Ve dvě v noci ukazuje teploměr stále 20°C. Ráno je příjemných 12°C, takže když v 6:35 vycházíme, už mám kraťasy a triko. Damajkyč se dnes moc nevyspal. Má někde natrženou nafukovací karimatku, musel ji několikrát za noc dofukovat. Jednou jsem to zažil, na vánočním výšlapu! a právě proto jsem si sem opět vzal pěnovku. Ano, je méně pohodlná, ale vyspím se na ní vždy a neprobudím se uprostřed noci na studené zemi.
První tři míle jdeme po široké prašné cestě. Krajina se v přibývajícím světle vylupuje jako jeviště na začátku divadelního představení. Překvapuje nás, že takhle ráno slyšíme v této vyprahlé pustině ptáky.
Při ranním hovoru dochází i na zcela zásadní téma, totiž jakým způsobem a jakými přírodními materiály si kdo z nás utírá zadek předtím, než použije toaletní papír. I tady totiž platí, že použitý toaleťák odnášíme s sebou do města. V suché zemi, kde téměř nic neroste, by se rozkládal hodně dlouhou dobu. Je tedy dobré před jeho použitím využít přírodních alternativ.
V prachu cesty narazíme na sedm centimetrů dlouhého škorpiona. Má ukouslou hlavičku, takže se ho nebojíme fotit zblízka.
Snídáme na kraji kaňonu, do kterého po snídani zamíříme.
Ve třičtvrtě na devět opouštíme cestu a pokračujeme vyschlým řečištěm směrem na jihozápad. Začíná legrace: na mnoha místech jsou velké schody – vyschlé vodopády.
Občas se to dá seskočit, občas sejít, občas je třeba najít si cestu okolo. A někdy je nutná spolupráce kamaráda. Podáváme si batohy, držíme slézajícího odvážlivce, nebo se naopak podepíráma zdola. Je to vážně zábava.
Už začínám chápat, proč by se tenhle trail měl chodit alespoň ve dvou.
Po 1,8 mílích v kaňonu docházíme ke schodu vysokému 15 metrů. Tady nic nepomůže, a tak vystoupáme kraví stezkou na rovinu nad kaňonem. I tady je to hezký. Říkáme si, že každá malá skalka, kolem které procházíme, by byla doma brána jako velká atrakce a tady je to pro nás každodenní kulisa.
Slunce už dost připaluje. Po 2,1 mílích hledáme opětovný vstup do kaňonu a po chvíli jsme úspěšní. A znovu je to legrace s hledáním cesty přes kamenné barikády. Říkáme si, že by to byla super atrakce na Matějskou pouť. Po 0,8 mílích narážíme na prašnou cestu a naše cesta kaňonem se tak zrychluje.
O půl dvanácté přicházíme k místu, kde má pod převisem vyvěrat pramen. Nacházíme ale jen tůňky alkalické vody. Bílý povrch vykrystalizované soli okolo v nás nebudí důvěru, ale nemáme jinou možnost. Další voda je až za devět mil. Plníme si vaky na špinavou vodu a popojdeme čtvrt míle schovat se do stínu pod další převis. Tady nás překvapí malý potůček. V mapě ani v průvodci o něm není řeč. Voda je sice též slaná, ale výrazně méně. Taková Vincentka. Filtrujeme raději tuto. Stejně jsem zvědav, koho jako prvního prožene. Máme dost času, zítra nás čeká krátký den, protože to už budeme muset dodržet nocležiště přidělené nám v permitu. Zůstáváme tedy ve stínu a prodlouženou siestu využíváme k prohlížení map, psaní deníků a spánku.
Zůstáváme tak dlouho, až do tří. Odpoledne se jde příjemněji, na obloze se občas přežene mrak a zvedá se vítr, tak 2, v nárazech až 3 Bf. Šlape se nám dobře, celou dobu si povídáme, hlavně o Footprintově slévárenské minulosti a práci v USA. Měl tu celkem slušně nášlapnutou kariéru. O to víc mě fascinuje, že ji opustil a začal se raději věnovat věcem kolem ultra light chození.
Otevřeným terénem jdeme po široké prašné cestě u Lockhart Canyonu 4,6 míle, žízeň zaháníme slanou vodou. Pak znovu hledáme vlez do kaňonu pomocí vyschlého řečiště. Netrefujeme se na poprvé, ale to už to začíná být rutina a my nakonec cestu do Rustler Canyonu nacházíme. Mezi spoustou kamení různých tvarů objevujeme zkamenělé dřevo. Je fantastické, jak věrně je zachována jeho struktura.
Už se docela těšíme na čerstvou vodu. Ještě si dáme jednu větší skalní prolézačku a konečně docházíme v sedm hodin k potoku Indian Creek.
Jenže po vodě není ani památky. Jen zelené křoví dokazuje, že tu ještě nedávno byla. Jsme dost nahraní. Pokoušíme se dostat kaňonem ke dvě míle vzdálenému Coloradu. Ale cesta je po půl míli neprůchozí. Naštěstí objevujeme kaluž s vodou, která je docela čistá a chutná. Bereme jí raději víc. Zítra má být další zdroj po deseti mílích, ale když je takové sucho, že ani na běžné zdroje se nelze spolehnout, začínáme vymýšlet záložní alternativu cesty.
Vracíme se zpátky a na „břehu“ si nacházíme písečný plácek na spaní. Jsme v pokušení si ustlat přímo v korytě potoka, ale máme respekt z bleskových záplav. Ta je teď sice silně nepravděpodobná, ale proč tahat tygra za ocas. Vaříme už za tmy, usínáme kolem desáté.
36 km (celkem 128 km)
🙂 tedy zajimal by me vysledek te debaty o alternativach pouziti “pred papirem”. Nedavno vedli podobnou diskusi synové “jak behem oddilovych vyprav”. Hrozne me tehdy pobavila varianta smrkova siska. No jo, ale v tehle pousti preci neni ani ta siska??? At to slape!