s Johnem a Tammy (48, Raleigh) z North Caroliny. Vtipné je, že jsme si ráno zpívali píseň Wagon Wheel, kde se o jejich městě zpívá. Když se zmíníme, že potřebujeme dostopovat do 14 mil vzdáleného městečka Tropic, okamžitě nám nabízí odvoz. Taková nabídka se neodmítá. Za pět minut nastupujeme do jejich vozu.
Cestou zažíváme fantastické výhledy po dalekém okolí. A za dvacet minut nás vykládají u místního obchodu.
Tropic je miniaturní město, něco jako byl Hanksville. Po příjezdu do města začíná klasický kolotoč. Nejdříve oběd v Rustler’s Restaurant – dobré jídlo, zmatená obsluha. Ještě zmatenější já, když k účtu na 20,65 $ přiložím dvaceti dolarovou bankovku a poprosím obsluhu, ať mi přinese zpět drobné. Myslel jsem, že dávám padesátku. Když mi to za tři minuty dojde, běžím za obsluhujícím a omlouvám se. Směje se tomu, že by těch 65 centů klidně doplatil ze svého, ale samozřejmě mu nechávám slušné dýško. A pak to jede.
Sehnat nejdostupnější nocleh (motel Red Ledges Inn). Vyprat oblečení.
Obvolat rodiny. Vysprchovat se. Nakoupit v dobře zásobeném krámě potraviny, na pumpě pak HEET.
Vyspravit poškozené oblečení a výbavu. Vše umýt. Propláchnout filtry. Obvolat bývalé parťáky z výšlapů v Americe, kterým člověk slibuje zavolání od prvního dne. Stihnout večeři v místním vyhlášeném bistru i.d.k. barbecue (skvělý koncept – tři druhy grilovaného masa, pět druhů příloh, které lze libovolně kombinovat). Jako dezert si dát ultimátní thru hikers combo (zmrzlina a pivo).
Odepsat na neodkladné pracovní emaily. Dopsat deníky. A nakonec se podivit, že už je půlnoc.
Den ve městě by měl být časem odpočinku, ale je to naopak hrozná fuška. A to si ještě musím nastavit budíka na noční psaní, protože zápis z dneška jsem při všem tom frmolu nestihl udělat. Za dva a půl dne bychom měli být v Kanabu. Je to trochu luxus, dvě města takhle krátce za sebou. Ale vynechat ho, nebo dnešní Tropic, to by znamenalo nést 8,5 dne jídla a to už je dost. Navíc, už opravdu urgentně potřebujeme koupit nové boty. Tady žádný obchod, kde by měli boty na běhání, není. Ale v Kanabu podle všeho ano. Tak snad to výjde.
Odpoledne zase foukal silný vítr a v podvečer, navzdory předpovědi, lehce zapršelo. Snad si vrtošivé počasí vybereme, stejně jako minulý týden, ve městě.
21 km (celkem 713 km)