HDT 22. den

Posted on

Skutečně bylo přes noc -6°C, ale všichni tři jsme to zvládli komfortně. V 6:40 se vyškrábeme krátkou stěnou ven z kaňonu. Jdeme podél něj, z vrchu vypadá skoro jako nepostřehnutelná štěrbina v zemi.

Zhruba po půl hodině se dostáváme na prašnou silnici. Vypadá to na celodenní road walk. Alespoň to není asfalt. Cesta nám ubíhá rychle, obzvlášť, když do toho šlapeme, abychom zahnali okolní mráz. A to máme, díky nízkému horizontu, slunce už od čtvrt na osm. Snídani v 8:20 bereme hopem, dnes nevaří nikdo z nás, všichni se spokojíme se studenou. To je tu poprvé.

Dnes je to monotónní šlapání, ale i takové dny k chození patří. Alespoň do nás nepraží slunce. Teplota přes den nepřekoná 16°C.

Po jedenácté docházíme k hřebeni The Cockscomb, který přejdeme (170 metrů převýšení, 1.935 m.n.m.). Na druhé straně se dostáváme ke dvojitému skalnímu oblouku Grosvenor Arch.

V 11:20 opouštíme silnici a jdeme hledat vodu. Má to být nová solární studna, podle Across Utah spolehlivý zdroj s čistou vodou. Nacházíme ho po půl hodině. Jsou zde tři velké tanky. Jeden je zcela vyschlý, druhý zarostlý se zelenou vodou a ve třetím je zbytek vody hnědé. Jsme už na tom s vodou bídně, tak zkoušíme filtrovat tu hnědou. Můj filtr zvládl půl litru a pak se ucpal. Zpětně ho proplachuji pomocí stříkačky čistou vodou a dál už to raději nezkouším. Usedáme u zeleného tanku a obědváme.

Vracíme se na silnici, je tu teď relativně velký provoz, co pět minut auto. Šlapeme po ní do třičtvrtě na čtyři a pak zamíříme řečištěm k Round Valley Draw.

Vstup do samotného kaňonu je, podobně jako ráno, tvořen úzkou štěrbinou v zemi. Slézáme „pod zem“, v jednom místě je nám nápomocno napevno instalované lano.

A zase je to“lunapark“. Užíváme si kroutící se „chodbičku“, místy úzkou tak, že musíme sundat batoh. Trochu málo lezení a hledání cesty kolem překážek. Je to pěkná horská dráha.

Baví nás to, i když po 1,6 míle vstoupíme do širšího Hackberry Canyonu, pořád je to hezké a po téměř celodenním šlapání silnice nás to opět nabíjí energií.

Jen nás trápí nepřítomnost vody. Trochu jsme doufali, že se v kaňonu nějaká objeví. Nic. Ani v místě, kde podle mapy mohla být. Jediná možnost, jak neprožít suchou noc, je napřít síly a dojít až na pátou míli kaňonu, kde má být spolehlivý pramen. Na tom se shodují všechny naše informační zdroje.

Povrch dna tvoří měkký písek, jde se v tom špatně. Je to jako usilovně šlapat po písečné pláži. Ale pohled na okolní skály nás těší. Stále je to paráda.

Jenže dojdeme na místo a nic. Až po dalších 300 metrech začíná země vlhnout a později se objeví i vodní kaluže. Všude je našlapáno a nakáleno od krav. Nezlepšuje se to a slunce už zapadlo. Nacházíme jednu prohlubeň, tůňku. Lepší už to nebude. Shazujeme batohy a nabíráme tu páchnoucí „kravskou vodu“. Ze zkušenosti víme, že s tím by si měly naše filtry poradit, i když to nebude žádná delikatesa. Ale jinou možnost nemáme.

Steleme si pod širákem u skalní stěny, schováni před větrem za vysokou písečnou dunou. Vaříme už za tmy. Do dalšího města to máme 38 mil. Klukům už se zase povážlivě zmenšily pytle s jídlem. Jak jsou to oba hubeňouři, potřebují víc jíst. Moje zásoba podkožního tuku stále není vyčerpána, a tak to zvládám lépe.

Po dlouhém road walku se mi udělal na patě první puchýř. Je celkem bolestivý, ale v té vší špíně ho nechci propichovat. Snad to vydrží do města.

Do peří lezeme až v deset, slibujeme si pozdější start.

51 km (celkem 654 km)

Přidat komentář