SNP 3. den

Noc byla klidná, pouze kolem mě šmejdila nějaká drobná zvěř. V 6:05 vyrážím a hned zkraje si dám prudký výšlap na Vysoký Grúň (905 m.n.m.). Naštěstí to netrvá dlouho a dál už se cesta jen příjemně vlní. Obloha je vymetená, ale slunce se jen těžko prodírá mezi stromy. Doufám, že najdu nějakou světlejší mýtinu na snídani, ale marně. Nakonec usedám na kládu u rozcestí, kde mě opouští modrá polská značka, jež mě od Kremience provázela.

Pokračuji dál po červené. V tomto ohledu je navigace velmi jednoduchá. Na ukrajinské hranici jsem se chytil červené značky a v Bratislavě ji opustím.

Cesta dál je mírná, převážně z kopce. Mezi bukový porost se začínají přimíchávat jedle. Teplota je na 16°C , pod stromy se jde skvěle.

V 9:40 nejednou narazím uprostřed lesa na velikou stavbu. To tu polští dělníci zakopávají pod zem nějaké porubí. Nechám se zmást cestou vyježděnou těžkou technikou a scházím ze značky. Nechce se mi se vracet, a tak“houštinkuji“ skrz ostružiní tam, kde tuším správnou stezku. Ani mi to nevadí. Jestli jsem včera ráno zažíval borůvkové orgie, tak teď zažívám to samé s ostružinami.

Značku nacházím snadno a za pár minut už docházím na Lipovský průsmyk. Překvapí mě tu miniaturní útulná, tak pro jednoho, maximálně pro tři. Sejdu z cesty 350 metrů k ústí železničního tunelu (Lupkowský tunel), kde bukvy hlásají, že jej v roce 1946 znovu vybudovala ruka sovětského vojáka. Mě ale víc zajímá nedaleká studánka s vodou, kterou ani nemusím filtrovat.

Další vodní zdroj je nejistý, vypadá to, že pro další vodu budu muset sejít z trasy k nějakému potoku. Proto naplňuji svoji plnou kapacitu – 3,5 litrů. A litr rovnou do žaludku. Taky si přeperu prádlo. Ne, nejsem takové prase, že bych ho pral ve studánce. Vyskládám vše opodál na hromadu a řádně zaliji vodou. Promnu v ruce a vyždímám. A znovu. A znovu. A znovu… Dokud nepřestanu ždímat hnědou vodu. Není to nejefektivnější, ale jinou možnost nebudu v dohledné době mít.

Vracím se na červenou a pokračuji téměř po rovině dalších pět kilometrů. Opět mě zdržují mračna ostružin, tolik jako dnes jsem jich nesnědl snad za celý život.

V půl jedné narazím na další miniútulnu, alias „nůzový stan”. Je u ní i stůl a lavice, a tak se zdržím na oběd.

Procházím Laboreckým průsmykem, kterým vede silnice. Stojí tu policejní auto, pravděpodobně kontrolují PCR testy a očkování přijíždějících z Polska. Já jim za vystoupení z auta nestojím, jen si mávneme. Přibývá průseku, občas nějaká loučka. Pod sebou vidím Medzilaborce. Teplota stoupá, slušně se potím.

Na vrchu Paseky (847 m.n.m.) nacházím vojenskou pozorovací věž z roku 1942. Nedá mi to a vylezu si na ni. Žebřík je hodně minimalistický, je to docela adrenalin. Je evidentní, že pokud měla plnit svůj účel, musel být okolní porost v roce 1942 výrazně nižší.

Ve čtyři nacházím na cestě medvědí bobky. Naposled jsem je viděl před třemi lety v Montaně, ale rozhodně je poznám na první pohled. Kdybych snad měl nějaké pochyby, vyvede mě z nich cedule hlásící: „Uwaga! Niebezpeczeństwo spotkanie niedźwiedza.” Ale co, že tady jsou, jsem věděl i bez toho. Stejně bych musel mít veliké štěstí, kdybych ho zahlédl. To kolem Fatry budu mít větší šanci.

Ve třičtvrtě na šest dojdu k rozcestí ke vsi Habura. Potkávám tu první lidi za celý den (pokud tedy nepočítám dělníky na polské stavbě a policejní hlídku). Mladý pár z Polska, partu starších kluků z Bratislavy a k mému překvapení i vodu. Nějak jsem ji v mapě přehlédl. Teče v podivné polorozpadlé stavbičce – zemljance, kam je třeba se spustit. Teď už bych měl s vodou určitě vyjít až do Dukelského průsmyku. Chvíli si povídám s polským párem, který už je šest dní na cestě a jde dál na východ, až k ukrajinské hranici. Bratislavská partička už chystá nocleh.

Pokračuji na západ, přibývá luk, procházím přes Haburské rašeliniště.

Dnes to balím už v 18:45. Baví mě trávit večer „v kempu“ za světla. I díky tomu stíhám dopsat deník ještě večer a nemusím se na něj budit v noci. Usínám v půl desáté.

37 km (celkem 92 km)