Budím se sám od sebe s prvním světlem, a tak už v 5:30 šlapu. Cestu lemuje řada vojenských hřbitovů i osamocených hrobů připomínajících boje první světové války. Jejich prostota a schátralost nijak neubírají na síle. Z jaké dálky museli všichni ti kluci přijít, aby našli smrt v těchto kopcích… Obávám se, že podobné myšlenky mě budou provázet několik dalších dní.
V půl osmé scházím do Čertižského sedla a v turistickém přístřešku si chystám snídani. V osm přichází Ivo (32, Praha), který dělá stejné řemeslo jako já. Už půl roku se domlouváme, že se potkáme, až se nám to povedlo na východním Slovensku. Tráví tu tradičně dovolenou, a tak mě dnes kousek doprovodí. Ze sedla vycházíme dlouhou loukou, ale hned zase zmizíme mezi stromy. Terén je stále mírný, lehce zvlněný, převážně klesající. Všude rostou houby jako zběsilé.
Jak to při podobných příležitostech bývá, semeleme všechno možné. Od trailu v Pákistánu s Márou Holečkem, přes společné kámoše, až po srovnávání charakteristik mikrofonů, které používáme.
Jako vždy utíká cesta v rozhovoru rychleji než o samotě a ve tři čtvrtě na dvanáct docházíme k Dukelské rozhledně.
Ta je toho času v rekonstrukci, a tak plynule pokračujeme dál přes Dukelský průsmyk k památníku připomínající boje z roku 1944. Je monumentální, ale že by to mnou nějak zvlášť pohnulo…
Vzpomínám, jak jsme před třiceti lety prostopovali s kamarádem Jakubem D. invazní pobřeží v Normandii. Ty hřbitovy plné bílých křížů a Davidových hvězd se mnou zacloumaly daleko víc. A navíc byly o kousek dál i hřbitovy padlých Němců. Tady vnímám jen pompéznost. Větší důstojnost měly i ty malé hroby z 1. sv. války, které jsem míjel ráno. Což ale nijak nezmenšuje utrpení lidí, kteří tu umírali.
Usedáme ve stínu památníku, Ivo vytahuje dvě plechovky piva. Připíjíme si na to, abychom nemuseli podobnou hrůzu nikdy zažít.
Ještě spolu sejdeme po rozpálené asfaltové silnici do vsi Vyšný Komárník, zkoušíme hospodu, ale ta otevírá až v pět. Loučíme se, Ivo čeká na odvoz a já šlapu dál. Cestu lemuje historická vojenská technika.
Oběd odfláknu pouze GORPem. Neustále se střídají asfaltky s lesními cestami rozježděnými těžkou technikou tak, že to vypadá, jako by tudy projely sovětské T-34 teprve před týdnem.
Procházím několik vesnic, zaráží mě vjezdové cedule vyvedené jak latinkou, tak azbukou.
V půl šesté si obcházím Údolí smrti, místo, kde v říjnu 1944 proběhla nejtěžší tanková bitva celé karpatsko-dukelské operace. Je tu v poli rozeseto několik sovětských tanků. Maminky si fotí děti, jak sedí na hlavni, na druhém tanku kouří místní mládež jointa, tatínci se fotí před nápisem „Údolí smrti“…
Čekal jsem pietu, místo toho nacházím… Co vlastně? Disneyland? Je mi před všemi těmi mrtvými stydno. Na mysl mi přichází Krylova Píseň neznámého vojína.
Docházím do vesnice Kapišová v naději na večeři v místní hospodě. Hospoda tu je, má otevřeno, ale k jídlu nic nemají. Tak si kupuji pouze pytlík brambůrků a jdu dál. Tak teoreticky bych mohl dojít až do Svídníku, je to 7,5 km, a tam bych najíst určitě dostal. Ale znamenalo by to hledat nocleh za tmy a až tak moc po té hospodě zase netoužím.
Popojdu tedy jen dva kilometry do nejbližšího lesíka a v sedm si rozkládám ležení. Dnes by nemělo pršet, tak nad sebe ani nenatahuji plachtu. Navíc je pěkné teplo, v devět asi 17°C, nejspíš budu spát odkopaný.
Ještě dlouho přemýšlím o dnešním dojmu z celého Dukelského průsmyku. Usínám kolem desáté.
42 km (celkem 134 km)
Díky, Jakube, za parádní deníky a fotografie. Osobně bych ještě ocenil ke každému zápisu mapku, kde přesně píšeš 🙂 ale chápu, že to už by bylo moc. V každém případě se každé ráno klepu nedočkavostí až otevřu e-mail a bude tam nový zápis od Tebe. Přeju mnoho šťastných kilometrů, zážitků a čistou vodu!