Dnes měla být ta nejmrazivější noc. Ale slibovaných -11°C se nedostavilo. Teploměr se zastavil na -5°C. Ve stanu bylo fajn, dokonce to byla výrazně klidnější noc než včera. Ale vstávání bylo frišné. Vyrážíme v 6:35 na severovýchod, kaňonem Last Creek Chance. Stejně jako včera odpoledne se jedná o široké koryto, bez jakýchkoli překážek. Potok nám dělá společnost, takže nemusíme vláčet žádnou extra vodu. Snídáme v osm. Na slunci je docela fajn, ale když pak vejdeme do stínu, je stále jen lehce nad nulou. Potok je místy zamrzlý. Teplota se začne zvedat až v deset (8°C) a do poledne se ustálí na 13°C ve stínu.
Občas vyrušíme nějaké krávy. Vlastně jich je docela dost. Ale většinou jsou tak pitomé, že namísto aby nás nechaly v klidu projít, nebo aby se jen odklidily stranou, ženou se před námi. Jak jsou ve stresu, pokálejí vždy celou stezku. Nejsou to ale kompaktní „miny“, spíš prostorově rozsáhlý povlak, který musíme obcházet.
Jediným dalším vzrušením je maximálně přeskakování potoku ze strany na stranu.
Alespoň to rychle utíká. Po dvanácti mílích začíná potok slábnout a za chvíli má zmizet úplně. Zastavíme v 11:30, dobíráme vodu. Dalších 27 mil je to s vodou nejisté, takže naše batohy opět těžknou. A znovu tak na hodinu usínáme. Stává se z toho pěkný zvyk.
Dál vyrážíme až chvíli před druhou. Voda skutečně mizí. Shodujeme se na tom, že monotónnost dnešní cesty nám připomíná přechod Great Divide Basin na CDT. Je to prostě celkem nezáživný úsek mezi parádními místy.
I tady vyrušíme stádo krav. Tyhle se nám jen odklidí z cesty. Až na jedno malé tele, které zběsilým úprkem mizí za obzor. Jeho máma jen popoběhne pár kroků, zabučí za ním, ale pak se dal věnuje pastvě.
Narážíme na stařičký zrezivělý hydrant. Uprostřed ničeho! Zřejmě dřív napouštěl koryto pro dobytek. Je evidentně stále pod tlakem, protože z něj prasklinami stříká voda a vytváří tak nezvyklý zelený ostrov vegetace.
Na 200 metrů zahlédneme zaběhlé tele. A to se chová jako krávy ráno – běží před námi a stále se tak vzdaluje od svého stáda. Pak se k nám blíží víc a víc, až nám najednou začne dělat doprovod.
Snažíme se ho zahnat směrem, odkud jsme přišli. Děláme ohromný bengál, ale ono vždy jen popoběhne a zase se k nám vrátí. Jako pejsek. Z predátora jsme se stali jeho novým stádem, které následuje.
Usedáme na zem a čekáme, jestli si to nerozmyslí. Nic. Stojí a čeká. Víme, že když budeme pokračovat, v žádném případě to pro něj neskončí dobře. Necháváme batohy na hromadě a spolu s Footprintem se vracíme. Tele jde za námi. První kroky se motáme jako opilí. V terénu jsme zvyklí vyrovnávat váhu batohů a najednou je to bez nich divné. Po půl míli dojdeme ke stádu, ještě že se nepřesunulo. Krávy koukají, tele kouká. Snažíme se vzdálit. Tele jde zase s námi. Musíme tedy blíž ke kravám. To už kraví máma zbystří a opatrně se k nám vydá. Zabučí a tím upoutá pozornost telete. Opatrně se vzdalujeme. Když jsme na padesát kroku daleko, vidíme, jak kráva tele olizuje. Tak pro tentokrát to dobře dopadlo.
Po čtyřech mílích od obědové pauzy se v 15:40 stáčíme k západu do Paradise Canyonu. Prostředí je o něco zajímavější, ale charakter cesty je stále stejný. Znovu se objevuje voda. Mohli jsme si ušetřit kila nás zádech, ale její přítomnost nebyla jistá.
V 18:10 se oddělíme od oficiální trasy na krátkou alternativu. Je jí Yellow Paradise Slot Canyon.
Tenhle kaňon je malý a úzký. Po čase schazujeme batohy a jdeme si projít jeho nejzajímavější slepou část.
Po celodenním monotónním šlapání je to příjemné osvěžení. Úzká štěrbina ve skalách s vysokým stropem. Vypadá to jako starobylé katakomby.
Jen škoda, že je jen pár desítek metrů dlouhý. Vracíme se k ústí nejzajímavější pasáže, kde jsme nechali batohy. Je sedm, využíváme před větrem chráněného místa a rozbíjíme kemp. Stačí odtud popojít pár metrů dál a už je tam zase větrno.
Kluci dnes volí širák, já v tušení mrazu raději stavím stan. Přeci jen, když v noci dvě hodiny píšu s rukama venku, občas docela prokřehnou.
V malém prostoru mezi skalami je jako v pokojíčku. Večeříme a uvědomujeme si, že jsme si v Escalante zapomněli objednat nové boty do Kanabu. Sice se ještě v jednom městě zastavíme, ale to bude jen tři dny vzdálené a nestihly by se doručit. Musíme doufat, že něco koupíme na místě. Naše stávající boty ještě drží, ale víc jak 800 kilometrů v tomhle terénu nedají. No nic. Teď to nevyřešíme. Ješte za světla mizíme v peří. Snad to bude zítra o něco zábavnější.
39 km (celkem 603 km)
Tak tenhle žluty kaňon je opravdu neskutečný!