Když se v noci budím na psaní deníku, je všude kolem naprosté ticho rušené pouze pochrupováním mých společníků. Je docela frišno, teploměr ukazuje 2°C.
Vstáváme v šest, ještě za tmy. Do půl hodiny máme sbaleno a pokračujeme dál prašnou cestou, za stále víc blednoucí oblohy. Po další půlhodině opouštíme cestu, naměříme si čistý jih a jdeme cross country, dokud nenarazíme na paralelně jdoucí plot značící hranici národního parku. Pozorně tančíme mezi kaktusy, přesto se mi podaří jeden nakopnout. Musím zastavit a vyndat si z nohy trn.
Taky dáváme pozor, abychom nešlápli na tmavé kolonie mikroorganismů, které svou existencí a následným tlením vytvářejí půdu vhodnou pro další růst vegetace. Jsou velmi důležité pro místní ekosystém, a tak se jim vyhýbáme, seč můžem. Nazývají se crypto soil, takže si je pro sebe okamžitě překřtíme na bitcoiny.
V půl osmé svítá a my se za chvíli uvelebíme na snídani na skalce s fantastickým výhledem do kraje.
Opouštíme plot (8:20) a mezi skalkami si hledáme cestu ležící víc na západ. Plot, podél kterého jsme šli, nesměřoval oproti zápisu v mapě čistě na jih, ale stáčel se lehce na východ. Footprint dokazuje, jak přišel ke své přezdívce a identifikuje stopy, které tu a tam sledujeme. Nedávno před námi šel stejnou cestu někdo v Altrách a Merellech. Musíme najít vyschlé řečiště, což se nám po čase podaří. Budeme ho sledovat až do Moabu. Tu a tam se objeví i nějaká voda. Řečiště se zužuje, až se z nás stávají kamzíci.
Skáčeme ze strany na stranu, občas traverzujeme. Některá místa jsou neprůchozí, třeba pro pětimetrový schod, který bychom jinak museli slaňovat. V takovém případě je nutné se kus vrátit, vyšplhat výš, najít si cestu přes okolní plotny a pak se zase spustit do řečiště.
Probíhá zatěžkávací zkouška přilnavosti našich podrážek k prudce se svažujícímu povrchu. Máme co porovnávat: moje Topa vs Footprintovi Inov-8 vs Damajkyčovi Altry. Zatím si vedou dobře a zvolna nabíráme při pohybu na skalách sebevědomí.
V deset si dáváme dvacetiminutovou pauzu.
Pokračujeme řečištěm Courthouse Wash a najednou je tu tekoucí potok. Nedá se nic dělat, musíme brodit. Chvílemi jdeme potokem, chvílemi přebíháme ze břehu na břeh. Hodně mi to připomíná průchod kaňonem Gila River v Novém Mexiku. Jen to není řeka, ale potok a břehy jsou zarostlé hustým křovím.
Je to Sofiina volba, zda mít mokré nohy, nebo se prodírat keři. Taky musíme dávat pozor na tekutý písek, zem pod námi se občas nepříjemně rozhoupe. Velkou službu prokazují hůlky, kterými si lze povrch před sebou „osahat“. Postup není moc rychlý, občas se musíme pro neprůchodnost křovinami vracet. Skály vedle nás se zvětšují a kaňon se rozšiřuje.
Občas před námi zakličkuje zajíc. Jednou jsme vyrušili i jelínka odpočívajícího ve stínu stromů.
Přestože se do našeho potoka vlévá přítok ze Sevenmile Canyon, vody citelně ubývá. V poledne raději plníme vaky na špinavou vodu s tím, že si ji přefiltrujeme při obědové pauze. Na chvíli se (jako mnohokrát předtím) od řečiště odpoutáme a když se k němu po jedné míli vrátíme, je už beznadějně vyschlé. Stihli jsme dobrat na poslední chvíli.
V jednu docházíme po jedenácti mílích k silnici Main Park Road nedaleko Tower of Babel a schováváme se pod mostem. Je to jako zázrak. Na slunci je přes 30°C, ale pod mostem je příjemně. Dokonce dochází i na mikiny. Děláme si tu devadesátiminutovou siestu.
Dál se zase objeví voda, ale jsme rádi, že máme nabráno. Všude nacházíme bobří stopy, spoustu poražených stromů, bobří hráze. To se člověku filtrovat nechce. Voda je téměř všude stojatá, ale když se náhodou rozběhne, je to paráda. Občas objevíme nějaké drobné kaskády.
Během obědové pauzy naše boty vyschly a nijak už se nám nechce do vody. Taky je tu větší hloubka. Naštěstí se daří přebíhat ze břehu na břeh po popadaných kmenech. Jednou si takový „mostek“ sami vyrobíme. No musím přiznat, že v disciplíně balancování nad vodou na úzkém kmeni jsem ztratil praxi.
Máme trochu naspěch, potřebujeme se dnes dostat nejen do Moabu, ale taky se hned vymotat z města ven. Přesto ale neodoláme a když potkáme pěknou lagunu, alespoň na chvilku do ní skočíme. Vždyť teploměr ukazuje 33°C.
Že se blížíme ke městu poznáme podle zvuku dálnice nesoucího se kaňonem jako zvukovodem.
A najednou jsme na dnešní dvacáté míli a na kraji města. Zbývající dvě míle do centra absolvovujeme po cyklostezce.
V půl sedmé nakráčíme do klasického dineru, který nám už včera doporučil řidič Uberu a dáváme si pořádnou městskou večeři.
Velký obchod (City Market) je o pár set metrů dál. Před vchodem nás ještě zastaví Lamb Chop (35, USA) a její dva parťáci, kteří nás identifikuje jako hiker trash a dávají se s námi do řeči. Mají za sebou PCT, CDT i AT. Teď jdou také Hayduke, ale stylem, že dvěmi auty přejíždějí mezi jednotlivými úseky a ty pak jdou. Co jsme ušli za den a půl, oni šli tři dny. Zítra vyráží někam na raft. Hike your own hike.
V krámě pak děláme velký nákup. Potřebujeme jídlo na osm dní + den rezervy. Batohy nám povážlivě těžknou. Mezitím se setmělo. Nejraději bychom zůstali přes noc, ale v bezprostřední blízkosti není žádný použitelný kemp. Jsou dál a to si říkáme, že raději zkusíme štěstí na kraji města na divoko.
Jdeme po silnici na západ směrem k řece Colorado a skutečně, po dvou mílích nacházíme plácek ve svahu u plynové přečerpávací stanice. Tady snad nikomu vadit nebudeme. Beztak chceme zmizet dřív, než se rozední. Je chvíli před desátou.
Obzvlášť důkladně mažu nohy. Po několikahodinovém pobytu v mokrých botách je to nutnost. Přestože to dnes bylo převážně „křovinkování“, mám z proběhlého dne radost. Usínám v jedenáct.
36 km (celkem 54 km)