Až do konce naší cesty nepotřebujeme vyzvedávat žádné další balíky na poště, a tak nemusíme čekat do pondělka, můžeme opustit město už dnes. Snídáme na benzínové pumpě. Všichni si dáváme snídaňové buritto, které se nám zdá zpočátku chudé, ale můžeme si ho doplnit kopcem zeleniny v salátovém baru. Na motelu je ještě motelová snídaně, což je jen kafe a malé muffiny, ale jako doplněk té první to funguje. Sice jsme vstávali brzy, ale než se zabalíme a dostaneme z města, vždycky nám to trvá. Na stop dorazíme až po desáté. Zato nám zastaví první auto, na které mávneme. O překot řidiči (Roy, 60, Utah) blekotáme, kam to jedeme, a on se jen směje. Pak řekne: „Já vím přesně, kdo jste. Vy jste Haydukeři. Vím, kam potřebujete. A já jsem trail angel.“ Víc není potřeba říkat, naskakujeme na korbu a už se vezeme prvních sedm a půl míle k odbočce na prašnou silnici vedoucí k trail headu (Skutumpah Road).
I další auto zastavuje rychle. Ian a Danna (58, Montana) nás usadí na podlahu své obytné dodávky a v jedenáct už můžeme začít šlapat. Jdeme po prašné silnici směrem na západ. Po hodině je silnice přehrazena zamknutou bránou a cedulí oznamující, že vstup je zakázán.
Ale mapa ukazuje cestu dál, kolem místního ranče. Jdeme podél plotu z ostnatého drátu s nadějí, že soukromý pozemek obejdeme. Ale když už to trvá moc dlouho a my jsme hnáni dál z našeho směru, rozhodneme se projít dírou v plotě. Nejprve jdeme skrytí za stromy, pak se spouštme do vyschlého řečiště nějakého místního toku.
Musím myslet na tabulku na podobném místě hlásající: „Trespassers will be shot, survivers will be shot again.“ („Vetřelec bude zastřelen. Kdo přežije, bude zastřelen znova.“) Není to vůbec příjemný pocit.
Pak přebíháme otevřeným terénem do řečiště Willis Creaku, okna ranče už jsou na dosah. Trochu sázíme na to, že jsou tu jen hospodářská stavení a teď je velikonoční neděle po poledni. Přesto se nám značně uleví, když po dvaceti minutách podlézáme plot z ostnatého drátu. Je znát, že majitel ranče se s věcmi nemaže: překopal řečiště Willis Creaku tak, aby vedl kolem jeho stavení.
Silnice se mění v Jeep road a my se jako zázrakem ocitáme v lese. Dvacátý pátý den cesty vyprahlou krajinou je to zázrak. Před jednou usedáme ve stínu borovic k obědu a po něm usínáme. Na déle, než hodinu. Ale dnes nespěcháme, víme, že víc jak 13 mil zřejmě nedáme. Za chvíli vstoupíme na území národního parku Bryce Canyon a tam bychom museli mít na přespání permit. Který nemáme. Cesta se mění v pěšinu (Grand View Trail). Jsme zapovídáni a zapomeneme včas odbočit. Nevracíme se, pokračujeme k oranžové hradbě Pink Cliffs. Teprve tam přejdeme na trail Under the rim, směřujícím na jih. Přecházíme pár menších hřebenů a užíváme si výhledy po okolí.
Najednou je to, díky přítomnosti lesa a horskému charakteru krajiny, jako být zpět na PCT nebo CDT. Tohle nás baví.
O tom, že jsme celkem vysoko, nás přesvědčují zbytky sněhu.
S večerem se začíná ochlazovat. V sedm se dostáváme k hranici národního parku a opouštíme ho, abychom mohli přespat mimo jeho území.
Jsme ve výšce 2.400 m.n.m. a dnes bude chladná noc. Proto raději stavíme stany.
I přes nízký stav našich zásob vody si všichni vaříme teplou večeři. To už máme na sobě péřovky.
Footprinta zlobí palec na ruce. Už od prvních dnů ho pobolíval. Teď se to ale zhoršilo, palec natekl a bolí jak čert. Obáváme se nějaké infekce. Od včerejška si ho maže antibiotickou mastí. Snad se to zlepší. V Kanabu by mohla být lékárna. Do té doby to snad Footprint vydrží.
Spát jdeme krátce po osmé. Jsem unavený, včera jsem spal asi jen čtyři hodiny. Dnes se mi bude na psaní deníku špatně vstávat.
24 km (celkem 747 km)