Noc je teplejší, má okolo 10° C. Při psaní deníku zjistím, že se mi zbláznila aplikace pro jeho správu a publikuje blogový příspěvek z prvního dne asi desetkrát za sebou. Patnáct minut tu pohromu řeším a další dvě hodiny píšu nový zápis.
Vstáváme o šesté a v 6:35 šlapeme. K řece Colorado nám zbývá čtvrt míle a pak jdeme další 3,5 míle podél ní po silnici směrem na východ. Jsme rádi, že chůzi po silnici absolvovujeme takhle brzy ráno. Přes den tu bude asi dost provoz. Vodu doplňujeme z kohoutku v jednom z přilehlých kempů.
Po čtyřech mílích silnici a oficiální trasu opouštíme a po Jackson Hole trail pokračujeme variantou Amasa Back alternate. Ta vede další 1,8 míle podél vody. Po chvíli začne nastoupávat na hřeben. Ve čtvrt na devět se dostáváme do slunce, usedáme na plošinku s výhledem na řeku a snídáme.
Dojdeme na vrch hřebene (1.385 m.n.m.) a tam objevujeme občerstvovací stanici běžeckého závodu Mad Moose na 50 mil. Přehoupneme se na druhou stranu a před námi se otevře načervenalá marsovská krajina. Ano, tady by se mohl odehrávat jakýkoli western.
Klesáme prudkými serpentinami na 130 výškových metrů a co chvíli uhýbáme běžcům míjejících nás v obou směrech. Snažíme se je kolegiálně povzbuzovat. Obcházíme obří skalní útvar, který je pro běžce otočkou a směřujme dál na jih.
Šlapeme po téměř dokonalé rovině. To, po čem šlapeme bylo kdysi dávno původní řečiště Colorada. Běžce jsme nechali za sebou. Potkáme pouze jednu osamělou dvojici postarších Američanů, kteří si tu dávají deseti mílový okruh jen tak nalehko. Nemají ani batůžek se svačinou. Jsou ubytováni v malém resortu, který kolem jedenácté míjíme. Nebe, na kterém byl zpočátku dne sem tam nějaký mráček, se teď čistí a teplota stoupá.
Znovu nám začíná dělat společnost Colorado, je pár set metrů po naší pravé ruce. Zahlédneme ho jen občas a přístup k němu je nám dlouhou dobu odepřen. Horší společnost nám začaly dělat čtyřkolky, které se tu rojí jako vosy.
Je to tu jejich oblíbená trať a protože je sobota, je jich tu vážně dost. Asi jen polovina ohleduplně zpomalí , když kolem nás projíždí. Občas ale končíme zahálení prachem. Cesta je od nich často hodně rozjezděná.
V půl druhé konečně scházíme čtvrt míle k řece. Máme představu romantického místa, kde strávíme polední pauzu ve stínu stromů, spojenou s plaváním. Jaké je zklamání, když docházíme na špinavý bahnitý břeh, kde není po stínu ani památka a voda samotná taky nevypadá vábně.
Zkusíme do vody vlézt, ale je tam hodně mělko a spousta bahna. Chtíc nechtíc, musíme nabrat vodu na oběd a dalších deset mil. I když je pěkně špinavá, naše filtry to musí zvládnout. Pobíháme na kraji řeky nazí, alespoň trochu se snažíme opláchnout. To asi trochu překvapilo posádku jednoho offroadu, který se dojel podívat až k řece. Vracíme se kousek zpátky a ve dvě se uvelebíme pod jedním převisem na oběd. Při kontrole map docházíme k nepříjemnému zjištění. Další voda není za deset, ale až za dvacet mil. Omyl byl zřejmě způsobený večerním studiem map při světle červeného světla čelovky. Ty údaje o kilometráži, které byly psané červeně, tak zcela zmizeli. Před koncem pauzy se tedy vracíme pro další vodu k řece.
Když v půl čtvrté opět nahodíme batohy na záda, naše ramena protestují. Se zásobami jídla na sedm dní a pěti (v mém případě šesti) litry vody mají skoro trojnásobek základní váhy. Ale okolní krajina je čím dál krásnější a alespoň částečně nám na tu váhu dává zapomenout.
Ve čtvrt na šest opouštíme otevřený prostor a začínáme nastoupávat na hřeben.

Díky tomu se občas dostáváme do jeho stínu, což velmi oceňujeme. Na slunci už bylo nějakých 38°C. V šest vcházíme do Lockhart Basin a otevře se nám výhled, kde je možné v dálce zahlédnout i náš další cíl, věžičky Needles.
Cestou dál traverzujeme pravou stranu hřebene. Dnes si chceme užít dlouhý večer, a tak si místo na nocleh nacházíme už v sedm. Je schované v širokém zálivu, takže v něm budeme dobře chráněni, i kdyby se v noci zvedl vítr.
O pár metrů dál je vyhlídka, na kterou usedáme, vaříme večeři a pozorujeme zapadající slunce.

Provádět večerní rutinu za světla je příjemná změna. Štěbetáme u toho vesele, jako malí skautíci před večerkou. Akorát nás všechny pěkně bolí ramena od odpolední váhy batohů.

Ještě dlouho se drží vysoká teplota, která je naakumulovaná ve všem tom kamení kolem nás. Prvně posloucháme koncert cvrčků, nad hlavami létají netopýři a posléze se rozzáří hvězdy ke své každodenní show, která se snad nikdy neokouká. V devět kolem nás krokem projíždí nějaký opožděný jeep. V tomhle terénu mu noční jízdu nezávidíme. Usínáme okolo desáté.
38 km (celkem 92 km)
Bolo to 11x 😀 Preklikával som tie notifikácie na príspevok a rozmýšľal, čomu nerozumiem 🙂 Super, že máte zatiaľ signál. Tá krajina je magická.
Ahoj Jakube, jakou apku na to vlastně používáš?
Dovolím si odpovědět za Jakuba – celý proces tvorby blogu je popsán na samostatné stránce (odkaz dole: https://jakubuvcestovnidenik.cz/jak-vznika-tento-blog/). Podle toho, co píše, tak používá apku Day One.
Díky, toho odkazu jsem si doteď vůbec nevšiml. 🙂
Já jsem si říkala, že máš fakt psavou náladu. 😀
Ahojky, jojo, dostala jsem predchozi clanek asi 10x za sebou 😀 Ale to nevadi. Uz jsem se tesila na dalsi! 🙂 Kdysi jsem v tomhle koutu sveta byla na road tripu a mame na to moc hezke vzpominky.
Děkuji Vám Jakube, zase mohu „sosat“ Vaše krásné zápisky a moc Vám závidět 😁😁😁🤗🤗😜
Marně vyhlížím nové deníkové zápisy. Poslední je z 26. března, doufám, že jste všichni v pořádku! Nechci malovat čerta na zeď…
Petr z nalehko psal,ze dalsi prispevek bude nejdrive za 8 dni. Jdou nejdelsi usek bez civilizace.