SNP 14. den

Posted on

Že na SNP zažiji snídani ve formě švédského stolu, to jsem teda nečekal. Domeček Horské služby je opravdu místo nečekaného luxusu. Kolem osmé hodiny vyrážíme na první a vlastně i největší stoupání dne. A jako první si hned zkraje musíme vyšlapat sjezdovku.

Zaznamenávám první ztrátu. Včera jsem někde vytratil kšiltovku. Ale to je malá věc. Na příští dny jí zastoupí nákrčník.

Vím, že mám o něco pomalejší tempo než parta, a tak vyrážím napřed. Přemýšlím nad tím, jak je tahle skupina různorodá. Šimon (31, Topolčany) maká po stavbách, je zkušený minimalista. Základní váha jeho batohů je 5,5 kg a má už dost nachozeno. Mirek (33, Brno) pracuje v IT, objel za devět měsíců celý svět. Na začátku měl jeho batoh přes třicet kilo, ale postupně ho zredukoval na dvacet. Pro něj je SNP první větší pěší zážitek a batoh už má slušně odlehčen. Ivana (28, Brezovice) pracovala ve školské správě, před SNP dala výpověď. Ta si s sebou táhne spoustu věcí, mimo jiné i malování, parfém a knížku (tajně ji podezříváme, že i fén, kulmu a skládací vanu). I pro ni je to první větší výšlap. Petra a Rado jsou sourozenci a jdou jen kus, doprovodit svou sestřenicí Ivanu. A aby toho nebylo málo, dnes je ještě doprovázejí jejich rodiče.

Počasí je po včerejšku za odměnu. Je polojasno, ale první metry dávám ve slunci. Viditelnost je celkem slušná. DG!

Pomalu v kopci dojdu Kláru a Kubu s jejich psicí Majdou. Chytám se jejich tempa. Já obecně chodím pomaleji, než většina ostatních, jen vstávám dřív a většinou i končím později. Takže mi volnější tempo téhle dvojice vyhovuje. Spolu procházíme mrakem, ale brzy se dostáváme nad něj. Po čtyřiceti minutách okolo nás prolétí rychlík Rosťa.

Ostatní jej později následují. Na Besné (1.807 m.n.m.) stoupání mírní a nám nastává krásná hřebenová procházka.

Po včerejšku můžeme na všem oči nechat a užíváme si každý metr ve slunci. Co na tom, že nás co chvíli obklopí mrak. On zase za chvíli mizí. Je to jako opona, zakrývající jeviště mezi jednotlivými výstupy.

V 10:45 dorážíme na Štefáničku, místní legendu mezi horskými chatami. Tak akorát včas dát si s ostatními kafe a pokochat se výhledem z terasy.

Stezky se na valnou část dnešní etapy mění v chodník vyskládaný z kamenů. Najednou má to slovo stejný význam jak v češtině, tak ve slovenštině.

Na Krúpové holi (1.922 m.n.m.) odbočíme z červené a uděláme si malou zacházku na 950 metrů vzdálený vrchol Ďumbier (2.045 m.n.m.), nejvyšší dominantu Nízkých Tater. Když k němu odbočujeme, jsme zrovna v mraku. Dokonce lehoučce mrholí. Ale než vystoupáme na vrchol, mrak se rozežene.

Cestou na nás ostře pohvizdují svišti. Hned si vzpomenu na Vodňanského: „Tri ostré hvizdy, do každej izby!”

Na vrcholu máme tak čtyři minuty na rozhled po okolí, než ho zase zakryje mrak.

Vracíme se na rozcestí a vystupujeme na Chopok (2.023 m.n.m.). To vystupujeme by mělo být v uvozovkách. Je to nenáročná hřebenová procházka. Pořád se dojímáme nad okolními výhledy.

Počasí se začíná horšit a jakmile zapadneme do chaty pod Chopokem, spouští se intenzivní déšť. Po nás příchozí už jsou pěkně promoklí. Obědváme tu, a pak nějaký čas jen tak pobýváme, dokud nepřestane pršet.

Ten moment nastává po čtvrté hodině. Petra a Rado se s námi loučí a spolu s rodiči míří do údolí a pak domů.

Je sice po dešti, ale kolem nás je hustý mrak a opravdu silný a studený vítr. Máme na sobě bundy do deště a já i svou dešťovou sukni. Klára s Kubou si vzápětí vytahují sukně vlastní výroby, které si udělali z pytlů na odpadky.

Zbylá trojice, Ivana, Šimon a Mirek, nás předbíhá (opravdu běží) a my šlapeme svým tempem za nimi. Není to moc příjemné. Nejen že se musíme opírat proti ledovému větru, ale je třeba dávat pozor na kluzké kameny. Vítr je opravdu silný, v nárazech může mít sílu i 6 Bf. Ještě že nás občas zakryje vrchol hřebene a my si můžeme alespoň trochu odfrknout. A pak znovu a znovu. I když neprší, máme díky vysoké vlhkosti promočené boty. A Bohu díky, že neprší. To by už byl děs. Můj největší obdiv má malá Majda. I když je na ní vidět, že se jí tohle počasí opravdu nelíbí, šlape statečně. Je znát, že přes svou velikost není žádná padavka. Pravidelně běhává s Klárou závody agility a často končí“na bedně“.

Je to zcela odlišný zážitek, než dnešní dopoledne. Máme to holt takové pestré. Docela se i našplháme do několika vršků po cestě. Místní kamzíci na nás udiveně zírají, co tam za takového nečasu pohledáváme.

Musím upřímně říct, že jsem moc rád, že nejdu sám. V houfu se to lépe snáší a dost se u toho i zasmějeme. Dochází na zpěv Písně do nepohody.

Překvapí mě námraza, která se mi začíná dělat na popruzích batohu. Kouknu na teploměr a na něm 0°C. Ale musím přiznat, že se to snáší mnohem lépe s vědomím, že už za chvíli nás čeká vytopená útulna. Ale i tak se nám cesta k ní zdá nekonečná. Už jen poslední vrchol Chabenec (1.955 m.n.m.) a pak poslední padák 350 výškových metrů. Jen neuklouznout na poslední chvíli – nejčastěji nehody se stanou těsně před cílem. Ale okolo půl osmé se před námi budova útulny Ďurková konečně vyloupne z mlhy. Vpadneme dovnitř, jako velká voda. Zmrzlí, ale rozesmátí od ucha k uchu. Vevnitř panuje tichá, téměř meditativní atmosféra. Oheň v krbu praská a místní správci Martina s Matúšem se nás okamžitě ujímají. Drobnou komplikací je, že normálně do této útulny nesmějí psi. Matúš tu totiž mívá svou vlastní velkou smečku a to nedělá dobrotu. Dnes jsou ale jeho psi jinde, a tak Majda dostane výjimku s tím, že musí zůstat v dolní společenské místnosti. Klára s Kubou s ní samozřejmě budou spát taky dole, na lavicích. Ale vše nakonec dopadne ještě jinak a Martina jim velkomyslně uvolní místnůstku, kde spává sama. Celý večer pak chodí Majdu krmit piškoty.

Ale nejprve se musíme rychle převléknout do suchého, rychle do sebe dostat horký čaj a polévku a pak už si jen užívat sálavého tepla z krbu. Útulna má dvě relativně prostorná patra. V dolním je společenská místnost a horní je vyskládaná matracemi a spí se tam. Kapacita je až 60 nocležníků, ale dnes se jich sejde tak dvacetpět.

Dávám se do hovoru s Mirem (40, Banská Bystrica), který si sem vyšlápl s kamarádem, aby si v té slotě ozkoušel nový stan. Lepší počasí si pro svůj záměr nemohli přát. Jen cestou sem dělali pěkný bugr kvůli medvědům. Procházeli totiž vesnicí, kde byl před časem zaznamenán první tragický případ usmrcení člověka medvědem v novodobé historii Slovenska. Samozřejmě, že pak nemohli nechat naživu ani konkrétního medvěda. Tak se postupuje i jinde na světě, vzniklý precedens by se mohl opakovat. Ale stejně to musí být divné procházet oblastí, kde se něco takového stalo.

Celá společnost, jindy tak živá, je po odpoledním zážitku celkem tichá a brzy se odebírá na lože. Zítra nám zbývá poslední etapa v Nízkých Tatrách a počasí nám má přát.

26 km (celkem 483 km)

3 Replies to “SNP 14. den”

  1. Když vyjde počasí, tak se jedná o nejhezčí, nebo nejvíce výhledovou část celé SNP, když nepočítám krajinu kolem Šariše ☺.
    Tato západní část je zkrátka úžasná.
    Moc ti děkuji za tvůj deník, většinou počas obědové přestávky jej otevřu a připomenu si velmi živé vzpomínky, jistým způsobem ti závidím, ale v dobrém, jak jinak taky.
    Další den budete v Donovalech, kde jsem si Já si bláhově myslel, že to nejtěžší mám za sebou, jak já se mýlil ☺ hezký den.

  2. Jakube, ďakujem Ti za Tvoj denník, za to že zdieľaš svoju cestu. Bolo mi cťou Ťa osobne stretnúť. Držím palce a budem sledovať zvyšok Tvojej cesty. Prajem ľahký krok a šťastnú cestu. Miro

Přidat komentář