Fučí docela slušně. Kluci prožívají pod tarpem krušnou noc. Písek se jim neustále hrne pod tarpovou plachtu, do rána jsou jím celí pokrytí. Můj stan má menší půdorys. Většinou jim větší prostor závidím, ale tentokrát mi umožnil najít si menší a chráněnější místo ve křoví. A samozřejmou výhodou je, že stan se zvednutou podlážkou a integrovanou moskytiérou, přece jen nabízí větší ochranu. Mezi čtvrtou a pátou lehce sněží.
Budím kluky zpěvem písně „Dobrý den majore Gagarine“, neboť je výroční den letu prvního člověka do vesmíru. Moc nadšení to ale po probdělé noci nevzbuzuje. Je 0°C. Balíme dlouho, ve snaze zbavit se všudypřítomného písku. Vycházíme v 6:50.
O ranní rozcvičku se nám postarají barikády z obřích kamenů, blokujících kaňon. Přelézáme je, obcházíme, občas i podlézáme. Je to strašně zdlouhavé. Za první dvě hodiny před snídaní ujdeme sotva dvě míle.
Na snídani usedáme ve slunci, ale sluneční paprsky nejsou schopny nás pořádně zahřát. Teplota se stále drží jen lehce nad nulou.
Cesta Monday Canyonem dále pokračuje přes překážky. Je to o něco málo lepší, ale ne o moc. Naše morálka je nízká. Není to těžké fyzicky, tedy ne více, než některé předchozí úseky. Jen nás ta chůze marastem nijak nemotivuje. Často vylezeme po okraji nad kaňon, ve snaze obejít ten bordel, ale svah se začíná nebezpečně zvedat, tak se zase vrátíme na dno. A znova. Pořád dokola. Monday Canyon se vlévá do Rogers Canyonu, naše situace se ale moc nezlepšuje. Navíc tu hodně roste Tamarisk, invazní křovina importovaná z Asie, která je prostě všude. A také náš starý známý Tumbleweed, který se, z nám nepochopitelného důvodu nazývá česky Laskavec. Jeho ostny se klukům, kteří nenosí návleky, neustále dostávají do bot.
Až teprve po sedmi mílých se dno kaňonu mění v široké rovné řečiště a my se konečně rozejdeme rychleji. V nadšení, že cesta konečně ubíhá, přejdeme odbočku. Obracíme směr, z jižního na severozápadní a cross-country přecházíme do Navajo Canyonu. Je půl jedné a my usedáme k obědu. Je stále chladno, kolem 14°C, takže zůstáváme na slunci. Tedy kromě Damajkyče. Ten volí zásadně vždy stín. Od počátku z nás tří nejhůře snáší slunce, jakmile je víc než 24°C, tak se „přehřívá“. Pro jeho přízeň ke stínům už si vysloužil i vlastní trail name. Je to zkrátka Shadow. Po obědě na celou hodinu usínáme.
Cesta Navajo Canyonem je příjemnější. Odpočatí se na širokém dně bez překážek rozletíme jako blesk.
První kamenný zával se objeví až po hodině a půl. Ale není to tak strašné, jako dopoledne. Tohle už je zábavnější a netrvá to dlouho. Jen se mi stane nepříjemná věc. Při jednom přelézání dostávám pravou ruku do nepřirozené pozice, podkloznou mi nohy a v rameni mi nepříjemně lupne. Když mi zmizí hvězdičky před očima, slézám na rovinku, sundávám batoh a zkouším hybnost. Je to dobré, ale v zátěži rameno bolí. Budu ho muset chvíli šetřit.
Cesta je teď rozmanitější, už nás to zase baví. Jsou tu i vysloveně hezké úseky.
Jenže pak přichází další komplikace. Surprise Spring, se kterým jsme počítali, je překvapivě vyschlý. Poslední vodu jsme dobírali před 22 mílemi, moc nám jí už nezbývá. Další by měla být za sedm mil. Jsme už docela unavení a po dopoledním zápřahu nám dalších sedm mil připadá hodně. Pokud ale nechceme zažít suchou noc, musíme to zkusit. Po jeepové cestě přelézáme malý hřeben. V pět hodin si dopřejeme desetiminutový odpočinek.
Připojíme se k prašné silnici a po ní se začneme spouštět na jihozápad do Reese Canyonu.
Štěstí při nás stojí. I když po jedné míli opouštíme silnici, řečiště v kaňonu zůstává snadno schůdné. Často ho měníme za vyšlapané kraví stezky. Zkrátka letíme jak dráha.
Začíná to vypadat nadějně. V 19:30 docházíme s velkým chvěním k příznačně pojmenovaném potoku Last Chance Creek a vydechujeme úlevou. Voda v něm je. DG!
Stezka se v tomto místě stačí na severozápad, ale dost tu fouká, tak se kousek vracíme a na přilehlé plošince rozbíjíme tábor ve staré ohradě pro dobytek.
Teplota rychle klesne na 3°C. Vaříme večeři a požitkářsky si vzájemně líčíme, co si kdo dnes dá. Ano, jídlo je stále velké téma. Po večerní kontrole map s překvapením zjišťujeme, že i přes dopolední trápení jsme udělali celkem slušné Hayduke míle. Usínám rychle, v deset hodin.
38 km (celkem 564 km)