HDT 23. den

Klidnou noc prosvětloval již téměř dorostlý měsíc, hvězdy měly co dělat, aby se prosadily. Vycházíme v 7:00 směrem na jih, dál Hackberry Canyonem, při teplotě 1°C.

„Kraví potok“ se zatím rozšiřuje, dělá nám problémy ho přeskakovat. Do vody se nám v té zimě zatím nechce. Stavíme si improvizované mostky z klád a kamení.

Většinou se ale prodíráme křovím. Slunce se k nám nemůže probojovat, takže snídáme výjimečně ve stínu (8:45). Než dojíme a nafiltrujeme nějakou vodu, přece jen se mu to povede a my pokračujeme už v jeho paprscích (10°C).

Nad hlavou zaslechneme několikrát stíhačky, je to v této krajině dost nepatřičné. Hlavou se nám mihne, jestli je svět ještě v pořádku. Díky nepřítomnosti internetu mimo města, odtržení od zpráv a od médií, ztrácíme přehled o tom, co se ve světě děje. A vůbec nám to nechybí.

Po pěti mílích se kaňon na chvíli rozšiřuje. Narazíme na chatu (Watson’s Cabin) postavenou v roce 1910. Jako vždy v podobných případech nás fascinuje, na jak malých prostorech a v jak skromných podmínkách byli lidé schopní žít.

Po dvou mílích se kaňon opět zužuje, až nám nezbyde, než jít samotným potokem. To už ale je 25°C a potok je velmi mělký. Začínáme potkávat docela dost denních turistů. Jsou to za pět dní první lidé, které potkáváme (když nepočítám projíždějící řidiče aut u včerejšího Grosvenor Arch).

Nezvykle hodně z nich má s sebou psy. Jeden pár z Montany tu dokonce „venčí“ dvě kozy. Skutečně.

V půl jedné docházíme na konec Hackberry Canyonu a vyrážíme na 3,4 míle dlouhou alternativu přes Yellow Rock. Vystoupáme 110 metrů na hřeben a nečekaně tu chytneme telefonní signál. Pokoušíme se objednat si nové boty, naše stávající už moc dlouho nevydrží. Chtěli jsme je objednat už v Escalante, ale zapomněli jsme na to. Jenže teď ztroskotáme na faktu, že se nám nepodaří na portále REI zadat adresu hotelu, nebo benzínové stanice v Jacobs Lake, kde bychom si je chtěli vyzvednout. Na předchozí dvě městské zastávky by se to zase nestihlo. Musíme doufat, že boty zvládneme koupit přímo ve městě v nějakém malém obchodě.

Když dojdeme k samotné Yellow Rock, jsme ohromeni skutečně výrazně žlutou barvou tohohle kusu kamene. Na samotný vrchol se nevyškrábeme, jen ho obcházíme.

I dál je stezka zábavná, je příjemné sledovat po nějakém čase krajinu z výšky, ne jen ze dna kaňonu. Přesto se do něj krátce před třetí vracíme.

Usedáme na břeh Paria River a pozdně obědváme.

Pokračujeme na severoseverovýchod velmi širokým údolím, ve kterém se Paria River klikatí. Je to zatím nejširší údolí, kterým tu procházíme. Zpočátku se opět vyhýbáme namočení nohou. Footprint dokonce najde naplavené prkno, které s sebou chvíli nese s tím, že po něm bude přecházet. Ale nějak to nefunguje. Jsem první, kdo na suché nohy rezignuje, a beru to vodou. Dokonce donesu klukům doprostřed proudu kámen, aby po něm mohli přeskočit. Za chvíli už ale kráčíme skrz vodu všichni.

Mezi jednotlivými ohyby řeky se proplétáme mezi keři, často po kravských cestách. Na nich je ale spousta čerstvého kravského trusu. Občas nějaké stádo vyrušíme. Tentokrát si dáváme velký pozor, abychom se nedostali mezi dospělé krávy a telata. Další zaběhnuté tele s sebou brát nechceme. Okolní skály jsou čím dál víc rudé, což obzvlášť vyznívá ve sklánějícím se slunci.

Už několik mil pozorujeme v písku úzké stopy nějakého vozu. Chvíli myslíme, že se někdo vezl na vozíku taženým kitem, ale pak si všimneme i stop koňských kopyt. Kočár?? Odpověď nacházíme v sedm hodin, kdy zahlédneme velký bílý stan a vedle něj zaparkovánou repliku starého pionýrského vozu. O kousek dál se pasou koně. Nevěřícně přistupujeme blíž, abychom si vůz prohlédli a vyrušíme čtveřici kluků, se kterými se dáváme do řeči.

Hans a Steaven (67, Utah) jsou kamarádi z dětství, Gus (31) je Steavnův syn a John (8) Hansův vnuk. Spolu několik dní putují na koních a s touto věrnou replikou vozu, kterou vyrobil Gus. Prý takto vyráží dvakrát do roka.

Pro Guse je to vášeň i povolání. Věnuje se drezúře koní. Podle všeho na vysoké úrovni. Steaven nám ukazuje nějaké fotky z Gusova rodea a podle něj je to „smokingová liga“. Je pravda, že Gus na to vypadá, je znát, že svou profesí žije. Společnost si právě dodělala večeři a zvou nás ke stolu. Je nám hloupé se vtírat, ale když na tom trvají, samozřejmě neodmítneme. Musím přiznat, že tento způsob cestování má své nesporné výhody, jako třeba skutečné jídlo. Na grilu připravená směs zeleniny a kuřecího masa je něco, v co jsme dnešní večer skutečně nedoufali. Povídáme si o cestování, o jezdění do přírody dnes a před lety, o tom, co nás k tomu motivuje. Myslím, že to je fascinující setkání pro všechny zúčastněné. Po hodině poděkujeme, začíná se stmívat a my si ještě musíme najít místo na přespání. A taky nás už pěkně zebou naše mokré nohy. Děkujeme za večeři a za zážitek a zbystra vyrazíme dál proti proudu.

Nejdeme daleko, maximálně půl míle a za soumraku rozbalujeme na prvním vhodném plácku své spacáky. Hlavně dostat rychle do sucha nohy. Ráno to bude lahůdka, obouvat si mokré boty. Přestože jsme právě dojedli, stejně si ještě uvaříme druhou večeři. I když jsme, až na zacházku k Yellow Rock, šli většinu dne po rovině, z věčného boření se do měkkého písku a přeskakování, či brození vody jsme pěkně utahaní. Tělo prosí o každou kalorií. A také usínáme, jen co se hlava dotkne polštáře.

38 km (celkem 692 km)