Budíme se v 6:40. Rychlá sprcha, dobalení a skok na poštu vyzvednout balíček. Další bounce box už dělat nebudeme, nesmeky a věci, co už nepotřebujeme, odesíláme na letištní poštu do Las Vegas. Ještě dáme snídaňovou bagetu v Subway a už šlapeme na kraj města na stop. Cestou tam se bavíme o obytných vestavbách do dodávek, když Damajkyč vystrčí jen tak cvičně palec na jednu takovou projíždějící kolem nás. Okamžitě zastavuje. Její majitelka Lorra aka Neck Knife (35, New Hampshire) má snad nejhezčí vestavbu, co jsem kdy viděl. Bere nás jen čtyři míle k odbočce na prašnou silnici Hole-in-the-rock. Vůbec se nám z jejího domečku na kolečkách nechce.
Z následného stopu máme obavu. Touhle cestou jezdí jenom výletníci, nevede jinam, než na několik trailheadů. Ten náš je vzdálený 34 mil a je pondělní ráno.
Kupodivu je tu ale relativně velký provoz. Už za dvacet minut k nám dojíždí auto v protisměru, které kolem nás projelo před pěti minutami. Jeho řidička na nás už z okýnka volá, že se jí podařilo přeskládat věci uvnitř a že pokud nám nebude vadit mít batohy na klíně, tak ať si naskočíme. Ukazuje se, že je to Spork (27, Utah), která s námi dvě noci sdílela kemp v Escalante a se kterou jsme si včera chvíli povídali. Dnes jede na jednodenní výšlap, na trailhead šest mil před tím naším. Procourává si místní okolí i proto, že se chystá pracovat jako průvodce pro organizované skupiny. Nakonec nás veze i těch zbývajících šest mil na náš trailhead. Ještě ráno jsme mysleli, že dostat se sem bude nadlidský úkol, ale zase jsme byli překvapeni vstřícností místních. Necháváme ji alespoň dvacku na benzín.
Ve čtvrt na dvanáct začínáme šlapat. Nejprve 2,5 míle po rovině prašnou silnicí k Fiftymile Mountain, skalisku, táhnoucímu se jako velká zeď podél Hole-in-the-rock. Čeká nás 700 výškových metrů.
Záhy začínáme nastoupávat. Asi v půlce stoupání ustává a cesta se změní v traverz. V půl druhé si dáváme ve stínu stromu půlhodinovou pauzu, kterou celou tvrdě prospím. Po 1,7 míli traverzu scházíme ze silnice na kravskou pěšinu a dokončujeme 1,5 míle dlouhé stoupání. Jde se mi těžce. Nejen, že mám o 7 kilo těžší batoh, ale také mám dost plné břicho. Tentokrát jsem doplňování kalorií ve městě bral poctivě a teď mi to úplně nehraje do karet. Naopak nám pomáhá, že je pod mrakem a začíná se zvedat vítr. Trochu nás to znervózňuje. Předpověď na večer nás varovala před silným vichrem. A když říkám silným, pak myslím, že může v nárazech dosahovat 10 Bf. Takový vítr už je schopen strhnout komín ze střechy, nebo převrátit nákladní auto. Není úplně chytré lézt na kopec. Ale tlačí nás čas (permit pro Grand Canyon). Doufáme ve dvě věci. Jednak je možné, že předpověď nevyjde, ale hlavně věříme, že pokud se vichřice přižene, my už budeme schovaní v kaňonu na druhé straně hřebene.
Nahoře (2.225 m.n.m.) jsme ve tři a jsme odměněni pohledem na krajinu za námi. Daří se nám identifikovat jednotlivá místa, kterými jsme prošli.
Následuje 4,5 míle kličkování mezi nízkými keři (sage brush). Nejdeme po pěšině, jen držíme směr. Keře pěkně škrábou do holých kotníků, jen Footprint má dlouhé kalhoty. Vítr už zase docela fičí: 2-3 Bf.
Překvapuje nás občasná přítomnost osikových hájků. Asi po hodině docházíme k opuštěné chatě, u které doplňujeme vodu. Trochu nás vyleká řev osla, který zřejmě k chatě patří.
Po hodině a půl kličkování mezi keři začínáme klesat do Monday Canyonu. Musíme se tam prodrat vysokým křovím, větvemi nízkých stromů a všelijakým dalším bordelem. Ale zhruba po 1,5 míli se to zlepší a zase začínáme hrát milou hru na zdolávání malých skalek a skákání z kamene na kámen.
I tady značně pociťujeme těžší batohy, zejména tedy naše kotníky a kolena. Není divu, že chodci, kteří chodí „na těžko“, potřebují velké a těžké kotníkové boty.
I tady dost fouká, i když je to jen odvar toho, co se odehrává nad kaňonem.
Kaňon se rozšiřuje a my se začínáme ohlížet po nocležišti. Štěstí se na nás usměje v 19.15. Nacházíme plácek mezi nízkými stromy, vykrytý skalkami tak, že vítr tu je výrazně nižší, než jinde. Stavíme stany a obzvlášť dobře je kotvíme. Já použiji extra provázek k vyvázání na okolní stromy. Kdo ví, co nás čeká. Silné povětří je hlášené až do úterý.
Večeříme královsky, ve snaze odlehčit batohům. Takže si dávám nejen dvě hotová buritta, nesená z města, ale vařím i polívku zahuštěnou bramborovou kaší a přidávám do ní slaninu. V noci má být dost zima, ale tyhle kalorie by mě měly hřát dostatečně. V peří mizíme v devět.
23 km (celkem 526 km)